Unikátní Lockheed U-2 se dostal na oblohu sice již v roce 1955, nicméně i dnes je v pozdějších verzích stále využívaným strojem k průzkumným misím. Jeho hlavní předností je totiž schopnost dlouhodobého letu ve výškách kolem 20 km.

Letoun vyvíjený v rámci přísně utajovaného zbrojního programu USA však nikdy nebyl zrovna stavěný k jednoduchému manévrování - hlavně pokud se jedná o vzlet či přistání. A v tu chvíli přichází na řadu vozový park amerického letectva, který obsahuje třeba Pontiac GTO, Chevrolet Camaro nebo zdatně akcelerující elektromobil Tesla Model S.

Koncept Mercedes-Benz EQ A.
Mercedes představí koncept dostupného elektromobilu. Chce konkurovat BMW i3

Jelikož Lockheed U-2 kvůli hmotnosti, tvaru křídel a trupu používá velmi jednoduchý podvozek pouze v části trupu, přičemž výhled z kabiny není zrovna ideální, přistávání tohoto letounu není úplně obvyklé.

Aby pilot jedoucí po ranveji nezavadil křídly o zem, stabilitu vyrovnává čistě díky informacím od řidiče, který letadlo během přistávání doprovází. Řidič auta se tak rychle rozjede za přistávající letoun a dává vysílačkou pilotovi pokyny až do úplného zastavení. Poté se Lockheed U-2 vcelku nemotorně na zemi opře o jedno křídlo. Až pak je na křídla připojen podvozek k jednodušší dopravě do hangáru.

Sodomka Škoda VOS.
Takhle jezdili komunističtí papaláši. Obrněná Škoda VOS nabídla luxus i bezpečí

U vzletu je situace trochu jiná, jelikož v tu chvíli letoun využívá na křídlech pomocných podvozků. Ty však krátce před vzletem personál odemkne z upevnění a během vzletu Lockheed svá „pomocná kolečka“ jednoduše odpojí od křídel na zem a není jimi zatěžován. Řidič sledovacího vozu se jen ujišťuje, že vzlet probíhá bez problémů.

Na postupy vzletu i přistání se můžete podívat na videích níže. Každopádně lze vidět, že letectvo svá rychlá auta opravdu potřebuje. U přistání letounu totiž řidič auta jede po ranveji až 225 km/h.

Zdroj: Youtube
Zdroj: Youtube
Zdroj: Youtube