Na jeho Nové scéně hraje se svým kolegou Jiřím Štěpničkou. V Divadle na Jezerce ji čeká premiéra hry Darda. Mezitím stihla pro televizi dabování italské ságy. Miluše Šplechtová, občanským jménem Hrušínská, říká, že práce má tak akorát. A trefně poznamená, že dobré kafe se nemá přesladit!

Přirovnání milované profese k oblíbenému nápoji se hodí. Jednak paní Miluše kapučíno právě popíjí a zmínka o cukru mi hned připomene všechny zprávy, jak nápadně zhubla. Nejzasvěcenější autoři hádají dvacet kilogramů i víc! Moje společnice jen kroutí hlavou: „Shodila jsem tak sedm, osm kilo! Žasnu, kam ti pisálci na takové informace chodí."

Jsem taky jenom ženská, a kterou z nás by takový úbytek nenadchl? Zvlášť, když seriálová major Jírová kila ztrácela přímo před očima. „Pravdou je, že tahle role mě přiměla se sebou něco dělat. Moje přítelkyně provozuje v Dejvicích salón a kromě mnoha ozdravných procedur se specializuje na dietu z aloe vera. Delší dobu jsme se neviděly, a když mě spatřila na obrazovce v Cestách domů, volala mi: Miluško, tobě roste bříško. Chabě jsem se bránila, že kamera každému přidává, a nakonec se k ní vypravila. Překvapila mě příjemnou dietou, žádné strádání hladem, kila šla rychle dolů. Brzo jsem si všimla změny, oblečení mi bylo volnější a po takovém zjištění si přece nedám kachnu se zelím!" Načne moje společnice, která inspirovala spoustu kolegyň, oblíbené dámské téma.

Sedíme spolu pod pergolou restaurace a díváme se do parku, který obklopuje Divadlo na Jezerce. U každé lavičky rokuje sněm pejsků. Emička leží spořádaně u nohou své paničky, která jí připomíná, že spolek čtyřnohých kamarádů musí počkat, protože retrívřice si o prázdninách poranila nohu a dokonce ji v Českých Budějovicích operovali. „Dali ji skvěle dohromady, takže jsme na smutek z psího úrazu, který poznamenal léto, mohli brzo zapomenout a tentokrát jsme si prázdniny skvěle užili. Už si vůbec nepamatuju, kdy jsem naposledy měla dva měsíce volna."

Paní Miluše mi pootevírá vrata do stavení u Stráže nad Nežárkou. Hrušínští si ho tam pořídili teprve před třemi lety. „Abychom mohli otevřít divadlo, museli jsme prodat dům v Plané nad Lužnicí, který jsme si tam postavili. Planou jsme milovali, pro manžela je srdeční záležitostí, jeho rodiče se tam seznámili. Ale když jsme dali na misku vah, co je pro nás důležitější, jestli chalupa nebo práce, měli jsme jasno. Jenže se nám stýskalo. Jezdili jsme tam za kamarády a pořád se přesvědčovali, že nám přece stačí zahrada u pražského domu. Naše povolání je náročné na psychiku, na čas, nemáte soboty, neděle, Vánoce, a tak jsme časem pochopili, že před starostmi domů neutečeme, zvlášť když bydlíme kousek od divadla a potřebujeme si pořádně vyčistit hlavu," zasvěcuje mě herečka do kapitoly o lásce k jižním Čechám.

Jednoho dne si proto sedla k internetu a v nabídce realit pátrala jako detektiv celý rok, každou volnou chvíli. Sotva se jí některá chalupa zalíbila, jeli se na ni podívat. „Když jsme dorazili dnes už k našemu statku, okamžitě jsme věděli, že jsme na správném místě. Jeho základy sahají do roku 1346 a sotva jsme se v něm zabydleli, po Plané se nám přestalo stýskat."

Mezi knihami a plotnou

Když se herečky ptám, jak užívala léto, přicházejí nejdřív na řadu knihy. Po představení bývá tak utahaná, že usne hned nad první stránkou, a tak čtenářský deficit doháněla na chalupě. „Honza (manžel Jan Hrušínský, pozn. red.) musel přece jen tu a tam zajet do Prahy, protože provoz divadla se nezastaví ani v létě. Tak jsem zavřela vrata a četla. S Emičkou jsem chodila na procházky, sbírala a sušila houby. Společně jsme pak podnikali výlety, navštívili všechny přátele, Václav Hudeček nás pozval do Českého Krumlova, kde koncertoval, v Třeboni dirigoval náš další kamarád, zašli jsme si Na šupinku na dobré ryby. To všechno jsme stihli, než vypukla moje zavařovací vášeň," otevírá další ženské téma a vypočítává marmelády a kompoty, zvlášť úroda švestek jí dala zabrat. Ale povedlo se čatní i povidla dle receptu sousedky. „Švestek bylo tolik, představte si, pronásledovaly mě i ve snu. Zaujal mě dokument o rodině Kennedyových, ale hlídala jsem u něj další várku povidel, aby se nepřipálila, a tak se mi v noci zdálo, že vidím hlasatelku, která oznamovala světu, že během doby, co se vařila povidla, byli Kennedyové vyvražděni. A ráno jsem si řekla, a dost! Opustila jsem švestky a dala se do paprik, které jsem plnila zelím." Tiše žasnu, co všechno křehká herečka umí. „Máme skvělé sousedy. Dvořákovi mají zlaté ručičky a pomáhají nám s těmi pracemi na zahradě, na které si sami netroufáme," odmávne herečka. Vypráví, pořád se usmívá a mně jde hlavou, jak se z ní stane ta přísná policistka s nebývale tvrdými rysy. Milušku žádná otázka nevyvede z míry a pro jistotu, abych měla jasno, názorně ustrne do tuhé, přísné grimasy, které se bojí i otrlí muži. „Nesmíte se usmát," poradí mi.

Svou vstřícností mi dodá odvahu, a tak se ptám, jaké to bylo vstoupit do slavné herecké rodiny, navíc s dítětem za ruku. „Hrušínští mě znali z Činoherního klubu v Ústí nad Labem, kam se jezdili dívat na Honzu a kde jsme hráli pod skvělými režiséry jako byl Ivan Rajmont nebo Leoš Suchařípa. Měla jsem obrovské štestí, že jsem se dostala na štaci, o které mnozí jenom snili. S Honzou to mezi námi zajiskřilo, zkoušeli jsme zrovna Tři sestry a vypukla láska, ze které není pomoci. Byla jsem vdaná, Nikolovi byly dva roky. Honza mi později vyprávěl, jak mu maminka, když se ještě nic nedělo, říkala: Ta Miluška, ta by se mi tak líbila, škoda, že je vdaná. A později se jí svěřil, že jsem rozvedená a chceme být spolu, ale že mám malé dítě. Mamince se prý rozzářily oči: A je to holčička? Moc si přála holčičku. Děvčátka jsme jim pak dali s Honzou dvě. Maminka Hrušínská byla úžasná, takové sluníčko, nikdy nedala najevo špatnou náladu, všechny nás milovala, s tatínkem měli úžasný vztah. Moc se mi po ní stýská, chybí mi. O prázdninách jsem se znovu začetla do její knížky Eva Hrušínská vzpomíná a znovu jsem se vracela zpátky všemi těmi příběhy."

Taková tchyně se hned tak nevidí, ale možná že výjimečná je i Miluška coby snacha. Svou maminku příliš neužila. „Zemřela, když mi bylo čtrnáct. Tatínek v šestatřiceti zůstal sám se třemi dětmi a moc se snažil, aby nás dobře vychoval. Maminku přežil jen o deset let. Tenkrát, bylo mi jednadvacet, jsem bojovala o nejmladšího bratra Pavla, aby mi ho svěřili do opatrovnictví," vzpomíná na smutné okamžiky. Na památku svých rodičů si také nechala rodné jméno. „Aby z té mojí práce tam nahoře něco měli."

O to víc si vážila manželovy rodiny. „Z tatínka Rudolfa jsem měla velikánský respekt a ohromnou trému. Kdo by neměl? Ale když jsem ho pak poznala, říkala jsem si, čeho jsem se vlastně bála?" Rudolf Hrušínský svou snachu dokonce režíroval hned v její premiéře v Národním divadle, kam ji opět přizval Ivan Rajmont. „Vcházeli jsme ještě jako rodina a ve vrátnici jsme se proměnili v úplně cizí lidi – v režiséra a herečku a po představení jsme spolu jeli domů. Naučila jsem se rodinné vazby na jevišti vůbec nevnímat. Hrála jsem se všemi třemi Rudolfy, s Honzou hrajeme často, teď už i s Kristýnou(dcera Jana Hrušínského, pozn. red.)," vypočítává Miluška příslušníky herecké dynastie, z níž na jevišti zatím nestojí jen mladší dcera Barbora. Studuje hotelovou školu, věnuje se grafice, vytváří pro Divadlo na Jezerce programy a občas tady prodává vstupenky nebo uvádí návštěvníky. Starší dcera Kristýna je pochopitelně známější, protože je herečkou na plný úvazek. Kromě divadla, kde je její tatínek principálem, hostuje v legendární inscenaci Sluha dvou pánů. Hlediště Národního divadla vyprodává už třináct let a pozoruhodná je i z toho důvodu, že v průběhu času v ní své slavné rodiče střídají jejich potomci. Kromě Kristýny Hrušínské se na jevišti objevil také Filip Rajmont a Martin Donutil.

Divadlo je čtvrté dítě

Miluše hraje v inscenaci Ohrožené druhy s Jiřím Štěpničkou, s nímž je v angažmá dvacet let a dosud spolu nikdy nehráli. Těší se, že se na jaře vrátí hra Srpen v zemi Indiánů. „Dokud ji neuvidím na fermanu, neuvěřím," říká. Trochu se jí stýská po Sněhové královně. Na pohádku do Stavovského divadla chodili rodiče s dětmi, ale leckdy prý byli dospělí v přesilovce a divadlo bylo narvané až po strop.

Na Jezerce se Miluše Šplechtová objeví ve hře Darda, která je pokračováním kultovní hry Hrdý Budžes. Exceluje v ní Bára Hrzánová a v roli Helenky Součkové se v režii Arnošta Goldflama objeví i Na Jezerce. „My ostatní, třeba Lenka Vlasáková, Jaromír Nosek, Michal Kern, já a můj Honza máme menší role, které dokreslují příběh," zasvěcuje mě Miluška do blížící se premiéry.

Z divadelní práce má moje hostitelka prý nejraději první čtenou zkoušku. „Když si čtete text doma, můžete si různé věci domýšlet, ale jakmile slyšíte postavy kolegů, zatím ničím nezanesené, v surové formě, najednou pochopíte, o čem to vlastně je. Mám ráda i reprízy, v nové sezóně jich na mě čeká asi osm. Na divadle je krásné, že žádné představení není stejné a pořád jste ve střehu, protože téměř vždycky se přihodí něco, nač musíte reagovat."

O divadle mluví doma s manželem pořád. „Je to naše čtvrté dítě, zvlášť pro Honzu. O naše děti se tolik nestaral jako o divadlo. Tuhle jsme si udělali kafíčko, přisedla si Bára a povídá: Doufám, že zas nebudete mluvit o divadle. To víte, že jsme mluvili. Jsem ráda, že se divadlu daří. Když jdu s Emičkou na procházku do parku a vidím frontu u pokladny, je to hezký pocit," usměje se a psice se při vyslovení svého jména zavrtí v naději, že se konečně začne něco dít.

V polovině listopadu oslaví herečka půlkulatiny, na které se ale netěší. „Už před pěti lety jsem se děsila, jak čas letí. Tenkrát jsme točili akorát poslední sérii Nemocnice na kraji města. Mladý Blažej mě vyhodí z místa vrchní sestry a Škeble, tak se tam jmenuju, sedí a pláče. Představte si, že jsem se přistihla, jak brečím doopravdy, protože se blížila oslava jubilea a já z něj žádnou radost neměla. A pak jsem si řekla: Miluno, tolik věcí jsi vydržela, taková záležitost s tebou přece nemůže zamávat. Uvidíš, že je to nádherný věk. A fakt je krásný. Když se člověk nestresuje, dokáže si říct, co je pro něj důležité a má možnost radovat se z divadla a z dětí, tak je asi jedno, kolik mu je let. Nejsem ten tip, který by chtěl lítat z dabingu s jazykem na vestě do divadla. Před prázdninami jsem dabovala stopadesátidílný italský seriál, teď se moc těším do divadel a v říjnu zpátky do Cest domů, abych tam ty chlapi zas trochu pozlobila. Práce mám tak akorát a z každé mám pořád radost. Vždycky říkám, že dobré kafe se nemá přesladit."

Vizitka

Narodila se 13. 11. 1957 v Mostě. Její otec byl horník a matka učitelka. Pedagogické vzdělání zvažovala i herečka, ale nakonec díky průpravě z dramatického kroužku zvolila herectví. Už jako studentka pražské konzervatoře hrála v šesti filmech. Když si ji vybrala Věra Chytilová do hlavní role ve filmu Panelstory, nepřipustili ji v konzervatoři k absolutoriu. První stálé angažmá dostala v Činoherním klubu v Ústí nad Labem, kde se seznámila se svým druhým manželem Janem Hrušínským. Mají spolu dvě dcery a společně vychovali i syna Nikolu z hereččina prvního manželství. Je dlouholetou členkou činohry ND v Praze, hraje v Divadle na Jezerce. Na svém kontě má řadu filmových a televizních rolí.

Citace

Z tatínka Rudolfa jsem měla velikánský respekt a ohromnou trému. Kdo by neměl? Ale když jsem ho pak poznala, říkala jsem si, čeho jsem se vlastně bála?

Daniela Kupsová