Měl jsem přání strávit den s realitním makléřem jeden pracovní den a nahlédnout pod pokličku tohoto podnikání. Mým průvodcem svým pracovním dnem byl Jan Zachystal, realitní makléř firmy RE/MAX.

Profesi realitního makléře zná většina lidí asi jen z amerických filmů a seriálů. Makléřka Carolyn z filmu Americká krása musí nutně prodat vilu, aby si zasloužila své peníze, dokonce v ní hystericky uklízí, vyzutá z elegantních lodiček, aby ji představila v nejlepším světle. Ve vedlejší roli pak vystupuje cedule zapíchnutá do trávníku před domem hlásající, že dům je na prodej. Na realitní makléřku, zase ženu (!) jsme narazili i v seriálu Zoufalé manželky.

Prodej bytu, 2 + kk o rozloze 56 metrů čtverečních, který se nachází ve Vysočanech v domě postaveném v roce 2003, tady inzeroval plakát společnosti připevněný na zábradlí jeho terasy. A cena? 3 895 000 korun.

„K bytu ovšem patří garáž v podzemí," upozorňuje na jeho podstatnou přednost Jan Zachystal. To je ve čtvrti, kde sehnat místo k zaparkování je stejně pravděpodobné jako výhra v loterii, určitě terno.

A přidává i ekonomickou rozvahu. „Zatímco byt v Praze se ročně zhodnotí o tři až pět procent, v případě pražské garáže je to okolo osmi procent," uvádí. A pokud by nový majitel bytu neměl auto, mohl by ji pronajmout za poměrně vysokou cenu, která by mu podstatnou měrou přispívala na náklady bydlení.

Cestou na setkání s klientkou jsem byl poněkud skeptický ohledně poznámky, že se byt prodává zařízený. Na letácích realitních kanceláří jsem totiž mnoho takových „zařízených" bytů viděl a bydlet bych v nich věru nechtěl. Nábytek se ovšem podle Zachystala koupit nemusí, majitel bytu si ho odveze. Ale pak řeší prastarý problém kam s ním?

Byt ve Vysočanech byl však zařízený s velkým vkusem a mnoho publikací o výtvarném umění, které na poličkách dosud byly, dokládalo fakt, že předešlí majitelé asi o něm něco věděli.

Jak si žije makléř

„Ročně najezdím jen po Praze 15 000 kilometrů. Než prodám jeden byt, musím do něj zavést pět až deset potenciálních zájemců," uvedl Jan Zachystal.

Realitní makléř vydělává na systému provizí, jejíž výše závisí na kupní ceně nemovitosti, ale, možná překvapivě, čím je nemovitost dražší, tím nižší je procentní sazba provize. Ta v Praze činí tři až pět procent kupní ceny.

„Řekněme tedy, že provize činí sto tisíc korun, což je její průměrná výše v Praze. Z této částky především odvedu 20 procent realitní kanceláři, pro kterou pracuji. Ze zbytku si pak hradím veškeré náklady spojené s prodejem. Tedy právní služby, různé poplatky a inzerování nemovitosti formou letáků, plakátů, videopropagace, kterou umísťuji na internet, náklady spojené s automobilem, konec konců i jeho nákup," vypočítává Zachystal. A skončí to začátkem roku, kdy z toho, co mu zbude, zaplatí daň z příjmu, zdravotní a sociální pojištění jako každý jiný pracující na OSVČ.

„A pokud mi třeba kolega z Ostravy dohodí zájemce o byt v Praze, rozdělíme si provizi napůl," vysvětluje fungování realitního oboru. Měsíčně zprostředkuje prodej dvou až tří nemovitostí, jeho rekord je osm. Pokud jednu navštíví s deseti zájemci, pak je to celkem 80 cest. A to nepočítá sumu kancelářské práce, která tomu předchází.

Výše provize, kterou realitní kancelář přenechává svému makléři, závisí na tom, jaké služby mu ta která kancelář poskytuje. „Makléři může zbýt i jen 25 až 50 procent provize, ale o to nižší má náklady," upřesňuje Zachystal.

Fixní plat tedy nemá, pracuje na živnostenský list, zrovna tak jako jeho více než tisíc kolegů realitní kanceláře RE/MAX ve 115 pobočkách po celé České republice.

Čekání na Julii

Onoho dne jsme měli ve Vysočanech schůzku se slečnou Julií, která měla o byt předběžný zájem, který však hodlala potvrdit až po jeho návštěvě.

Čekání se poněkud protáhlo, protože nemohla zaparkovat. Právě proto byla garáž patřící bytu vlastně silným podpůrným argumentem makléře Jana Zachystala, který hned toto eso vytáhl z rukávu, jakmile slečna Julie dorazila. Makléř musí být zkrátka pohotový.

Vcházíme do domu přes recepci. „Recepce je další výhodou tohoto bydlení," slyším makléře vychvalovat jeho zboží.

„Recepce za vás přijme v době nepřítomnosti poštu, obstará opravy v bytě a zabrání pohybu nepovolaných osob po domě," vypočítává její výhody, ale vzápětí férově přiznává, že se na měsíčních nákladech na služby podílí jedním tisícem korun.

Vystoupáme zdviží do prvního patra a přicházíme ke dveřím. „Bezpečnostní zámek tu není," diví se slečna Julie. „To jistí právě recepce," pohotově odpovídá makléř. A vstupujeme.

Jsem tu již podruhé a znovu mám pocit, že se plížím někomu do soukromí. Byt vypadá, jako by jeho majitelé jen odešli do práce. Pravda, nic se tu nepovaluje, vše je vzorně uklizené a naleštěné. Ani se nepřezouváme a jdeme dál. Mimoděk otevírám skříně, jsou plné obleků, prádla a košil. To je také v ceně? Nevím.

Julie vypadá na vážného zájemce, a tak neodolám a zeptám se na její profesi. „Jsem asistentka," odpovídá bez dalších podrobností, a tak se víc nedozvím. Dost na tom, že souhlasila s mou přítomností a mým fotografováním.

Julie prochází bytem, makléř odpovídá na její otázky. Líbí se jí lokalita? Moc prý ne. A tak makléř upozorňuje na blízkou stanici metra, na přilehlý parčík, nákupní centrum i polikliniku a dokonce i na vlakovou stanici Praha-Vysočany, která je doslova na dohled. Klientka však pochází z Dejvic a Dejvičáci jsou dost rozmazlení klienti.

Julie si nechá otevřít okno, aby zjistila, jaký bude mít výhled, a zrovna vidíme na nádražní budovu, která ošklivá vůbec není a není ani v bezprostřední blízkosti. Pro milovníka vlaků by lepší byt pohledal. Klientka však k nim zjevně nepatří.

Ale i ona oceňuje vybavení bytu, i když jeho rozloha se jí zdá poněkud malá. „Myslím i na budoucnost a na děti," říká.

Celkem oprávněně se ptá na sousedy a na to, zda by vadil pes. „Pokud to nebude smečka vlčáků, tak snad ani ne," ubezpečuje makléř.

Julie by se chtěla nastěhovat do nového bytu do prázdnin. Přiznává, že toto není jediný byt, o který se zajímá. Polovinu kupní ceny bytu má v hotovosti, na druhou by si musela vzít hypotéku.

Prohlídka pomalu končí, ještě scházíme do garáže, kde makléř předvádí její přednosti, tedy i poměrně velký skladovací prostor na věci, které se jednomu nahromadí, ať už chce či nechce.

Koupí, nekoupí?

Rozloučíme se s Julií, která „dá brzy vědět" a jedeme zpět do kanceláře. Ptám se Jana Zachystala, zda podle jeho názoru, zkušeností a odhadu Julie byt koupí. „Vypadá to, že ne," říká celkem bez lítosti makléř a slíbil, že mi dá co nejdříve vědět.

Využívám cesty na další otázky a dozvídám se, že prodávat takto vyprázdněný byt je nejlepší.

„Jinde se zájemci o koupi pletou pod nohy děti a psi, ani stav bytu není ideální, takže kupující je z toho trochu rozladěný," uvedl Zachystal. Od prázdného bytu má makléř totiž klíče, dá ho odborně uklidit a může tam přijít, kdy chce podle možností klienta.

Byt, který jsme spolu se zájemkyní navštívili, je na trhu teprve tři týdny, a tak případný nezájem této klientky by nebyl pro makléře velkým zklamáním. Náklady, které vyžaduje dosud neprodaný byt, hradí jeho dosavadní majitel. „Však je to stále ještě jeho byt," zdůvodňuje makléř, který se touto profesí zabývá již 12 let a za tu dobu zrealizoval necelých 500 transakcí.

Nejdůležitějšími parametry bytu jsou podle něj lokalita, dispozice, rozloha a samozřejmě jeho cena.

Myslím si, že Julii vyhovovala z těchto kritérií snad jenom právě cena. Vypadá to tedy, že byt ještě na trhu zůstane.

PS: Jak nám sdělil Jan Zachystal, Julie si byt nakonec nekoupila. Důvodem bylo, že jí nevyhovovala lokalita.