Designérka Dudová: Podařilo se mi vymyslet jiný typ nábytku

Soutěže Kruhy na vodě jste se zúčastnila poprvé a hned jste uspěla. Za svoji "kolébku" jste získala druhé místo v kategorii Dřevo. Proč právě kolébka?

Protože můj bratr s přítelkyní očekávali v té době narození dvojčat a chtěla jsem jim dát něco na uvítanou. Tak jsem začala pátrat, jak je to na trhu s nábytkem pro dvojčata, ale nic smysluplného jsem neobjevila. Navíc jsem nechtěla zapomínat na rodiče, kteří jsou celý život naší součástí a zaslouží si chvíli odpočinku. Proto jsem navrhla houpací lavici, která se dá upravit do formy kolébky.

Kolébku jste pojmenovala slovensky Hojdačka, proč?

Hojdačka má název díky slovenskému slovu hojdat, což znamená v češtině houpat. A když už jsem studovala a tvořila na Slovensku, přišlo mi to přirozené.

Kde jste čerpala inspiraci?

Především ze starých lidových knih a brouzdáním na internetu. Zjišťovala jsem, jaké se vyrábí kolébky dnes a jaké měly naše prababičky. Ty staré, klasické řemeslné měly své kouzlo. Oblíbila jsem si starý typ kolébek, kdy byla ohrádka pro miminko spojená s houpacím křeslem pro jednoho z rodičů. Na základě toho jsem začala se svým konceptem. Chtěla jsem se navrátit pocitově do historie, ale užíváním a myšlením do současnosti.

Výstava nese příznačný název Kruhy na vodě – dle počinů talentovaných tvůrců, kteří svými návrhy vytváří pomyslné „kruhy na vodě" na poli současného designu.

Výstava ukázala spoustu mladých talentů, kteří čerpali z historie svých předků, nebo i ze svého dětství, ale přizpůsobili ji dnes našemu industriálnímu světu, myšlení a současné potřebě. Prolínání dnes už praktický běžných technologií (například strojových CNC), které ukázaly, že i klasický materiál se jimi dá pěkně a zajímavě zpracovat tak, že neztratí nádech klasického řemesla. Nebo naopak použití klasického řemesla k vytvoření něčeho naprosto nadčasového.

Testujete své návrhy sama na sobě nebo na svých blízkých?

Prototypy testuji prvně sama na sobě. Když to ustojí, testuji na spolužácích, kamarádech a rodině. A když ustojí i to, vypadá to na slibný výrobek. A pokud neustojí, vím, kde jsem udělala chybu a vymyslím jak ji napravit, aby vše spolehlivě fungovalo.

Který ze svých návrhů považujete za zlomový nebo něčím výjimečný?

Za poslední dobu mám dva favority. Jedna z nich je již zmiňovaná Hojdačka. Začíná být velmi oblíbená, protože má své kouzlo a využití pro všechny typy lidí, a pro různá prostředí. Myslím, že se mi podařilo vymyslet jiný typ nábytku, než je běžně k dostání. A právě to se lidem líbí.

A onen další výrobek, kterého si ceníte?

To je stolní lampa Big Bird. Řekla bych, že se jedná o velmi povedenou a nadčasovou věc, jak z hlediska designu, tak výroby. Svítidlo je z technického hlediska velmi složité, ale z vizuálního vypadá jednoduše a čistě. Je to v podstatě můj první výrobek, dotažený do úplného konce. Především po funkční a řemeslné stránce velmi děkuji firmě Kovo Blecha, díky které je svítidlo v takové podobě, jaké je. Téměř nikdo, kdo si neprošel celým procesem výroby, si totiž nedovede představit, kolik všemožných překážek se může vyskytnout. A v neposlední řadě precizní ruční zpracování zaměstnanců. Každý kus lampy je totiž vyráběn ručně,tudíž je originál, seskládán z několika detailů a prvků vyrobených na míru.

V době studií jste měla možnost absolvovat několik stáží, jaká to pro vás byla zkušenost?

Ve 3. ročníku bakalářského studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně jsem byla přijata na celoroční stáž přes Erasmus na Designskolen v Koldingu, v Dánsku. Právě tato stáž pro mě měla největší význam, jak životně tak i profesně. Bylo tam skvělé zázemí, jak pro práci, pro navrhování, báječní učitelé a skvělý kolektiv spolužáků z celého světa. Teprve v Koldingu, jsem se naučila vlastnoručně pracovat s materiály a vyrábět skvělé prototypy.A zároveň jsem se naučila technologii o materiálech v praxi. To na českých školách, kterými jsem prošla, prostě nefungovalo. Všude je strašně moc teorie, ale praxe téměř žádná. V Dánsku je to úplně naopak. Tam mi došlo, že nic není nemožné, a když se chce, člověk dokáže všechno co si zamane. Byla to hlavně moje první zkušenost dlouhodobě mimo Českou republiku a navíc jsem neuměla skoro ani slovo anglicky, takže začátky byly opravdu šílené. Ale všichni byli moc hodní a já se ve všem zdokonalila jak to jenom šlo. Dánsko a celé prostředí v Koldingu mi strašně přirostlo k srdci, do dnes je ta země moje vytoužená, kde bych chtěla žít.

A vaše pracovní stáž v Londýně?

To bylo mezi 1. a 2. ročníkem magisterského studia na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. Pracovala jsem ve studiu britského designéra Michaela Sodeau Partnership. Michael se zabývá především navrhování nábytku, interiérů a svítidel, ale i jiné. Je držitel ceny Red Dot za jeho kolekci Anything. Zkušenost to byla zajímavá, ale bohužel to nenaplnilo mé očekávání.

Užité umění, umělecká řemesla a design u nás měly dlouholetou tradici. Nyní je vytlačuje masová produkce, proč?

Je to poměrně přirozený jev. Dříve byl člověk odkázán pouze na vlastní síly, proto bylo klasické řemeslo přirozené, silné a všudypřítomné. Nebyla konzumní společnost, která pořád, jako dnes, prahne po nových věcech, které musí vlastnit. Dospěli jsme do doby, kdy už ani nevíme co chceme, protože všechno už v podstatě máme. Ve snaze prodat a strojově vyrobit co nejvíce věcí, se výrobky vzájemně podobají a ztrácí svoji identitu, takže každý z nás má doma v podstatě to stejné.

Je nějaká naděje to změnit?

Čím dál víc, se setkávám s lidmi, kteří hledají něco zajímavého a atraktivního. A to lze najít v dobré klasické řemeslné výrobě. Obrací se například na šikovné stolaře, kteří pracují s masivním dřevem. A najít dnes, někoho, kdo opravdu dobře umí řemeslo je neuvěřitelně těžké. Takže si myslím, že klasickému řemeslu nastanou opět dobré časy a najde si své místo vedle masové produkce, která samozřejmě nevymizí. Pak už záleží jen na nás, čemu dáme přednost.

Kdybyste mohla navrhnout nějaký předmět či věc, která se stane součástí života ve městě či na venkově, co by to bylo?

Obtížná otázka! Nevím jestli by to bylo zásadní, ale když se procházím po městě strašně mi vadí odpadkové koše a některé lavičky. Jsou špinavé a odporné, člověk se štítí vůbec něco do nich vyhodit. Ráda by jsem si na některou z laviček s výhledem na řeku a snědla si oběd, ale když vidím, co se na nich asi všechno odehrálo, raději postojím, nebo si sednu do trávy. Podobné je to i s podchody nebo vstupy do metra. Myslím, že špatný nápad by nebyl nějaký samočistící systém ve veřejném prostoru. Ještě o tom popřemýšlím a třeba něco vymyslím. (úsměv)

Co vás nyní nejvíc zaměstnává?

Momentálně jsem designérkou na volné noze a snažím se propagovat své věci. Hledám svou klientelu a cestu, jak se zviditelnit i v zahraničí. Mám teď trochu víc volného času, tak se soustředím na dosud vyrobené produkty, aby byly dotaženy k dokonalosti a na cestu k novému majiteli. Mezi tím pracuji na svých nových projektech. Také se snažím hodně vystavovat, spolupracuji s nově vzniklým pražským Design Centrem „B1 Centre for contemporary design", které založil můj spolužák Matyáš Fuchs společně s kolegou z Amsterdamu Stephanem Bultem.

Navrhujete různé druhy výrobků, která oblast je vám nejbližší?

Nejvíc je mi nejbližší nábytek. Mám ráda chytře a esteticky pěkně navržené věci, které musí hlavně fungovat. To je moje krédo, pěkné na pohled, ale maximálně funkční. Poslední tři roky se také hodně věnuji navrhování a výrobě svítidel různých typů. Začalo to v Koldingu, návrhem mého prvního svítidla, kdy jsem si sama dělala poprvé elektroniku a byla jsem strašně nadšená, že to vážně funguje a svítí. Od té doby jsem navrhla už asi pět svítidel.

Jak ráda trávíte volný čas?

Pokud nějaký je, nejraději jsem někde mimo velkoměsta, na horách, u moře, kde není signál na telefon a internet. To je někdy jak balzám na duši. Když ale nejde vyjet mimo město, strašně ráda vařím. Jsem schopná strávit celé dny u plotny a vymýšlet různá jídla. Můj plán do budoucna je, že kdyby mi to nevyšlo s designem, chci mít malé bistro a tam si kuchtit pro radost sebe a svých strávníků.