Není to tak dávno, kdy jsem si vyzkoušel tohle auto s benzínovým motorem 1.8 i-VTEC (VLOŽIT ODKAZ?) a nebyl jsem zrovna nadšený. Proto jsem uvítal možnost otestovat civika s naftovým motorem, který současně v ceníku představuje nejsilnější možnou motorizaci.

Šikovný hrbáč

Začněme ale stručně vzhledem, jemuž jsem se v předchozím testu věnoval docela podrobně. Líbila se mi dynamicky střižená přední maska, díky níž auto vypadá sympaticky nasupeně. Ani napodruhé jsem si ale nezvykl na podivný hrb na zádi s integrovanými světlomety – pořád mi připadá, že na karoserii nepasuje a je tam navíc. Na druhou stanu zlepšuje obtékání vzduchu a díky tomu civic patří mezi nejaerodynamičtější auta v segmentu, Honda udává součinitel odporu vzduchu 0,27. A to je opravdu dobré.

Obrovskou výhodou japonského hatchbacku je variabilita interiéru. Sedáky zadních sedadel se dají snadno přiklopit k opěradlům, díky čemuž vznikne vzadu zajímavý prostor vhodný například pro velkou, plochou krabici nebo třeba velký květináč i s nějakou tou větší rostlinou. Oproti předchůdci přibylo prostoru pro zavazadla - kufr nabízí úctyhodný objem 477 litrů a po sklopení sedadel až 1210 litrů. Ubylo však místa v kabině, především pro cestující na zadních sedadlech. Zatímco předchozí generace patřila v této oblasti mezi špičku, aktuální verze se řadí spíše k průměru.

Futuristická palubní deska vypadá zajímavě, ergonomie však není nejlepší a především ovládání palubního počítače je až k vzteku komplikované. Nechápu třeba, proč musím být přepínání mezi ukazatelem průměrné spotřeby a dojezdu do vyprázdnění nádrže tak složité. Zato potěší nové, kvalitnější materiály i lepší zpracování. Celkově je tak kabina hondy docela příjemným místem.

Raději naftu?

I když Honda chystá pro Evropu dieselovou šestnáctistovku s výkonem 120 koní (při udávané spotřebě 3,6 l/100 km), minimálně do začátku roku najdeme v ceníku jediný motor spalující naftu. Jde o čtyřválec i-DTEC s poměrně velkým objemem 2,2 litru. Současně je to nejsilnější nabízená motorizace – nejvyšší výkon činí 150 koní, z klidu na stovku auto rozpohybuje za 8,3 vteřiny.

Projev pohonné jednotky je docela sympatický. Diesel není příliš hlučný, byť za studena o době dává vědět typickým „nýtováním", i výkon je zcela dostatečný, ačkoli jeho nástup není zrovna dramatický. Zároveň ale umí být velice úsporný. S trochou snahy se dá jezdit s průměrnou spotřebou kolem 4,5 litrů, pokud se sem tam trochu odvážete, neměl by apetit přesáhnout 6,5 litrů. Podobné hodnoty lze přitom dosáhnout i ve městě. Motor i-DTEC tak nabízí hodně zajímavou kombinaci slušného výkonu a příjemně nízké spotřeby.

Na druhou stranu, oproti dříve testované verzi s benzínovou osmnáctkou mi civic přišel těžkopádnější, při rychlejších průjezdech zatáčkami bylo znát, jak se podvozek rve s těžší přídí. Nejde ale o nic dramatického.

Podvozek jinak slušně kombinuje komfortní nastavení s tím sportovním, řízení je příjemně strmé a taky docela přesné, pochvalu zaslouží i přesnost a krátké dráhy šestistupňové manuální převodovky.

Co mě ale opravdu mrzí, je pohled do ceníku. Honda totiž nasadila hodně sebevědomou cenu a nejlevnější naftový civic vychází na půlmilion korun. Pokud se rozhodnete pro nejvyšší výbavu a vyberete si i nějaké příplatkové doplňky, bude cena samozřejmě ještě růst. A i když tenhle japonský hatchback patří k nadprůměru ve svém segmentu, nejsem si jistý, jestli je to za podobné peníze přece jen dost…

+ variabilní interiér
+ prostorný zavazadelník
+ silný a úsporný motor

- složité ovládání palubního počítače
- nezvyklá ergonomie
- příliš sebevědomá cena

Honda Civic 2.2 i-DTEC:

motor vznětový čtyřválec
objem 2199 cm3
max. výkon 110 kW (150 k)
max. točivý moment 350 N.m
max. rychlost 217 km/h
0-100 8,3 s
spotřeba 4,2 l/100 km
cena test. modelu 747 000 Kč