Pro bývalého amatérského myslivce znamená chataření úzký kontakt s přírodou. „Nejvíc mě baví, že jsem v lese, že si můžu zajít na houby nebo na procházku, můžu zasít semínka a dívat se, jak rostou.“ Pan Petrželovi nijak nevadí, že na stejné místo jezdí už celá desetiletí. „Já to považuju za výhodu,“ podotýká, „Protože kdybych byl každý víkend jinde, musel bych si zvykat na nové prostředí. “

Víkendy mimo domov pravidelně tráví skoro tři čtvrtiny Čechů. Vlastní nemovitost na venkově – chatu nebo chalupu - vlastní 40 procent Čechů. Mít dva domovy je fenomén, který jinde v Evropě nenajdeme.

Chata promlouvá

První chaty vznikly ve dvacátých letech a na to, jak vypadaly, ukazuje český film Saturnin. Srubů podobným tomu, jaký měl doktor Vlach Milana Lasici, vyrostly v údolích řek Berounky, Vltavy nebo Sázavy bez přehánění tisíce. Pražáci dokonce ani nemuseli vytáhnout paty z města, a už byli na chatě: v Draháňském údolí na severu hlavního města stojí dodnes chatky jako z příručky pro romantiky, některé obývané celoročně.

„Když vidím chatu, dovedu si představit, kdo v ní žije,“ říká fotografka Veronika Zapletalová, která v letech 2000 až 2005 nafotila pět set snímků chat v celé republice. Mezi jinými i obytné sudy a petlahvové či zavařačkové skleníky. „Chaty chápu jako sochy lidských snů, místo, jehož jedinou funkcí je, aby v něm jeho majitel a stavitel byl šťastný.“ Fotografka připomíná poněkud rozpolcený vztah Čechů k chatařství: „Zaujalo mě, za jakou samozřejmost tento světový unikát berou, jak se za chaty částečně stydí, ale jak jsou tam šťastní,“ říká.

Snímky českých chat sestavila Veronika Zapletalová do obsáhlé knihy s názvem Chatařství –Architektura lidských snů a možností, která právě vychází v nakladatelství ERA.

Chalupy jsou stavení z trošku jiného soudku. Na rozdíl od svépomocně postavených chat jsou skutečnými domy. Hodně z nich vděčí za přežití a pravidelnou péči chalupářům. Na chaty a chalupy se ve velkém začalo jezdit v šedesátých letech. „Přispěl k tomu mimo jiné počínající automobilismus, zavedení volných sobot i to, že vlastnit „druhé bydlení“ se stávalo módou. Navíc vlastnictví rekreačního objektu bylo rozumným uložením financí,“ vypočítává šéfredaktorka časopisu Chatař a chalupář Martina Lžičařová.

Auto a rozvoj silniční sítě jsou pro víkendové výjezdy do druhého domova klíčové i dnes. Zatímco dřív stála chata snů padesát kilometrů od trvalého bydliště, dnes se na ni klidně jede tři hodiny. Zlatými časy byla sedmdesátá léta. Stavělo se až osm tisíc nových rekreačních objektů ročně! Na nadšení Čechů do života v přírodě se samozřejmě podepsala politická situace. Dalo se jet buď na chatu, nebo nikam.