Se dřevem jste vyrůstal. Váš otec měl dílnu na rukodělné soustružení dřeva. Byl jste od začátku přesvědčen, že práce se dřevem je vaše umělecká cesta?

Spíš jsem si neuvědomoval, že to, co chci dělat, je umělecká cesta. Pro mě to byla prostě práce. Tenkrát se to za umění neoznačovalo. Ani později, když jsem se rozhodl jít na střední uměleckoprůmyslovou školu, jsem to nebral tak, že bych měl dělat nějaké umění.

Mě spíš lákala ta Praha, protože jako rodák z Podkrkonoší jsem na naše hlavní město koukal jako na něco hodně vzdáleného, kam bych se rád podíval. Když jsem se dozvěděl, že je tam škola, která by naplnila to moje řemeslo, moc jsem neváhal. Rodiče se o mě samozřejmě báli, protože jsem byl puberťák, ale myslím, že jsem je nezklamal.

Kdo vás ovlivňoval v počátcích vaší tvorby?

Rozhodně můj otec. V předkomunistických dobách byla jeho živnost hodně populární a on se mnou počítal jako se svým nástupcem. Potom na mě samozřejmě měla vliv škola, která mi najednou nabízela vědomosti, o kterých jsem dřív vůbec netušil. Například při dějinách umění jsme byli seznamováni se všemi dobovými výrazy, které na světě existovaly. Týkalo se to zejména architektury, o které se říká, že je kolébkou výtvarného umění.

Také mě ovlivnil fakt, že jsem sice studoval za totality, ale na titulní straně učebnice jsme měli obrázek řecké Akropole. To pro mladého člověka, který baštil všechno, co se týkalo umění, bylo něco úžasného. Koukal jsem se na to jako na něco nadpozemského, kam se v životě nepodívám, protože jsme tenkrát žili de facto v zatlučené bedně. Vzbudilo to ve mně obrovskou touhu se tam podívat. Stejně tak egyptské pyramidy. Souhrou šťastných okolností, prostřednictvím luxusních zájezdů Čedoku, jsem se na ta místa několik roků po škole nakonec podíval.

Zkoušel jste ze dřeva tvořit i jiným způsobem než soustružením?

To víte, že jo. Měl jsem blízko i k řezbářství, protože jako kluk jsem chodil do veliké řezbárny hned vedle tátovy dílny, kde jsem sledoval řezbáře při práci. Později na uměleckoprůmyslové škole jsem těžil z toho, že jsem v tom řemesle vyrostl, zatímco moji spolužáci přišli na školu a věděli jen to, že budou soustružit dřevo. Ale už nevěděli, co to znamená a jak se to dělá.

Jak jste na tom s jinými materiály?

Do oboru soustružení dřeva spadá spousta dalších organických materiálů, které se tímhle způsobem dobře opracovávají. Je to například rohovina, slonovina, želvovina, perleť nebo jantar. Za mých mladých let měly veškeré košile knoflíčky z perleti, to byla samozřejmost.

Tak dobře fungoval perleťářský průmysl, který, jak už jsem řekl, spadal do cechu soustružení dřeva.

Proslavila vás svítidla vysoustružená z jednoho kusu dřeva, jak k tomu došlo?

Hepnarovo nejslavnější osvětlovadlo zvané Muchomůrka.Za totality tu nebylo nic k mání. A mezi takzvané nedostatkové zboží patřila i osvětlovadla. Stavěla se totiž mohutná sídliště, za všechny můžu jmenovat třeba Jižní Město, do kterých se stěhovali převážně mladí lidé, kteří si samozřejmě museli nějak vybavit byt.

Mezi prvky interiérové architektury patřila i osvětlovadla, na která jsem se zaměřil právě proto, že jich byl na trhu nedostatek. V Hybernské ulici bývala velice slavná prodejna svítidel, kde převládaly výrobky z NDR. Takže moje věci byly žádané.

Ale samozřejmě jsem nedokázal zahltit trh, protože jsem všechno vyráběl vlastníma rukama a šlo o umělecká díla, která se prodávala jen v omezených sériích v galeriích Dílo.

Co potřebujete, abyste mohl pracovat?

Duševní vyrovnanost. Když je člověk rozčílený, tak se nesoustředí. To potom radši od práce utíkám. Výhoda svobodného povolání je v tom, že pracuju podle své chuti a svých sil. Dříve jsem hodně trpíval na bolesti hlavy, takže bylo k nezaplacení, že jsem mohl pracovat podle momentální situace.

A z hlediska materiálu?

Práce se dřevem je hodně specifická. Když chcete vyrábět třeba z kovu, zajdete si do hutní prodejny a hned získáte materiál pro svůj záměr. Se dřevem to nejde. To musí být dokonale vyschlé, což je u prken řekněme za tři roky, u fošen je to dobrých pět let vysoušení. Po ty roky se na to dřevo můžete jen dívat.

Navíc když jsem byl zaměřený na nejrůznější druhy výrobků, musel jsem mít k dispozici dostatečnou skladbu řeziva, co do tlouštěk i druhů dřevin. Moje kůlna se dřevem, která nebyla malá, byla bohatě naplněná, abych měl tenhle potřebný výběr.

Kromě soustruhu a dláta používáte i nějaké formy?

Ne. Jsem odpůrce těchto forem.

Jak je na tom obor soustružení dřeva dnes?

Moje řemeslo vymřelo, tím trpím. Už v roce 1955 bylo zrušeno učňovské školství na soustružení dřeva. Důsledek je to, že dnešní mladí ho zaměňují se soustružením kovů, což je něco úplně jiného. Při soustružení kovů se s dláty vůbec nepracuje, používají se nastavitelné nože, kterými se pomocí kliček najíždí do obráběného materiálu.

Se kterým dřevem se pracuje nejlépe a které nejlépe vypadá?

Netradiční mísa na ovoce.Pracuju jen s listnatými dřevinami. Jehličnaté dřeviny jsou vhodné spíše na nějakou lidovou činnost, která souvisela s vesnicí. Listnaté dřevo je trochu luxusnější. Pokud ovládáte řemeslo, rozdíly v obtížnosti opracování různých druhů dřevin už nevnímáte. Je mi jedno, jestli pracuju s dubem, bukem, břízou, javorem, akátem, jilmem, nebo jasanem. Vím, že jasan je o něco tvrdší než třeba bříza nebo topol a já musím zaujmout trochu jiný postoj s dlátem při najíždění do točícího se dřeva.

Spíš jde o to, že ty dřeviny někde nějak rostly a důsledkem toho je, že jsou hustoleté nebo řídkoleté. To má na jejich opracování větší vliv. A co se týče vzhledu, ten se úžasně mění konečnou povrchovou úpravou. V surovém stavu může zůstat akorát při výrobě kuchyňských potřeb, jako je prkénko na krájení, váleček na těsto, palička na maso a podobně. Povrchová úprava se provádí většinou lakováním. Surové dřevo vypadá fádně, ale když ho nalakujete, jakoby oživne, změní barvu. Ale vždycky k lepšímu.

Kde sháníte dřevo?

Vybírám si ho sám. Výhodou je, že dnes existují soukromé pily, z nichž některé se na ušlechtilejší listnaté dřeviny zaměřují. Občas se stane, že někdo kácí nějaký zajímavý strom, a když o mně ví, zkusí mi ho nabídnout. Já sám mám katr, takže si dokážu kmen nařezat podle toho, co z něj chci vyrábět.

Které dřevo je nejdražší?

Pokud vynecháme exotické dřeviny, tak nejhodnotnější tuzemská dřevina je ořech.

Vyráběl jste některé dřevěné prvky do Hotelu Praha. O co konkrétně šlo?

Je potřeba si uvědomit, že Hotel Praha byl monumentální reprezentační objekt, na kterých komunisti nešetřili. Na jeho vybudování si najali velice dobré architekty a uplatnili se i umělci nejrůznějšího druhu. Třeba Stanislav Libenský, sklářský výtvarník, tam měl své objekty. Já jsem pro hotel vyráběl soustružené kruhové reliéfy, které byly vsazené do ohromných dveří. Vypadalo to jako kruhy na vodě, které vzniknou, když do ní hodíte kámen. Společně s architektem Grusem jsem dělal stojací a stolní lampy. Pak jsem vyráběl část dřevěné přepážky mezi kuželníkem a kulečníkem, která byla původně celá ze skla a soudruzi se lekli, aby ji některý z hostů nerozbil a nevznikla tak velice nebezpečná gilotina. Byly to takové profilované dřevěné sloupy.

Hotel Praha byl nedávno zdemolován, co se stalo s vaším dílem?

Takové lampičky svítily v hotelu Praha.To bylo rozkradeno v letech po revoluci, kdy se střídali různí majitelé, kteří chtěli tenhle kolos nějak využít, ale nepodařilo se jim to. A tak zřejmě rozkradli vše, co se dalo, aby alespoň částečně kompenzovali své ztráty. Teprve v době, kdy se začalo uvažovat o demolici Hotelu Praha, se začalo lidem rozsvěcet a uvědomili si, že ta stavba a její vnitřní vybavení mají svou hodnotu.

Jenže na její záchranu už bylo pozdě. Ředitelka Uměleckoprůmyslového musea v Praze i říkala, že se pokoušejí zdokumentovat vnitřní vybavení, ale v tom už jim teď mohou pomoci jen jeho autoři. Nikdo neví, kam to všechno přišlo. No, tragédie! A představte si, že jsem něco dělal i pro Bratislavu a do Vysokých Tater, kde bylo v malém vyjádřeno poslání Hotelu Praha, a tam to všechno stojí v bezvadném stavu.

Vaše jméno figuruje u výtvarné spolupráce pro film Amadeus. Co si pod tím představit?

Ačkoliv žil režisér Forman v New Yorku, věděl, že jedinečné podmínky pro filmování jsou v Československu, kde jsou nádherné barokní objekty. Problém byl, že všechny ty barokní budovy neměly kompletní vnitřní zařízení.

Já jsem vyráběl stojací barokní svícny, dvanácti- nebo patnáctiramenné. Přesněji řečeno to byly lustry vztyčené od země. Možná jsem dělal ještě nějaké drobnosti, ale to už si nepamatuju.

Kolonka výstavy a ocenění je ve vašem případě hodně plná. Na kterou výstavu vzpomínáte obzvlášť rád?

Měl jsem před revolucí výstavu v Bratislavě, kam mě obsadila česká galerie Dílo. A protože jsem si vždycky potrpěl na pěknou vernisáž, přemýšlel jsem, koho si přivézt na zahájení, aby se mu to vyplatilo, jet takovou dálku kvůli deseti minutám, během kterých zhodnotí mou práci. Slováci mi byli nakloněni, protože mají dřevo rádi mnohem víc než Češi, a když jsem chtěl nějakou herečku, nabídli mi, abych si vybral, koho chci. Vybral jsem si děvčata Vášáryova.

Ony opravdu přišly a tu vernisáž mi zahájily. Měl jsem s sebou asi třístránkový projev od doktorky Ludmily Kybalové, která mi zahajovala výstavu v Praze. Nesměle jsem se zeptal Magdičky, jestli by to nemohla přečíst, ale že je to česky. To bylo deset minut před začátkem. Ona s tím textem zůstala pět minut o samotě a pak ho přečetla perfektně ve slovenštině.

Něco takového jsem nečekal a nestačil jsem zírat. Někdo by řekl, že herečky to musí umět, že ve filmech hrají česky i slovensky, ale pro mě to zůstává světovým divem, díky kterému na tu výstavu nikdy nezapomenu.

Kterého ocenění si vážíte nejvíc?

Jedna z mnoha variací na stolní svítidlo.Asi ceny na Designbloku 2010, protože jsem ji rozhodně nečekal. Vystavoval jsem tam nejrůznější osvětlovadla, která jsem kdy dělal – stropní, stolní, stojací, nástěnná, podlahová.

A byla to cena za Hepnarův význačný přínos pro design. Takhle to předtím nikdo nevyjádřil.

Koho z mladých designérů máte rád?

Maxima Velčovského a Jakuba Berdycha.

Spolupracujete s pražskou galerií Fox Gallery, která se snaží propagovat a prodávat hlavně mladé výtvarníky. Jak se díváte na její snažení?

S velikým obdivem, protože není doba, která přeje výtvarnému umění. Tomu odpovídá i návštěvnost galerií a koupěchtivost lidí. Ta je velice slabá. Držím palce každému galeristovi, který se do téhle branže pustí. Vyžaduje to obrovskou odvahu a přináší nemalé riziko. Mnohá galerie už to vzdala. Speciálně mě fascinuje galeristka Jana Opatrná, která má obrovské ideály, takže já jí moc fandím, a pokud mohu, tak ji chci podporovat.

Vizitka Antonína Hepnara
Antonín Hepnar.- Designér, výtvarný umělec, interiérový architekt a dřevosoustružník Antonín Hepnar je jednou z nejvýraznějších postav užitého umění druhé poloviny 20. století.
- V roce 1953 absolvoval pražskou střední uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru profesora Václava Markupa. Od té doby se zabývá autorským zpracováním dřeva ve všech jeho podobách, od užitých a volných objektů, svítidel až po práci v interiérech a restaurování.
- Všechny své výtvory Hepnar dodával, téměř výhradně, do galerií Dílo ve velmi omezených sériích, jejichž podobu určoval náročný proces řemeslné výroby. Ten rozvinul později i do techniky plastifikace, kterou dodnes používá při tvorbě mís. Tato metoda posouvá kvality dřeva do roviny křehkého a subtilního materiálu, jako je například porcelán.
- Je členem Asociace interiérových architektů a má diplom Mistr uměleckého řemesla.

Filip Lukeš, foto: archiv Antonína Hepnara, Martin Tiso