Momentálně kolem Lucie Konečné rejdí postavy ze seriálu Ententýky, jejichž osudů má plnou hlavu. Moc si přála, aby mohly pokračovat i před kamerou.

„Ráda píšu o ženských, které samy píšou. Jejich svět od počítače důvěrně znám. Baví mě formovat hrdinky, které žijí dvě roviny v obrácené realitě. Stejně jako já. Napíšu příběh a pak se v něm zabydlím," říká Lucie Konečná, sotva se usadíme ke stolu v jejím domě kousek za Prahou. Jednoduché, praktické vybavení mě fascinuje. Obyčejné kovové regály slouží jako knihovna, plechové skříňky ze šaten povýšily na komodu. Bytelné dveře matou stříbřitým povrchem, jen málokterý host hned pozná, že se instalují ke sklepům. Průmyslový design sem vnesl Luciin muž, stavař, který veskrze účelnou stavbu vymyslel.

„Podlaha měla sloužit jen provizorně, ale vlisované desky chytily jedinečnou patinu, už se jich nechci vzdát," chválí hostitelka jeden z mnoha manželových nápadů. Samozřejmě hned vyzvídám, jestli i on oceňuje ty její v příbězích, které tady s nimi vlastně žijí. „Určitě není mým nadšeným obdivovatelem, ale ani kritikem, spíš se nad mými díly jen tak usmívá. Nenechá se vtáhnout do děje a já se o to už ani nepokouším. Ještě na FAMU jsem mu vnutila scénáře povídek a dost jsem ho rozčílila. Někdy se ho zeptám, když mám před sebou nějaké mužské diskuse, jestli by si tohle chlapi fakt mezi sebou takhle řekli. Myslím si, že se mu na mně líbí, jak jsem pracovitá, že jsem se nikdy na nic nevymluvila. Pokud nějaký námět neumím zpracovat nebo nepřichází nápad, nesvádím vinu na kleknutý počítač, ale řeknu na rovinu, nejde mi to," popisuje domácí atmosféru, v níž je zjevně spokojená, ačkoliv i ona s počítačem leckdy vede nerovný boj: „Občas mi běží hlavou děj, přesně ho vidím, ale jakmile ho přepíšu, zjistím, že převáděcí mechanismus do notebooku nefunguje a trápím se, dokud obraz nevykreslím tak, jak ho mám před očima," přizná tvůrčí martyrium.

Ute je od Landy

Hlavní hrdinka nového seriálu České televize jí ale žádná muka nepůsobila. Novinářka, autorka oblíbeného blogu pro mladé matky je naturelem blízká své stvořitelce. „Chtěla jsem pro ni výjimečné jméno, aby byla nezaměnitelná. V písničce Dana Landy jsem zaslechla Ute, přišlo mi dost originální," představuje Lucie svou oblíbenkyni. Zato jméno pro Arnoštku, jednu z mnoha Utiných oddaných čtenářek, inspirovala dávná vzpomínka na dívku Rudolfku, kterou Lucie potkala. „Poznala jsem i pár Milan. To je tak, když nepřijde vytoužený syn a otcovo jméno podědí dcera."

Věrný předobraz autorčiných kamarádek v seriálových postavách ale nehledejte. V každé se propojilo víc ženských, které Lucii zaujaly, a postřehy o nich si zapsala do svých notýsků. Častěji si ale poznamenává své vidiny a ty pak vetkne smyšleným figurám. S rozkoší fabuluje osud jiným a vžívá se do něj. Kroutím hlavou, jak se jí podařilo vcítit do Arnoštky, přihlouplé naivky, plující se svými vrstevnicemi virtuálním světem. „Závislosti na internetu propadla i moje kamarádka, právnička, jakmile zůstala doma se dvěma malými dětmi. Chtěla jsem na případu konkrétní rodiny rozkrýt, jak fungují ty věčné diskuse o kaších a propustnosti plen. Zjistit, jakou roli v důvěrné a nepřetržité komunikaci s úplně cizími lidmi sehrává třeba partner. Arnoštka je nejkontroverznější postava, diváky rozčiluje, přestože podobných ženských jsou stovky. Ale jen ať se zlobí, ať jsou naštvaní, hlavně, že reagují. Pro takové lidi mě baví psát," libuje si Lucie.

S námětem proniknout do starostí žen, které chodí se svými ratolestmi na pískoviště, přišel Pavel Anděl. Jako otec na rodičovské dovolené společnost mladých matek okusil a vyposlechl až neuvěřitelné příhody. Lucii se sice na písek nechtělo, protože kumulaci maminek nesnášela, pak ale zjistila, že některé postavy, o kterých se Pavel zmiňoval, na ni koukají z jejích sešitů.

Tajemství notýsků

Scenáristka by mohla uspořádat festival notýsků. Jeden šik se rekrutuje v knihovně, další zástup drží pohotovost v pracovně, pár se jich povaluje u postele a slušný počet zápisníčků čeká na chalupě. Pro mou společnici představují nezbytné pomůcky a současně i sběratelské trofeje. I ty nejzvláštnější kousky ale nemilosrdně plní poznámkami a titěrnými rébusy, kdo s kým. „Když nějaký příběh zvítězí a odhodlám se ho napsat, listuji sem a tam, přepisuji, koukám, co by šlo dát k sobě, z linek vylézají jednotlivé figury. Rozestavím je jako ve hře Člověče, nezlob se a jdu s nimi. Psát začínám v okamžiku, kdy se mi do uší cpou dialogy. Chvíli je udržím, ale pak vypukne hotová bouře, postavy se mi v hlavě hádají a já je musím neprodleně zachytit. Když nemám čas nebo se něco neočekávaného děje a tenhle moment zmeškám, tak už příběh nedám dohromady," popisuje tvůrčí kvas. Podobným vývojem prošel i právě vysílaný seriál Ententýky.

Postavy naléhaly jedna přes druhou, některé doslova dotíraly. „Třeba Johana, redakční fotografka (hraje ji Lucie Zedníčková – pozn. red.),samoživitelka se dvěma dospívajícími dětmi touží po sexu, a tak si najde mladšího milence. Lidé ji asi odsoudí, v české tvorbě se s takovým pocitem na rovinu nepracuje, ale její potřeba je v životě přirozená," krčí rameny Lucie. „Holky se mi postupně skládaly k sobě, a tak jsem zavolala Pavlu Andělovi, jestli se seriálu ujme producentsky, že ho dáme dohromady," vrací se scenáristka k prvním krokům ságy.

V té chvíli se ale ještě příliš neradovala. Od námětu k realizaci vede trnitá cesta, ale sága získala své příznivce v novém vedení České televize, a tak se hledaly peníze a vykutala se rezervička, do níž se tvůrci po řadě kompromisů vešli. „V této profesi si zvyknete, že většina věcí, které napíšete, leží někde v šuplíku. Některé příběhy mě dost mrzí, třeba ten o týraných ženách, za kterými jsem jezdila, takové hrůzy od stolu nevymyslíte," krčí rameny autorka a na mou otázku, co ji živí, když hrdinky spí v zásuvce, dodá: „Musíte mít jednu věc rozdělanou, smluvně zajištěnou a přitom zkoušíte ty nové a čekáte, zda některá uspěje."

Scénáristické řemeslo má k pověstnému zlatému dnu daleko. Přesto se před lety stalo pro pětadvacetiletou Lucii metou. Teď chystá kávu a já přemítám, že vybrat si v téhle domácnosti židli, je docela kumšt, každá z šestičlenného spolku je jiná.

S tužkou na lyžaře

Než Lucie obsadila tu, na které vznikají seriálové scénáře, zkusila dramatiku. Nejprve Bakaláře, s prvními příběhy vyhrála soutěž ještě na FAMU, sedm let psala pro Pavla Anděla scénáře pro jeho sobotní Noc s Andělem. Seznámila se s ním nečekanou oklikou. „Na inzerát, že vyměníme byt, se ozval nějaký Anděl, netušila jsem, že přijde ten televizní. Tenkrát jsem se mu ani nezmínila, že by nás kromě bytu, kam se stěhoval, mohla spojovat i práce. Až mnohem později mu zavolal můj muž, když jsem neměla, co dělat," vzpomíná Lucie na začátek andělských nocí, do nichž mapovala zajímavé lidi, ukazovala je jinak, než je diváci znali. Nejdřív je děsilo, že mladá autorka otáčí jejich životy naruby, ale nakonec se z neotřelých pohledů na své vlastní já radovali. Když Lucie vypráví, pomyslím si, jaká je škoda, že v některé talk show nevypárají lícové švy i jí.

První román napsala už v deseti letech. Pojednával o skokanech na lyžích. „Můj otec trénoval v Dukle Liberec běžce a sdruženáře, lyžařské prostředí důvěrně znám a tátu jsem tématem trochu obměkčila. Se sestrou jsme na lyžování střeva. Pavla je o jedenáct let mladší, hrála na klavír, já pořád něco psala do sešitů, našemu tátovi jsme pěkně brnkaly o nervy," vrací se do dětství. Přestože měla lehkou rukou, vystřídala několik profesí, než jako novopečená maminka zasedla v posluchárně FAMU. Ve škole ji pohrozili, že jakmile se bude vymlouvat na dítě, se studiem končí. „Za pět let jsem se nikdy neomluvila, tolik jsem se bála. Přestěhovali jsme se do Prahy, bydleli jsme ve Vysočanech, školka byla daleko, nechápu, jak jsme tenkrát každodenní štvanice přežili."

V jednom notýsku se už rýsovala gynekoložka Gita a Lucie jí slibovala život v žensky intimním seriálu. Dramaturgyně Magdaléna Turnovská tehdy chystala pro Novu nový seriál a navrhla, ať se seriál točí kolem Gity. „Mé dceři nebyly ještě tři roky, potřebovala jsem hlídání, abych mohla psát. Peníze jsme neměli, spláceli jsme hypotéku. Vzala jsem si spotřebitelský úvěr a z něj jsme najali chůvu. Když jsem k ní odvezla malou Stelu, věděla jsem, že musím napsat co nejvíc. Odpoledne jsem se věnovala dítěti, ale občas přišla nějaká seriálová změna a děj bylo potřeba upravit. Pak jsem míchala jednou rukou večeři, dítě po mně lezlo a přitom jsem do notebooku tady stole (významně ťukne do desky) dosazovala novou postavu. A chtěla jsem ji dodělat dobře, protože jsem vždycky cítila obrovskou odpovědnost, že tam nefláknu něco, co necítím," vzpomíná na začátek dnes už kultovního seriálu. „Naučila jsem se psát za všech okolností. I na mejdanu. Jako kdybych na sebe hodila deku a jela jsem," podotkne. Striktně tvůrčí dopoledne, která často zmiňoval seriálový klasik Dietl, tak vzala s časem za své. „To si mohou dovolit jenom chlapi," zažertuje Lucie. „Na Dietla jsem koukala už v dětství. V klasické dramatice pro mě znamená Hubač a Dietl nejvíc. Pokud jde o řemeslo, je Dietl nedostižný. Niterně cítil, jak má vypadat průřez postavami, jak mají být správně zastoupené, aby vystavěly příběh. Všichni se ho snažíme napodobit, ale nikdo na něj zatím nemáme," povzdechne.

I tak Ordinaci v růžové zahradě sleduje více než milión diváků. Proto Lucii vždycky zaskočilo, když jí novináři dávali najevo své opovržení. „Byla jsem připravená na to, že třeba neseženu práci, ale nebyla jsem připravená, že vytvořím perpetuum mobile a někdo mě za něj bude soustavně napadat. Přitom se na seriál museli dívat, protože by jinak nepostřehli takové detaily. Když jsem se ozvala, ještě přitvrdili, tak už jsem pak mlčela, jen odrážela jejich aroganci," popisuje zkušenosti s pisálky.

Menstruace byla tabu

Než se Ordinace rozjela, kdekdo se gynekologie lekal. „Spolužáci mě varovali: Proboha, jak to chceš psát?! A trochu měli pravdu. V prvních patnácti dílech jsme nesměli použít výraz menstruace. Odborní lékaři šíleli, vždyť tohle slovo vyřknou častěji než chleba! Pak se poměry rozvolnily a menstruace vstoupila i do Ordinace. Na druhou stranu, co může být příjemnější, než prostředí, kde děti přicházejí na svět," vysvětluje svou volbu. V okamžiku, kdy seriál vykročil z oddělení gynekologie a přibývalo v něm katastrofických scén a tragédií, se s ním Lucie Konečná rozloučila. „V této mašinérii jsem už dál jet nechtěla," konstatuje.

Hýčká si i další sny. „Představuju si, jak se hrdinové mého příběhu vozí na řetízkovém kolotoči, slyším, jak si povídají a jak pokřikují na ty, co stojí dole," bájí Lucie. Scéna je pro kameru náročná především finančně, a tak si ji zatím vychutnává sama.  Nevynechá žádný velký řetízák a kupuje si alespoň tři jízdy. „Manžel s dcerou čekají dole, až se dotočím." Asi si už zvykli, že jejich maminka se ráda vznáší v oblacích.

Vizitka

Lucie Konečná se narodila 11. 9. 1969 v Liberci jako Lucie Kutheilová v rodině lyžařského trenéra a úřednice. Po maturitě pracovala v Jedličkově ústavu, dělala garderobiérku baletkám v libereckém divadle, vyhrála konkurs na loutkoherečku v Divadle v Mostě, provozovala videopůjčovnu a přispívala do časopisů. Vystudovala FAMU, napsala scénáře bakalářských příběhů a TV filmů, sedm let psala scénáře k pořadu Noci s Andělem. Jejím největším dílem je Ordinace v růžové zahradě. Po třech letech kultovní seriál opustila. Česká televize právě vysílá její seriál Ententýky, otazník zatím visí nad rodinným příběhem Babička na inzerát. Je vdaná, má syna Kryštofa (22) a dceru Stelu (10).

Citace

V prvních patnácti dílech Ordinace jsme nesměli použít výraz menstruace. Odborní lékaři šíleli, vždyť tohle slovo vyřknou častěji než chleba!

Místo, které mám ráda

Mojí láskou je Kokořín. Když jsem psala Ordinaci, měla jsem přímo v údolí pronajatý byt, kde jsem v zimě mrzla, protože se nedal vytopit. Teď tam máme chalupu a mrznu zase, protože během psaní zapomínám přikládat do kamen. V zimě je to vůbec mrtvá krajina, nepotkáte kolikrát za týden ani živáčka. To miluju. Už jsem si našla i místo, kde bych jednou chtěla být rozprášená. Jen to nesmím zapomenout říct dětem.

Daniela Kupsová