Její království v nejvyšším patře by štestím naplnilo každou ženskou. Starodávný psací stůl soupeří o pozornost se stojany na korále, zrcadlem a spoustou půvabných titěrností, bez nichž se většina z nás neobejde. Kromě toho je odtud skvostný výhled na část velkoměsta a jistě i dobrý přehled o dění v domě, jehož obyvatelé nejsou čtenářům a divákům zcela neznámí. Při mé poznámce se Halina tajnůstkářsky pousměje. „Moji nejbližší jediní vědí, co je pravda a co ne, když se v knížce poznají. Ale třeba se ani nepoznají a v tom je určitá pikanterie, jelikož čtenář předpokládá, že moje vyprávění je autobiografické, protože najdou vždycky něco pro mě typického. Píšu o tloušťce nebo o mamince, ale jde opravdu o nás?" položí spisovatelka řečnickou otázku a hned si odpoví: „Mluví o nich přece ta postava, ne já. S oblibou tvrdím, že všechno hnusné je pravda a to hezké jsem si vymyslela. Ale pokud zmiňuji příbuzné ve svých pořadech, pak ano, opravdu hovořím o nich." Halina reaguje šalamounsky, protože líčení rodinných vztahů patří k jejímu know how a do tvůrčího tajemství nehodlá nikoho zasvětit. Nicméně, dočtete-li se příště o Wiliamovi, vězte, že je skutečný. Pudlík – toy se stal nástupcem populárního francouzského buldočka Jima, který se odebral do psího nebe, a má povzbudit Othella, labradora seniora. Do party ho snad vezmou i dva ovčáci dcery Natálie.

Hledám svoje kořeny

Když se Haliny zeptám, jak k ní přicházejí nápady, je sdílnější. „Třeba o knize Velká žena z Východu jsem přemítala dlouho a z usilovného přemýšlení nakonec vzešla i složitá koncepce. Kupodivu také její název, je původní, pracovní. Většinou tituly vymýšlím až nakonec a nad náměty se tolik netrápím. S výjimkou Díky za každé nové ráno. Tu knihu jsem v hlavě nosila snad pět let. Zato krátké povídky dodávám většinou na smlouvu, v termínu a tím pádem je píšu lehčeji. Často si myslím, že jsou daleko lepší, než když se obsahem frustruju a ke své smůle ho až překombinuju."

Halina ve všech příbězích pootevírá dveře do soukromí, ať už věrného či vybájeného. A přestože jsou úsměvné a vtipné, mají společné ústřední téma – hledání kořenů. „Fascinuje mě, jak se všichni spojují a pak zase oddělují. Čím více člověk stárne, tím více inklinuje k návratům. Shledávám, že kořeny každého z nás prorůstají s jinými, všichni jsme vlastně příbuzní. Pozorovala jsem, jak můj otec, který pocházel z Východu, byl jiný než moji čeští strýci a neustále jsem pátrala, jestli je takový od doby, co se narodil," vypráví a pozvedne na pohovku štěně.

Neposeda dělá všechno proto, aby byl hoden vstoupit do literatury. Nehledě k tomu, že on má své urozené předky v průkazu původu. Když se zdaří chlupáče zklidnit, vypráví mi Halina o tatínkovi, který se narodil v osvícené rodině na Podkarpatské Rusi. Byl právníkem a dělal asistenta svému o osmnáct let staršímu bratrovi, politikovi a novináři, jenž se v Masarykově vládě stal ministrem zahraničí. Do otcova rodiště ale Halina zavítala až při obhlídkách filmu Díky za každé nové ráno, dřív to v důsledku politické situace nebylo možné. „Své prarodiče jsem už nepoznala, táta byl druhý nejmladší z devíti dětí, babička s dědou zemřeli dřív, než jsem se narodila. V Praze později žili čtyři tátovi bratři, s nimiž jsme se často vídali," zasvěcuje mě do svého zajímavého původu. Zaujal i tvůrce připravovaného televizního cyklu, který divákům odhalí podobné pozoruhodné původy známých osobností.

Pan továrník Břínek

Do svého dětství dala Halina Pawlowská nahlédnout právě ve zmíněném filmu. „Naši se ke mně chovali báječně a rodiče mých kamarádů se mi jevili jako nudní patroni, nebo nebyli v mých dětských očích dost opravdoví. Můj tatínek byl slušný, laskavý, charakterní, ale hrozně vznětlivý a emotivní, čímž mě udržoval pořád ve střehu. Nebylo jasné, ve kterém okamžiku se jaký rys jeho povahy zrovna probudí, takže jsem setrvávala v určité bdělosti, což se mi později hodilo. Moje maminka byla učitelka, velmi praktická a přísná. Nikdy mě nechválila, ale její žáci mi později prozradili, že před nimi o mně hezky mluvila neustále. Přede mnou zase pro změnu chválila je, což je systém, který já nevyznávám. Miluju, když mě někdo chválí, pro mě je to motor. Jakmile mě někdo pohaní, mám chuť se na všechno vykašlat. Jenže matka se domnívala, že mě podnítí, že se nějak vylepším, ale to já na just ne," rozohní se Halina, což by mohlo vzbudit zdání, že jsou spolu v nepohodě. Soužití s dvaadevadesátiletou maminkou a tchyní, která je o osm let mladší, ale prý funguje báječně. „Naše babičky jsou duševně naprosto fit, každá tu má svůj byteček, ale neustále spolu sedí ve velíně, což je u nás obývák s kuchyní, a odtamtud vycházejí příkazy," povzdechne si má hostitelka. „Vždycky jim říkám: Jaké vy máte štestí, že mě máte, ale ony si tuhle skutečnost neuvědomují, obě jsou ke mně kritické a stále mě chtějí vychovávat. Moje maminka třeba řekne: Pořídila sis dalšího psa, ale já ti s ním nemohu pomoci. A já na to: Nic takového po tobě nechci, my se přece staráme o tebe a ne ty o nás! Podezírám ji, že to na mě hraje, ochotničila v divadle," směje se Halina. „Tchyně ovšem vaří pro nás všechny, a že nás je!"

S dcerou mají rituál, třikrát denně se vidí u stolu a babička krmí vnuka Huga. „Musí být pevně připoután k židličce, protože jak se uvede do pohybu, jsem úplně vystresovaná, že někam spadne," přiznává Halina. Těší se, jak bude chlapci, kterému je právě dnes čtrnáct měsíců, vyprávět pohádky. Ty opravdové si nepamatuje a zatím ji prý napadají hrozné blbosti. Přiznám se, že bych je docela ráda poslouchala. „Jsem si jistá, že vnouček mi dá najevo svou spokojenost, protože své pocity projevuje už teď. Ba znamená, že chce okamžitě něco rychle podat, výskot jejejej značí, že je fascinovaný a kojkojkoj je vyjádření dobrého rozmaru," tlumočí proslov batolete. „Asi bych si s jeho slovníkem taky vystačila," vtipkuje. „A líbí se mi znění jeho jména, připomíná mi první republiku. Poslouchejte: Právě přichází pan továrník Hugo Břínek," přehrává mi Halina své představy a hned se zamyslí: „Každopádně mám novou figuru."

Jedna kniha ročně

V poklidném soužití čtyř generací pod jednou střechou chybí jen Halinin syn. Bydlí v bytě po babičce, ale denně chodí na oběd.

„Je divné, že rodiny spolu nežijí. I já měla v mládí takové emancipované období, ale byla jsem pozdní dítě, moji rodiče ke mně byli vždycky staří a mně přišlo samozřejmé, že zůstanu s nimi. Pak se mi narodily děti a já neřešila starosti s hlídáním. A později se přistěhovala i druhá babička. Tuhle o tom přemýšlela moje dcera a shodly jsme se, že podle mínění současné společnosti by se měl každý v sedmdesáti rozloučit a jít někam do pouště. Kupodivu v zemích, které jsou daleko méně vyspělé než my a na které hledíme s mírným pohrdáním a civilizační shovívavostí, fungují vztahy tak, jak mají. Ukrajince u nás najímají na práci, nemají peníze, ale své rodiče neopouštějí. Češi je šoupnou do nějakého zařízení a pak ho s chutí kritizují, jak se o ně špatně stará," glosuje autorka, které před pár týdny vyšla už 20. kniha, v níž jsou opět hlavními postavami členové její velké rodiny. Knížka se jmenuje Až se mě dcera zeptá a najdete v ní hodně veselých příběhů a také rodinných receptů a opravdu dobrých rad do kuchyně.

Mimochodem, kdyby vás jako mně zajímalo, zda byla Halina boubelka už v dětství, vtipnou odpověď najdete právě v tomto  novém titulu. „Novináři se vždycky jen pídí, jestli držím dietu. Možná i kvůli nim jsem se tentokrát rozepsala o tom, co se u nás doma vaří," podotkne nejprodávanější česká spisovatelka. Na druhou stranu dotěrnost pisálků je možná důvodem, proč se její knihy tak dobře prodávají.

Halina píše jednu knihu ročně, zatímco její oblíbení zahraniční autoři stihnou i tři. „Svět se zrychluje, knihkupci přistupují ke knihám jako k časopisům, chtějí tituly hbitě obměňovat."

Když se na rovinu zeptám na její šance před kamerou, férově odpoví: „Pořád plánuju. Řekla bych, že už mám za sebou pětiletku plánů. Jednu zajímavou nabídku mám od Novy, druhou od ČT, jsme ve stadiu namlouvání. Ale jak víte, veřejnoprávní televize je nově rekonstruovaná, má jiný systém a tak čekám, až do něj vstoupím. Pak se uvidí."

Vizitka

Narodila se na první jarní den 1955. Její rodiče jsou doktoři práv, otec byl ukrajinský básník a politik, matka učitelka. Po ZŠ v pražské Ječné ulici navštěvovala "kultovní" jazykovou školu v Ostrovní, v roce 1976 byla přijata na FAMU a vystudovala scenáristiku. Ještě jako studentka napsala scénář k filmu Evo, vdej se. Její film Vrať se do hrobu je v oblibě už u třetí generace. Za Díky za každé nové ráno získala cenu nadace Roberta Redforda o nejlepší scénář a Českého lva.  Pracovala v redakci zábavy ČT. Jako moderátorka je známá z talk show Banánové rybičky, Zanzibar a společenského magazínu Žito. Třikrát získala cenu TyTy. Sedm let vedla časopis Story, pak  založila svůj  časopis Šťastný Jim,později se stala zakladatelkou časopisu Glanc, s kterým stále aktivně spolupracuje. Také spolupracuje s vydavatelstvím Albatrosmedia, kde vyhledává díla, která fungují nejen knižně, ale také v audiovizuální formě. Napsala dvacet knih. Je držitelkou řady literárních cen za nejprodávanější a nejčtenější knihu v Česku i na Slovensku.

Citace

Miluju, když mě někdo chválí, pro mě je to motor.

Místa, která mám ráda

Narodila jsem se v centru Prahy a pořád jsem v něm bydlela a chodila do školy. Vždycky, když jedu po nábřeží kolem Národního divadla směrem ke Karlovu mostu a vidím Hradčana , tak jsem dojatá, že mám takové štěstí, že mohu  žít v nejkrásnějším městě Evropy.

S rodiče jsem v dětsví jezdila do Podkrkonoší, koupila jsem tam chalupu a jezdím tam i teď. Miluju tam ten syrový, lesem prosycený vzduch, louky, z kterých se dá koukat na Sněžku a potoky, kde jsou pstruzi…A kde to mám ještě ráda? V Paříži! A v Itálii – kdykoliv a kdekoliv!

Daniela Kupsová