Sedíme spolu kousek od pražské Salmovské ulice, kde má Renata Drössler večer koncert. „Nejsem sice v nejlepší fyzické kondici, trápí mě nachlazení, ale psychicky se cítím skvěle. Myslím si, že pohoda zdravotní potíže převálcuje. V Literární kavárně vystupuju jednou za měsíc a vždy se těším na úžasnou atmosféru. Připomíná mi nedělní návštěvy u nejbližších. Zpívám hostům, kteří mě mají rádi a chodí na mě pravidelně. Ráda jim zazpívám i na přání. A dnes pro ně mám překvapení," vykládá Renata a o hodinu později z malého pódia v nabité kavárničce pronese: „Dnes uslyšíte, co jste nikdy neslyšeli." Společně s klavíristou a skladatelem Petrem Ožanou a Lubošem Přibylem zhudebnili texty Jiřího Žáčka. Podnikavá Renata se domluvila s vyhledávaným básníkem, který s potěšením svolil a ať si prý vybere, co se jí líbí. Renatu zaujaly Žáčkovy texty natolik, že z nich připravuje nové album. „Kdysi jsem hrála na klavír, bohužel jsem neměla výdrž, v notách jsem slabší, ale mívám hudební nápady, a tak si sedneme s Petrem Ožanou, já mu vylíčím, jak bych si přála, aby šanson zněl, a Petr moje myšlenky zapisuje do not. Jindy má zase nápad on. Báječně si rozumíme. Myslím si, že z něj roste úžasný skladatel a už dnes je pianista srovnatelný s těmi nejlepšími hráči," hodnotí Renata blízkého spolupracovníka a mně jde hlavou, že tak sdílná bytost jako ona je pro novináře dar z nebes. Stačí slovo a hned přidá příběh.

„S Petrem Ožanou hrajeme už devět let, tehdy byl středoškolák, pak absolvoval HAMU a dnes sám učí a koncertuje s řadou umělců. Jiří Suchý přivedl Petra do Semaforu jako desetiletého kluka a posadil ho ke klavíru. Já mu tenkrát slíbila, že až vyroste, najdu si ho," popisuje Renata první setkání se svým dvorním pianistou. Ve skutečnosti si ale našel on ji. Po letech ji vyhledal na Mezinárodním festivalu šansonů, protože správně tušil, že takovou událost si zpěvačka, pro kterou se šanson stal životním tématem, ujít nenechá.

„ Od malinka jsem věděla, že chci být zpěvačkou. Pořádala jsem doma koncerty se žárovkou místo mikrofonu a nutila kamarády, aby mě poslouchali. Kolikrát je moje vystoupení už nebavilo, ale byla jsem urputná. Zrovna nedávno jsem potkala v Českém Těšíně svoji spolužačku, která je dnes profesorkou na gymnáziu, kam jsme spolu chodily. Vzpomínala, jak jsem ji asi v deseti letech přivedla k nám a pouštěla jí desky s šansony Rozvod, Černá Jessie a ona se mi tehdy ostýchala říci, že jsem asi blázen, protože ji nic takového nebavilo. Takže někde ve mně ty šansony byly," konstatuje Renata.

Polský život v Čechách

Renata Drössler.

Jako Renata Worek se narodila v Třinci polským rodičům. Rodné jazyky má tedy dva: polštinu a češtinu a na začátku její profesní dráhy působilo střídání českých a polských divadelních prken až komicky. „Přihlásila jsem se sice na DAMU do Prahy, ale vyrůstala jsem pod silným vlivem polské kultury. Když jsem zvládla českou jevištní mluvu, přišla nabídka na polskou scénu do Těšínského Divadla a odtamtud jsem přesídlila do muzikálového divadla v Polsku. Když jsem se zdokonalila v polském jevištním jazyce, vrátila jsem se do Čech. Hrála jsem v Kolíně a pak se můj polský život odvíjel už téměř výhradně v Čechách," dodává se smíchem. A pobaví mě i návratem do dětství: „U nás doma se mluvilo slezsky. To je taková hatmatilka polštiny, češtiny a němčiny. Školka, kam mě dávali, byla ale polská a pak jsem pokračovala v polské škole a v polském gymnáziu, zatímco moje sestra z nepochopitelných důvodů absolvovala totéž v českém vydání. S ní jsem mluvila doma česky a s našimi slezsky."

Ke zkouškám na DAMU Renatu přiměl Karel Suszka, umělecký šéf Těšínského divadla, když ji viděl hrát a zpívat na školní akademii. „Celý můj život je náhoda. I když s přibývajícím věkem a zkušenostmi zjišťuju, že nic se neděje náhodou, vše souvisí se vším. Toužila jsem stát se zpěvačkou, ale nevěděla jsem, jak na to. Přemýšlela jsem o pedagogické fakultě, že bych mohla učit zpěv. Navštěvovala jsem hudebku a kdykoliv byla příležitost se někde předvést, využila jsem ji. Obvykle mě někdo přemluvil, ať se přihlásím do soutěže nebo jedu na festival, já váhala, ale pak jsem se odhodlala, že za zkoušku nic nedám, a obyčejně jsem i vyhrála. A s podobným pocitem jsem si podala přihlášku na DAMU. Na gymplu jsem se najednou hodně vytáhla. Vždycky jsem byla strašně hubená, takové rtuťovité dítě, každou chvíli mě potkal nějaký úraz. Tu jsem si zlomila ruku, nohu, dokonce jsem měla rozbitou i hlavu, proto třeba basket, kde bych se asi se svými 180 centimetry uplatnila, rodiče děsil," vede mě Renata vzpomínkami.

Už na DAMU však profesor Spáčil odhalil, že tahle atraktivní světlovláska v sobě má zvláštní sílu, kterou ale mnohem lépe uplatní ve zpívání, než v herectví. Zahrála si v divadle v Mostě v hudební komedii Někdo to rád horké, nebo v Ginger a Fred, ale ryze herecké příležitosti ji v Čechách míjely. „Ten nahoře asi ví, co mám dělat, když mi dal dar zpívání," komentuje Renata svou příchylnost k hudebnímu žánru. Skvělou šanci jí nabídl Jiří Suchý, který rychle rozpoznal, že oplývá nejen výjimečným vzhledem, ale i schopnostmi – perfektní intonací, dokonalým hudebním cítěním, promyšleným hereckým výrazem a smyslem pro obsah sdělovaného textu, což jako textař uměl ocenit. Přizval ji do představení Kytice II a Kapitáne, kam s tou revue, kde v hudebně komponovaných představeních zářila šest let.

Patnáct let s Edith a Marléne

Renata Drössler.

Pak zůstala věrná Divadlu pod Palmovkou a už zmíněnému představení Edith a Marléne. „Člověk se pořád mění. V určité době jsem se víc cítila jako Marléne, teď se s ní už tolik neztotožňuju, krom toho že byla vysoká, blonďatá jako já a byla to dáma. Hodně jsem o ní četla a připadá mi, že za svým cílem šla i přes mrtvoly, já neumím po někom šlapat. Líbí se mi písně Edith Piaf, kterou hraje Hanka Seidlová, ale ani s touto Francouzskou nemám mnoho společného," přibližuje mi hrdinky inscenace. „Moje Marléne v příběhu víc sekunduje. S oblibou říkávám, že Hanka je na jevišti od hraní a já spíš na předvádění krásných kostýmů. O to je moje role těžší, nemám moc šancí ukázat se herecky. Zvláštní je, že od loňského jara jsem se víc otevřela a diváci si všímají, že nenosím jenom nádherné šaty, ale sledují, jak zpívám," popisuje svou hereckou proměnu a hned přidá své dojmy z Indie. „Už před odjezdem jsem dostávala dotazy, zda se nebojím indického publika. Šanson je pláč a smích. Na celém světě lidé pláčí a smějí se. V projevu jsem umocnila emoce, aby byl výraz čitelnější, abych překonala jazykovou bariéru. Reakce byly úžasné, spontánní. Od okamžiku, kdy jsme přistáli, nás vítaly billboardy s mým jménem, a titulky v novinách. Dokonce i Kabir Bedi (známý indický herec a představitel slavného Sandokana a Černého korzára, pozn. red.) volal na Generální konzulát v Mumbaji, že chce taky vstupenku. Jiný indický herec mi po koncertu pro Bollywood svěřil, že takhle silný prožitek pocítil naposledy před osmnácti lety v New Yorku," Renatě ještě teď září oči a mně je jasné, kam cílí její další plány. „Věřím, že se moje dráha ubírá tam, kam si přeji," poznamená.

Jsem, jaká jsem

Renata Drössler.

Renata před rokem ukončila pětadvacetileté manželství. „ Myslím si, že to nejtěžší už máme za sebou a dnes dokážeme mluvit jako přátelé. Vždyť jsme spolu prožili kus života, byly v něm i chvíle krásné plné lásky a máme spolu dvě úžasné děti," hodnotí s odstupem dlouholetý vztah. „Nebylo to vůbec lehké období a ti, co mají za sebou stejnou zkušenost, se mnou asi souhlasí. V té době jsem ale potkala bytost, která stála po mém boku a pomáhala mi ve všech směrech. Cítila jsem, že jsem asi dlouho toužila po spřízněné duši a najednou jsem zjišťovala, že se cítím svobodná bez toho mužského tlaku na vývoj mého života. Znáte to přísloví: v prvním manželství si bere žena muže a opačně, v druhém vztahu si bere člověk člověka. Zdá se mi, že jsem našla člověka, kterého jsem dlouho hledala. Rozumíme si a cítím se šťastně. Je to krásný pocit mít přítelkyni, kterou si oblíbila celá moje nejbližší rodina," říká až s překvapivou otevřeností moje společnice a dodává: „Nemám se zač stydět."

„Moje mladší dcera je střídavě se mnou a s tatínkem. Má teď dvě rodiny, kde je převaha žen. S námi tráví chvíle v divadlech a na koncertech a s tatínkem a jeho přítelkyní tráví zase čas na sportovních akcích. Starší dceři je už 24 let, takže má svůj život. Pohybuje se v uměleckém prostředí a je empatická, chápavá téměř ke všemu, kromě lži a zloby. Má přítele, navzájem se navštěvujeme. Ví, že se na mém vztahu k ní a k lidem nic nemění. Drží se rčení homo sum et nil humanum – vše lidské není mi cizí."

A Renatini rodiče? Těm nezbylo nic jiného, než se s jejím životním příběhem smířit. „Maminka pracovala většinu života v nemocnici jako sociální pracovnice a setkávala se denně s daleko horšími případy. Spojovalo nás společné téma. Vzájemně jsme se povzbuzovaly, že musíme nějak vydržet. Jenže já už pak nic vydržet nechtěla. Starší generace byla vychovaná, že manželství je neměnné, ať jsou partneři spokojeni nebo ne. Mí rodiče ale byli zvyklí, že si vše musím vypít do dna a udělám to, co pokládám za správné. Moje rozhodnutí respektují, i když asi v hloubi duše se mnou ne zcela souhlasí. Svoji maminku miluju a vím, že ona mě taky. A jelikož jsem taky matkou, vím, že je-li dítě šťastné, přestože to třeba není můj šálek kávy, tak jsem šťastná taky. A když holky vidí, že zářím štestím, září taky. Nemůžeme chtít žít život rodičů a oni náš. To je zákon Boží, zákon života. Proto si troufám říci, že po svých dosavadních životních zkušenostech budu vždy respektovat rozhodnutí svých dcer. Každý člověk je neobyčejný a originální a tudíž jedná originálně. A ať chceme nebo ne, musíme to přijmout s láskou a pokorou."

Čas se nachýlil, venku se smráká, kavárna čeká. Těším se na píseň, kterou mám z Renatina repertoáru nejraději: Jsem, jaká jsem, stvořená pro lásku, jsem tady pro vás…

Vizitka

Narodila se 16. 9. 1963 v Třinci. Je polské národnosti. Zpěvu se věnovala od dětství. Po maturitě na polském gymnáziu v Českém Těšíně absolvovala v roce 1986 DAMU. Hrála na polské scéně Těšínského divadla, získala angažmá v muzikálovém divadle Teatr Rozrywki v Polsku. V Praze hrála šest let v Semaforu, dále v muzikálech Dracula a Brouci. Po narození druhého dítěte se věnovala rodině a účinkovala ve hře Edith a Marléne v Divadle pod Palmovkou, která se hraje dodnes. Zaměřuje se především na šanson, překládá polské texty a zhudebňuje texty jiných autorů a básníků. Zpívá nejen česky a polsky, ale v mnoha dalších jazycích. Vydala dvě CD. Jejími spolupracovníky jsou především Petr Ožana, Marta Balejová a Pavel Cmíral, s nímž připravuje i hudební vystoupení pro mateřské školy.

Daniela Kupsová