Oči kolemjdoucích se rozsvítí, jakmile postřehnou herce u dveří vršovické hospůdky, kde je štamgastem. Škoda, že na Josefa Dvořáka režiséři zapomněli, a tak musí divákům k potěše stačit jeho dávné role, kterými se Česká televize pyšní v kultovních pořadech a seriálech vysílaných na počest svých šedesátin. „Většinou jsem hrál sám sebe, propašoval jsem se do scénáře. Od přírody nejsem lotr, tak jsem ani po záporných rolích netoužil. Herci sice velebí padouchy a lumpy, prý se do nich lépe vžívají, já takovou zkušenost nepobral. Pěnkava byl podle mého gusta. V Nemocnici mě ráno zafačovali, šoupli do hnízda pro nepohyblivé a já jen nesměl moc pít, abych neotravoval, že chci na toaletu. Taky jsem nikdy neviděl, co se mnou natočili, protože se odmítali tahat s postelí na projekci. Tuto starost jsem ale rád přenechával režiséru Dudkovi. Věděl jsem, že jsem v dobrých rukách," připomíná zrod obětavého montéra. Místo odpovědi na otázku, kdy si zas střihne nějakou nezapomenutelnou postavu, mě popíchne: „Vytáhněte z tašky krásný scénář a okamžitě mě zvikláte. Mně vyhovuje, že o svém čase rozhoduju sám, protože jsem se zbláznil do tenisu. Nic mě nežene nabízet se. Nesplácím hypotéku, nemám dluhy, které by mě nutily dřít peníze. A pak," na okamžik se odmlčí, „své jsem si před kamerou odbyl, proto se tam nervu mermomocí zpátky." Někteří ho prý ale zjevně špatně pochopili. „Neřekl jsem, že už nechci vystupovat. Naopak věřím, že kdo si počká, dočká se a dobrý scénář přijde. Snad někoho napadne, že jsem se už dlouho neobjevil a že bych mohl být zajímavý artikl. Do hezké práce bych se pustil hned," slibuje.

Dnes večer vstoupí Josef Dvořák alespoň do vzpomínkové Šance. „Nerad moderuju, raději hraju, ale Šance je chytře vymyšlená, oboje půl na půl a navíc Mirek Vladyka má dobrou paměť na jména, tak jsme se zase po letech sešli," říká herec.

V pořadu ho fascinovali lidé, kteří oplývali mimořádnými schopnostmi. „Vzpomínám si na kluka, geniálního počtáře. Kontrolovali jsme ho s kalkulačkou, ale nestačili jsme mu! Vrtá mi hlavou, jak režisér František Polák tyhle nadané chytré a šikovné bytosti vyhledával. Prostředí pořadu trochu vonělo cirkusem a jeho aróma mám rád už odmalička," ožívá a zavzpomíná na Cirkus Humberto, který teď sleduje v televizi. „Měl jsem kliku na Františka Filipa, který mi po Kuřátkovi nabídl roli cirkusáka Vosátky. Když jsem slyšel Humberto, zajásal jsem. Konečně se dotknu cirkusu, budu stavět šapitó, zatloukat kůly a večer poslouchat vyprávění opravdových cirkusáků," raduje se i po čtyřiceti letech. „Tenhle režisér by měl mít na Kavčích horách bustu. Potkat takového člověka, to je sen každého komedianta," říká s povděkem Josef Dvořák o Františku Filipovi.

Cirkusákem odmalička

Jakmile do Kadaně dorazil cirkus, pomáhal stavět stan a dával si pozor, aby byl na očích dohlížejícímu cirkusákovi. Ten totiž nejpilnějšímu přiděloval za odměnu vstupenku. „Děti provazochodců Třískových bývaly na pár dní našimi spolužáky, každý s nimi chtěl kamarádit. Otravoval jsem tatínka, ať mě pustí na prázdniny k cirkusu. Musel jsem se ale spokojit jen s vyprávěním o dědečkovi, který měl ke světským z rodiny nejblíže. Obcházel poutě a prodával cukrátka. Časem jsem k dědovi přidal loutkové divadlo a dneska už nevím, jestli je to pravda, nebo jsem si hereckého předka vybájil," přizná upřímně. „Když jsem začínal v Praze, potkal jsem v hospodě v Libni, kde jsem bydlel, chlápka ze střelnice. Mezi světské se přiženil. Líčil mi hierarchii, která u nich platí. Kápo je táta, ten sedí na penězích, sám nakupuje a po rodinách rozváží banány i uherák, o takových lahůdkách se nám tehdy nesnilo. Na panáka ale neměl, táta mu dal jenom na pivo. Mně se ovšem čisté a upřímné vztahy pod pevným vedením líbily. Cirkusáci milují svoji práci, lidi se na ně sice chodí koukat, ale ohrnují nad nimi nos a netuší, kolik je za jejich kumštem dřiny."

Josef Dvořák alias Čochtan.

Josef Dvořák alias Čochtan. Autor: Archiv J. Dvořáka

S atmosférou cirkusu spojuje Divadelní společnost Josefa Dvořáka kočovný život. „Nikdy jsem nechtěl být principál. Jsem hrající kouč, režisér z nouze. Provozování divadla přináší jen samé nepříjemnosti," posteskne si, ale v hromadě starostí zajiskří i radost. „ S gustem bych hrál pod vedením Jiřího Císlera, Evžena Sokolovského nebo Jiřího Menzela a sestavil skvostný soubor, jenže bych herce musel vyvázat z dalších povinností, aby dělali divadlo na plné pecky a ne jako kšeft. Vracím divadlo tam, kde kdysi bylo. Jezdíme po republice před natěšené publikum, které se třese, až uvidí známé herce. Dřív mi nezbýval čas na lidi, kteří ochotničí v malém sálku. Teď ho mám a ozvou-li se, abych u nich vystoupil, není nic, co by mi zabránilo jet jim udělat radost. Na druhou stranu netvrdím, že mým snem je obrážet vsi a probouzet múzu tam, kde se nikdy žádné divadlo nehrálo." I takovou zkušenost učinil díky své ženě Jáje, která je provozní společnosti.

Seznámili se při natáčení seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. Jenže tehdejší produkční měla herce přečtené a o známost nejevila zájem. „Nakonec jsem na ni šel rafinovaně. Povedlo se mi dostat ji nejen na kafe, ale i k oltáři," připomene herec setkání, které považoval za osudové i vzhledem k datům narození. Jeho žena je přesně o rok a den mladší než on.

„Spí v kanceláři a ať zavolá kdokoliv, nesmí být odmítnut," konstatuje. „Jája tak jednou vyhověla kamarádům a prodala nás do místa, v jakém jsem v životě nehrál. Otevřel se před námi kinosálek asi pro 150 lidí, se dvěma zářivkami a plátnem na zdi. Pořadatel představení dvakrát vyprodal a byl připravený tam publikum narvat. Co teď? Nakonec jsem řekl kolegům: Přátelé, dáme sem pět židlí, za sebe si jen pověsíme fragmenty kostýmů a těm lidem představení převyprávíme. Koukali na mě jako černoši na zamrzlý kýbl. Tísnili jsme v prostoru, kam by se těžko vešlo houslové kvarteto, chvíli jsem se proklínal, ale nakonec jsme tam metr před diváky sehráli jedno z nejkrásnějších představení." Pan Hlinomaz říkával:"Divadlo se dá hrát i v hospodě na stole, ale musí u toho být herci."

Zkrátka přijel hastrman

O dramaturgii prý ví pekelně málo, přesto uvádí představení, která jsou venku beznadějně vyprodaná. V Divadle v Braníku, kde má jeho společnost domovské právo, se přece jen tu a tam místečko najde. „Pro lidi z centra je tahle čtvrť trochu z ruky, Pražáci mají z čeho vybírat. A chybějí vylepovací plochy, věková skupina našich příznivců nehledá na internetu, zato ji naláká plakát," nechá se slyšet zakladatel zřejmě nejstarší herecké společnosti v zemi. „Někdy je mi smutno, veřejnost nemá o divadle potuchy a vidí mě jen přes televizní postavy. Zkrátka přijel hastrman."

Pro Čochtana má ovšem herec slabost. „Jan Werich měl šťastný den, když ho vymyslel. Já tuhle moudrou bytost zdědil a snažím se, aby ze své pohádkové krajiny nádherným jazykem dál nenásilně komentovala, co se právě děje," připomene herec obnovené představení.
Hastrmanskou kariéru nastartoval v Lucerně ještě v ústeckém Kladivadle. „Druhého vodníka představoval pes. Přivlekl jsem ho na vodítku, vzpínal se a cukal. Já hrál, jak nejlíp jsem uměl, ale zbytečně, publikum se smálo foxteriérovi. Už jako kluk jsem se zamiloval do Ladových Bubáků a hastrmanů."

HEREC SE SPISOVATELEM. Josef Dvořák a Bohumil Hrabal. Setkali se.

HEREC SE SPISOVATELEM. Josef Dvořák a Bohumil Hrabal. Setkali se. Autor: archiv Josefa Dvořáka

Velkou hercovou láskou je i Bohumil Hrabal, a tak pro diváky znovuobjevuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Ty stejně jako Čochtana pamatuje ještě semaforské hlediště. „Publikum dorůstá, představení nezná a já stejně hraju pokaždé jinak. Utíkám od textu, protože mě inspiruje k dalším myšlenkám a je mi líto je neříct. A zvlášť Hrabal je moje srdeční záležitost. Od chvíle, kdy jsem otevřel jeho první knížku, jsem ty další rozložil po místnosti a četl je na přeskáčku. Moje žena tvrdí, že jsem o něm mluvil i ze snu," popisuje Josef svůj vztah ke spisovateli a pak přemítáme, zda i současná generace dokáže Hrabala přijmout jako ta naše. „Hrabala nikde nehrají, jeho knížky nevidím. Co když po něm doba netouží, ptal jsem se sám sebe. V jednom městě čtyři sta lidí v sále nadšeně aplauduje, o pár kilometrů dál obecenstvo vlažně zatleská a jde domů. Neumím si to vysvětlit," posteskne si.

Možná přece jen víc čekali hastrmana, Fíka nebo Boba a Bobka. „Jak přišel na svět Maxipes, už kdekdo zná," brání se jeho mluvčí a upřednostní svou babičku, která na režijní lístek jezdívala každý měsíc z jeho rodné Horní Cerekve za synem do Děčína. Jednou osobák nestihla a výpravčí jí chtěl strčit do rychlíku. Málem ho omráčila, jak ho usadila: Na ten já ale nereflektuju, pane! Pánbůh ví, jak z ní takové slovo vypadlo, ale Hrabal by z ní měl radost," neodpustí si útěk ke svému oblíbenci. „A Maxipes by asi mluvil jinak, kdybych nebyl ochraptělý po flámu. Jel jsem se osobně omluvit, ale můj vyšeptalý hlas režiséra upoutal a za Fíka jsem dostal deset diamantových desek. U Boba a Bobka jsem byl trochu ztracený, neumím vyrábět hlasy jako strýček Jedlička. Vidím ale tu figuru před očima a slyším ji, jak mluví. Chvíli jsem poslouchal, co si králíci šuškají a jejich dohadování pak nahlas přetlumočil. A bylo to." Když se vracím domů Kodaňskou ulicí, pořád slyším, jak Čochtan vypravuje.

Vizitka

Narodil se 25. dubna 1942 v Horní Cerekvi, dětství prožil v Kadani. Vyučil se automechanikem, hrál ochotnicky divadlo, působil v Kladivadle v Ústí nad Labem. Od roku 1972 hrál 28 let v Semaforu. V roce 1990 založil Divadelní společnost Josefa Dvořáka, která poutá pozornost představeními S Pydlou v zádech, Čochtan vypravuje, Chudák Harpagon, Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Hrál v řadě seriálů, účinkoval v dětských pořadech a pohádkách, nezapomenutelně ztvárnil vodníky, uváděl zábavné televizní pořady, např. obnovenou Miss Československo, Dva z jednoho města, Šance atd. V televizi naposledy moderoval pořad Trapasy v roce 2007.

Daniela Kupsová