S Josefem Lauferem se setkávám v televizním studiu zařízeném jako obývací pokoj v retro stylu. Každý detail, vše co se tu odehrává, vyvolává vzpomínky. Tedy kromě školní třídy, která přišla do České televize na exkurzi. Jakmile žáci spatří mého společníka, hned se překřikují: „Hele, Colombo, koukej, Kohn," a postupně se s představitelem divadelní a filmové postavy fotografují, což Josef Laufer podstupuje trpělivě a rád. Potěší ho i produkční Eliška, nadšená rockovou operou Hamlet, kde Laufer coby Polonius padá ze schodů tak, že diváci přestanou dýchat hrůzou a kolegové o generace mladší jen obdivně zírají. „Říkal jsem jim, že teď už jsem starý, oprýskaný. Měli by vidět, jak jsem uměl padat před deseti lety," trumfuje Josef, který v srpnu oslaví třiasedmdesátku.

Kvůli postavě Arnoštka ve filmu Rozmarné léto se dokonce naučil chodit po laně, i když roli nakonec nedostal. Jako klaun se zdál režiséru Menzelovi příliš exotický, a tak si ho raději ztvárnil sám. Akrobacie se ale později hodila v seriálu Cirkus Humberto, kde si Laufer zahrál italského artistu Paula, který si lehal mezi přední nohy slonice. „Měla mě ráda, jednou jsem ji při natáčení dokonce uspal," podotkne na adresu největšího suchozemského savce.

Čekání na potomky

V televizním obýváku se objevuje Jaromír Hanzlík, s nímž se v seriálovém cirkusu nakonec popral. Znají se spolu od klukovských let, mnohokrát se setkali před kamerou a vzpomínali by nejméně půlden. A že by bylo o čem vyprávět. Leč pořad Úsměvy, který spolu zrovna dotočili, trvá jen pár minut. I tak ale bude stát za to. Přesvědčit se můžete právě dnes odpoledne na ČT1. Uslyšíte třeba, jak se spolu oba herci v létě roku 1969 ubytovali v porodnici v Londýnské ulici, kde společně očekávali narození svých potomků. Pochopitelně bez kamer, zato s kvalitními lahvemi, kterými hostili i personál, aby nad nimi přivřel oči, protože tenkrát tatínkové k rodičkám vůbec nesměli.

V povznesené náladě pak vítali na svět Hanzlíkova syna Davida a Lauferovu dceru Ester. Hanzlík úsměvně vzpomíná, jak se jeho kamarád starostlivě ptal své ženy, kterou právě vezli ze sálu, co by si přála. A ona prohlásila: „Chleba se sádlem a červené." Se svou manželkou Irenou Greifovou, skvělou kostýmní výtvarnicí, je Josef Laufer už 43 let. I teď, když si s ním povídám, poznamená: „Jestli je u nás v rodině někdo slavný, tak je to moje žena.

Spánek, sex a rokenrol

Josef Laufer přišel na svět v klášteře v Sables d´Olonne, ve znamení Lva a vážil pět kilo. Jeho španělská maminka se svou kamarádkou Luisou, obě už v požehnaném stavu, překonaly Pyreneje, aby našly své manžely. „Maminka byla taková holka ze statku, její otec choval býky na zápasy. Absolvovala zdravotnický kurs a v nemocnici se seznámila s tátou, jenže toho pak narychlo poslali do Francie, takže jí ani nestihl nic říct," vzpomíná Josef na dramatické okamžiky, které předcházely jeho narození.

Po rodičích získal nejen cit k jazykům (tatínek byl český lékař židovského původu), ale i umělecké geny. Maminka nádherně zpívala a tančila, tatínek psal knihy a oplýval výtvarnými vlohami, které podědil především bratr Allan, malíř. „Jedna z otcových sester byla operní pěvkyní, ale bohužel zahynula v koncentráku," vede mě Josef svým životem. Působí na mě jako neobyčejně laskavý člověk, plný porozumění ke všem lidem. Neodolám a ptám se, zda je takový pokaždé. „Snažím se, abych nebyl jiný, je to slušnost," prohlašuje herec, který měl vždycky svůj osobitý styl a stále vyhlíží o mnoho let mladší, než ve skutečnosti je. „Myslím si, že člověk, který chce předstoupit před diváky, je přímo povinován udržovat se v kondici, což znamená nejen dobře vypadat, ale překypovat energií a být také myšlenkově vyzrálý," poskytne mi zdánlivě jednoduchý návod a hned humorně přidá: „Žádný alkohol, drogy, žádné náhradní programy, důležité je dostatečně se vyspat a – víte, co se říká, když přidáte sex a rokenrol, úspěch je zaručen."

A na kolik se tedy můj host cítí? „Cítíte se dobře, když ignorujete občanku. O rocích nepřemýšlím, ale faktem je, že mě obsazují do rolí, které by slušely mladším představitelům."

Pantomina u koštěte

Josef Laufer byl a stále je díky jazykovým schopnostem a zajímavé tváři vyhledávaný do rolí cizinců, svůdníků, dobrodruhů a tuláků. Jako zpěvák se poprvé zapsal do povědomí posluchačů s kapelou Crystal, kterou režíroval. Když ale onemocněl zpěvák, zaskočil za něj, protože ty „rock´n´rolly" znal. Pak následovala řada hitů, které lidé dodnes milují, a jako herec po absolvování DAMU debutoval v roli jednoho ze tří kytaristů ve filmu Starci na chmelu. Původně měl hrát podrazáka Honzu, ale také režiséru Rychmanovi připadal typově  příliš výrazný. „Miloše Zavadila, který roli dostal místo mě, jsem učil pantomimu na konzervatoři, byl jsem na něj pyšný a roli mu přál," krčí rameny Laufer.

Sám s pantominou začal na vojně. „Zajímal mě Marcel Marcou, Samy Malcho a plakal jsem nad románem Největší z Pierotů, asi jako všichni. Tehdy u nás pantominu nikdo nedělal, jsem tedy samouk. Když jsem jednou zametal důstojnický klub, procvičoval jsem přitom nějaký ten pantomimický pohyb a viděl mě velitel. Tehdy se blížila soutěž armádní umělecké tvořivosti, a tak povídal: Počúvajte, vy ste taký šašo, čo vy budete robiť? zajímal se. O pantomině zjevně nikdy neslyšel, tak jsem mu vysvětlil, že se tam nemluví, jen hýbe. Byl rád, že má dalšího účastníka. V prvním kole jsem vystupoval sám, ve druhém jsme se sešli už dva, ale já byl lepší a v celostátním finále v Nitře jsem zvítězil," přibližuje mi své začátky.

U pantominy Josef zůstal, v Praze založil divadelní soubor Radar, a současně ho jako eléva divadla ABC připravoval Stanislav Fišer na DAMU, kam ho přijali hned napoprvé.

Brzo ho objevili zahraniční filmové produkce, zahrál si se slavnými hvězdami, třeba s Alanem Delonem, Geraldine Chaplinovou nebo s Eltonem Johnem a Josephina Bakerová mu dokonce ukázala všechny svoje adoptivní děti, zatímco George Harrison mu v Liverpoolu, zcela šokován, že vidí člověka, který žije za „železnou oponou", věnoval svou kšiltovku. „A tu mi pak v karlínském divadle, kde jsme hráli muzikál Gentlemani, někdo šlohnul," poznamená Josef, kterak pozbyl památku na slavného bítlsáka.

Don Giovanni a víno z Moravy

Josef Laufer ovšem obohatil zahraniční scénu i autorsky. V tehdejším západním Německu připravil nevídanou show z muzikálů newyorské Broadwaye, kterou moderoval a se svou kapelou Golem také zpíval. „Protlačil jsem tam i balet UNO. Tři roky po sobě jsme v zimních měsících jezdili po západní Evropě a všude nám tleskali."

Vrcholem televizní zábavy býval  před lety pořad Ein Kessel Buntes, vysílaný z východního Berlína (naposledy v roce 1992 – pozn.red.). Pamětníci si na něj vzpomenou. Jeden takový sobotní večer Josef Laufer uváděl v němčině, ale když se objevil anglicky mluvící host, dokázal okamžitě přeladit. Lákala ho i opera a jako režisér dostal příležitost na pražské Bertramce, kde Dona Giovanniho nastudoval v doprovodu smyčcového kvarteta, inspirován úpravou dobového muzikanta Františka Kuchaře. „Scény jsem provázal, herci se převlékali, převtělovali, opera byla svižnější, pro turisty lákavá. Nečtu noty ani partitury, vždycky jsem si kus melodie zapamatoval a ten kousek jim přezpíval a při té příležitosti vytvářel i aranžmá," přibližuje mi svůj způsob práce. Zazpívá mi na ukázku, ale za chvíli přeladí do moravské melodie. „Přišli za mnou z vinných sklepů ze Strážnice, abych pro ně natočil reklamní džingl. Během deseti vteřin měl zaznít název firmy a sdělení, že jde o víno z Moravy. Tak jsem spustil: Nepi tu voděnku, nepi, lepší jsou strážnické sklepy z Moravy, a měli tam všechno," směje se Laufer.

Chystá se vrátit ke scénáři své hry, který prý na chvíli zapouzdřil, protože se mu interpretačně nezdál. „Pro sebe jsem si tam roli nenapsal, ale mám takovou vizi jednoaktovky o emigrantech a tam bych si jednu postavu vystřihnul," dává mi nakouknout do svých snů. Patří k nim i nové dvojalbum. „Pojmenoval jsem ho Ruleta, protože život je vlastně ruleta a dokonce jsem si ji na přebal i sám graficky vytvořil." Když se ho zeptám, co dělá ze všech svých profesí nejraději, zamyslí se: „Nejpříjemnější je lenošit."

Vizitka

Narodil se 11. 8. 1939 v Sables d´Olonne v kraji Pays de la Loire ve Francii. Jeho otec Maxim byl lékař, ošetřoval zraněné ve španělské občanské válce, později piloty RAF v Anglii. Oženil se se zdravotní sestrou Edelmirou Perez de Montanez. Od roku 1950 žili v Praze. Vyučil se ve vrchlabské Tesle a později pracoval ve výzkumném ústavu vakuové techniky. Po úspěchu s pantomimou na vojně založil divadlo Radar a studoval DAMU. Přes 30 let hraje se skupinou Golem, vytvořil řadu filmových a divadelních rolí, výrazně se uplatnil také v zahraničí, kde hrál ve filmech a moderoval. V současnosti hraje v muzikálu Hamlet, v činohře Vražda na objednávku, chystá vlastní divadelní hru, píše knihu, dokončuje dvojalbum Ruleta, moderuje večery zahraničních firem. Jeho manželkou je Irena Greifová, kostýmní výtvarnice. Společně vychovali syna a dceru.

Místo, které mám rád

Takových je hodně, líbí se mi na Sibiři i tajga, kde jsem byl s divadlem na zájezdě, u jezera Bajkal. Nádherná je Kuba, tam jsem tlumočil, mám rád Mexiko i Skandinávii, kde jsem také režíroval.

Citace

Důležité je dostatečně se vyspat a – víte, co se říká, když přidáte sex a rokenrol, úspěch je zaručen.

Daniela Kupsová