Čekám v budově zpravodajství na strategickém místě mezi maskérnou a studiem, odkud se Události vysílají. V tuto chvíli je v něm výjimečně klid, jen technici kontrolují světla, a tak smím s Anetou nakouknout. Nové studium je ve skutečnosti menší, než působí na obrazovce. Kamery dokáží lesklé plochy proměnit ve velkorysý prostor. „Alespoň se tolik nenaběháme," komentuje Aneta mé divácké poznatky. Zkouším si představit, jak se nablýskaná podlaha zdolává na deseticentimetrových podpatcích. „Už jsem si zvykla, ale pořád dávám pozor, abych správně sestoupila ze schodů a neuklouzla. Pro mluvení je důležité správně dýchat do bránice, což se daří, když člověk stojí s nohama úměrně od sebe, a tak získává i potřebnou stabilitu. Jenže v úzké sukni a v lodičkách takový postoj nepůsobí dobře. Každá žena vypadá elegantněji, když dá nožky mírně před sebe," a moje společnice hned předvede, jak docílit půvabnějšího dojmu. „Dýchá se trochu hůře a ani rovnováha není stoprocentní," poznamená, ale vzápětí se bravurně pohybuje studiem jako při vysílání.

Anetu dnes večer na obrazovce sice neuvidím, ale moderátorka hlavní zpravodajské relace si bezstarostný den stejně neužije. „Mám v sobě jistý pocit zodpovědnosti, přemýšlím, co bych měla udělat lépe, snažím se něco si nastudovat, zkrátka se neumím od práce úplně odstřihnout," popisuje Aneta prožitky důvěrně známé tvůrčím lidem. „Zato v den, kdy mě čeká práce, jsem už daleko klidnější, před vysíláním sice pořád cítím lehké chvění kolem žaludku, ale jinak jsem v pohodě," míní Aneta a dodává, že na počátku dubna, kdy do nově pojatých Událostí vstupovala, prožívala nesrovnatelně dramatičtější okamžiky.

Řeč těla

Klid a sebejistotu ji dodávají i schůzky s lektorem v Českém rozhlase. Takovou hodinu má právě za sebou. „Docházím za ním pět let, ale teď jsou pro mě lekce ještě přínosnější, protože v nových Událostech komunikujeme i nonverbálně. Záleží na tom, jak stojíte, přitom využíváte práci ramen, trupu, gestikulujete, pohyby vlastně podtrhují obsah zprávy." Jako divák mám dojem, že pozitivní zprávy se v těch špatných zcela ztrácejí, jsou-li vůbec nějaké, ale moje průvodkyně oponuje. „U některých zpráv, třeba z komunální politiky si mohu dovolit lehounký úsměv a přiznám se, že s pobavením a nadhledem jsem sdělovala i nedávnou kauzu Věcí veřejných, která v jistých momentech připomínala divadelní frašku," přiblíží mi světlejší okamžiky zpravodajství. Zato informace o násilí na dětech, zvířatech nebo prohlášení masového vraha Breivika se interpretují těžce, přestože je před vysíláním čas se s nimi emočně srovnat.

Šlapat v týmu

V den, kdy Aneta večer vysílá, přichází do televize už v poledne a na velké poradě se podle bodového scénáře, kteří editoři sestavují od ranních hodin, připravují příspěvky do vysílání. Většinu z nich si moderátoři i sami píší. Na podobě nových Událostí se podílejí autorsky daleko výrazněji, než tomu bylo dříve. Role moderátorů, jak už diváci zaznamenali, jsou proměnlivé. Jeden večer vystupuje v pozici hlavního moderátora – v televizní kuchyni pod číslem jedna, pod dvojkou je reportérem, který vyjíždí za kauzou do terénu. „Těžko říci, která práce je příjemnější. Hlavní moderátor táhne celý blok událostí, má za něj odpovědnost. V terénu je to náročné zase jiným způsobem," glosuje Aneta a vtipně poznamená, že když natáčela u Krejčířovy vily, nemuselo se tam předem telefonovat.

Důležité podle ní je šlapat v týmu silných osobností, a ten kdo neumí respektovat spolupracovníky, které jako všude jinde obepíná předivo mezilidských vztahů, jde z kola ven. „Mám štestí, ze strany kolegů cítím podporu a přiznám se, že si jí hodně považuji. Milé jsou i vzkazy od diváků, na všechny se postupně snažím reagovat," říká Aneta, jejímž vzorem je a byla její současná kolegyně Marcela Augustová. Obdivovala ji prý už jako školačka.

Léta televizní práce má za sebou i Jolana Voldánová a Jakub Železný. Když ji náročný konkurs vynesl mezi ně, prožívala prý těžko popsatelné pocity. „Asi mi pomohlo, že jsem do toho šla a nic moc neočekávala. A takhle to mám v životě vždycky, vrhnu se do něčeho po hlavě a nepočítám, jak to dopadne."

Zprávy místo klavíru

Odmalička v sobě ale hýčkala sen, že bude klavíristkou. „Hrát jsem začala v šesti letech. Hudba byla můj život, nikdy jsem se nezpěčovala, že už nechci cvičit, jak to děti většinou dělají. Z hraní jsem dostala zánět šlach do obou rukou a ten mě trápí dodnes. Občas si na klavír zahraju, něco si i složím, ale už to není tak jako dřív. Ke klavíru si sednu, obvykle když přijedu k rodičům, a pokud mě nějaká melodie napadne, zapíšu si ji do not," přibližuje mi svůj druhý svět.

Těší se na pár dní volna, hned se vydá do Bystřice pod Lopeníkem, kam rodiče z Uherského Brodu přesídlili a kde Aneta jako malá pobývala u prarodičů.

Večer před tím, než jsem se za Anetou vypravila, moderovala v Událostech jednu z těch mála radostných zpráv: Uherské Hradiště získalo titul Historické město roku 2011. Záměrně se ptám, zda si ji užila. „Samozřejmě, divákům jsem ji předávala s radostí. Jsem patriot a každá zpráva z mého regionu mě potěší."

Chvíli spolu brouzdáme městem, kde se kromě Anety narodil Jan Ámos Komenský, ačkoliv obyvatelé nedaleké Nivnice jsou přesvědčeni, že se tak stalo u nich. „Spor se táhne léta, občas se do něj vloží ještě Komňa, ale já jsem byla vždycky za Uherský Brod," tvrdí Aneta, která maturovala na gymnáziu nesoucím jméno učitele národů. „Vždycky mě osvěží setkání se spolužačkami a kamarádkami, které v Brodě zůstaly a dnes už jsou většinou vdané a mají děti. Kdysi jsem v sobě rovněž bojovala, zda opustit rodinu, kamarády, bezpečné zázemí. Tehdy jsem si mohla vybrat studium žurnalistiky na Moravě nebo v Praze."

Oprostila se od citů a zvolila Univerzitu Karlovu. „V hlavním městě jsem zpočátku prožívala krušné chvíle. Moravák si v Praze těžko zvyká, u nás je každá sousedka tetička a náhle jsem byla sama mezi cizími lidmi. Ale možná jsem to tehdy nesla hůře, než situace zasluhovala," konstatuje s nadhledem. „Když přijede Pražák na Moravu, místní na něj také koukají skepticky."

Dříve než se Aneta vrhla do víru velkoměsta, psala články do gymnazijního časopisu Doutnák a oslovila i regionální vydání novin Dnes a Zlínský Deník. „Zprávičky mám vystříhané a schované, tou první je článeček o travestiti show, což byla v 90. letech v Uherském Brodě hotová senzace."

Také její televizní pouť začala už během studií. Vysokou studovala sice prezenčně, ale kamarádka Lucie Koumňacká ji zlákala na brigádu do zpravodajské směny, kde časem postoupila na post moderátorky nočních zpráv. „Hotové peklo, do práce jsem nastupovala v deset večer a končila v půl osmé ráno, nejsem noční tvor, zpočátku to pro mě byl nadlidský výkon," vzpomíná na křest před kamerou.

Od té doby je už s kamerou zadobře. Jiný televizní sen, než být dobrou moderátorkou Událostí, zatím nemá, tahle šance je ohromná. „Oporu mám v otci, je mým rádcem, ale i kritikem, často se ho ptám, co si jako divák myslí. Podporoval mě za všech okolností, vždycky se mnou jednal na rovinu. A tak je to dodnes. Víceméně mi fandí, ale když se mi něco nepovede, nebere si servítky, neutěšuje mě, ale chce, abych o tom přemýšlela. Tak nějak to u nás funguje," stihne mi přiblížit své rodinné zázemí a pak už spěchá na zkoušku nového kostýmu.

Vizitka

Narodila se 19. 2. 1986 v Uherském Brodě, je absolventkou Fakulty žurnalistiky a sociálních věd UK. V ČT moderovala noční zprávy, Dobré ráno s ČT, a zprávy v ČT24. Narodila se jako Hajrullahiová, ale už v dětském věku přijala příjmení svého otčíma, který ji vychoval a podporoval a kterého považuje za svého otce, který je fyzik a pracuje jako ředitel školy. Maminka je učitelkou v MŠ. Má staršího bratra.

Místo, které mám ráda

Bílé Karpaty s Velkým Lopeníkem, kopcem vysokým 911 metrů, na němž se vypíná rozhledna. Tam je nádherně, málo turistů a krásná příroda. Čtenáře zvu také do Uherského Brodu, kde by kromě rodného domu Jana Ámose Komenského neměli vynechat kostel Nanebevzetí Panny Marie se známým obrazem černé Matky Boží.

Daniela Kupsová