I v těch tragických ale nakonec vyčetla nadějné poselství. Koncertuje, skládá hudbu, maluje, cestuje a je šťastná mezi svými blízkými.

Soukám se sněhovou břečkou vzhůru kopcem v Černošicích na Vráž, kde Věra Martinová bydlí a hlavou mi běží její hity o malém domě nad skálou a vrcholcích hor. Když pak v cíli vyhlédne zpěvačka oknem, mohla by mi útěšně zanotovat „Dál jen vejdi". Kdoví, zda autoři textů nehledali inspiraci právě cestou sem. To už mi moje hostitelka nese kávu v šálcích s obrázky Alfonse Muchy, tak nádherných, že se nad nimi tají dech.

Limitované kolekci mokka servisu prý neodolala a udělala si radost. Secese ji uchvátila už dávno, což člověk snadno pochopí, sotva se rozhlédne. Český představitel uměleckého stylu ji doslova fascinuje. Sama totiž maluje. „Mám svou sezónu, kdy sahám po štětcích, a ta by měla právě vypuknout," varuje. „Nijak se neúkoluju, většinou cítím potřebu vyslovit se na plátně v době, kdy se tolik nevyjadřuju na pódiu. U olejových barev si odpočinu, malování je pro mě terapie," objasňuje mi motivy obrazů na stěnách.

Na jednom z nich je dcera Anežka jako tříletá. Pochlubí se i posledními díly. Podle signatury vznikla vloni přesně v tomto čase. Poznávám Český Krumlov, i když ho autorka oděla do modrého hávu. Často si pohrává s barevnou proměnou, chce-li místu dodat povznesenou náladu. „Zato starou židovskou čtvrť v Třebíči s otřískanými omítkami jsem zachytila věrně. Později jsem ji zahlédla na fotografii po rekonstrukci, jenže nové šedé fasády ji zbavily patiny," ukazuje oblíbené zákoutí.

Obvykle maluje podle vlastnoručně pořízených fotografií a je samouk. Pár fíglů jí prozradili kamarádi malíři, něco si přečetla a spoustu poznatků si osvojila metodou pokus omyl. Když se zeptám, proč obrazy nevystavuje, namítá, že pár nabídek k vernisáži s díky odmítla, protože maluje jen pro radost. „Ještě by mě někdo pomluvil a já jsem citlivý člověk, určitě by mě kritika bolela. Ale vychovávám se, abych byla odolnější," slibuje Věra.

Když se vrátila v roce 2001 z USA, trpěla depresemi, protože padající Světové obchodní centrum v New Yorku, které my sledovali v televizi, viděla na vlastní oči. „Bydlela jsem hned vedle dvojčat. Pomohly mi až Schovanky, s nimiž jsem před lety hrála. Jezdila jsem za nimi k jejich kapelnici, Míle Plochové. Bydlí v lese ve srubu. Místo má sílu, nabíjí energií a Míla i její muž Standa jsou neuvěřitelně pozitivní lidé. A každý z nás má v sobě tak milosrdně nastavený mechanismus, který ošklivé vjemy smazává a dbá na uchování hezkých vzpomínek," usměje se Věra. Dneska už prý dokáže na katastrofu nahlížet tak, že byla svědkem události, která totálně změnila svět.

Ráno nastupujete!

Další dvě jedničky se vztahují k roku 2010. „Oslavila jsem padesátiny a dostala k nim nepěkný dárek. Něco jsem si nahmatala v prsu, druhý den jsem už uháněla na mamograf, ale nic moc neukázal. Naštestí jsem se dostala k lékaři, který se po zkušenosti ze zahraničí přikláněl k postupu raději nález prověřit biopsií, třeba i zbytečně. Díky rychlému postupu bylo ložisko malé, následky tudíž snesitelné, nemusela jsem ani na chemoterapii. Ale i tak léčba byla a je nepříjemná. V letních vedrech jsem denně jezdila do Motola na ozařování a musela podstoupit hormonální terapii, která přináší ženám utrpení, protože z nich vlastně ženu vymítá," přibližuje Věra nezáviděníhodné reakce, s nimiž se pere dodnes.

Zpěvačku, která se na jevišti zpotí i za normálních okolností, tak dohánějí obrovské návaly k zoufalství. „Nakonec se s nimi smíříte, protože v duchu děkujete pánubohu, že se na nemoc přišlo včas, že jste zdravá. Když ale 11. června 2010 zazvonil mobil a profesor Adámek mi oznámil, že ráno nastupuju na operaci, zastavila se ve mně krev. Seděla jsem právě u kadeřnice, na hlavě jsem měla namotané alobaly, nemohla jsem dát najevo žádné emoce, ani se sebrat a odejít, ani brečet," vzpomíná Věra na nejkrušnější chvíli, kdy zazněla diagnóza, ale hned optimisticky dodá: „Kvůli zákroku jsem zrušila jediné dva koncerty a brzo po něm jsem už objížděla festivaly. Zpívání mě drželo nad vodou. Nejhorší je zavřít se doma a litovat se, proč zrovna já. Po operaci jsem se zklidnila, učila se mít ráda samu sebe a netrápit se hloupostmi. Snažím se některé negativní jevy nevidět nebo v nich najít pozitivní zrníčko. Samozřejmě je to obtížné, neříkám, že jsem v tom dokonalá, ale posunula jsem se a svůj životní postoj měním neustále," odpovídá zpěvačka na otázku, jak ji nemoc ovlivnila. A dodala jí odvahu, protože se rozhodla o své diagnóze promluvit nahlas. Napsala na svůj web stránky, že porazila zákeřnou nemoc, aniž si toho posluchači a její fanoušci vůbec všimli.

I teď, nad něžným šálkem s Muchovými děvami, mezi svými poetickými obrázky důrazně opakuje, že základem úspěchu je překonat strach. Hlídat se, chodit na kontroly, neschovávat se sama před sebou. „Mám kamarádku, která si žádná samovyšetření neprovádí, protože nechce nic vědět, ani můj příběh ji nepřesvědčí," hrozí se moje hostitelka. „Nevěřím, že události, které nás potkávají, se dějí náhodou. Vždycky se mi vyplatilo poslouchat svůj prvotní instinkt, a to i v případě mé nemoci, který vysílá zvláštní znamení. Když jsem cítila, že nevím, jak dál, ať šlo o jakoukoli oblast, sledovala jsem tyhle signály, které ukazují, kudy máte jít. Když je nebudete vnímat, neuvidíte je, ale pokud se je naučíte vidět, docela dobře vás povedou," poodhaluje Věra svou životní filosofii.

Kytaru táta půjčil

První zářivé světýlko na ni zablikalo v osmi letech. V uvolněných 60. letech se obnovily skautské oddíly a do jednoho z nich se dostala v rodné Dobrušce i školačka Věra (na svět přišla v nedalekém Opočně, kde byla porodnice - pozn. red.). „Odmalička jsem zpívala a ve skautu jsem potkala kluky, kteří hráli na kytary. Byla jsem jako omámená. Jednoho z nich jsem uprosila, ať mě učí. Kytaru tatínek půjčil od kamaráda, protože moc nevěřil, že u nástroje vydržím. Vlastní mi koupil až po dvou letech," vzpomíná Věra na začátky své dráhy.

Po studiu na brněnské konzervatoři a koncertování s Gustavem Bromem zazářila v legendární skupině Schovanky. „Když jsem měla hity Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor, Nebe, peklo ráj, odpoutala jsem se od skupiny a přemýšlela kudy jít vlastní cestou," připomíná rozhodující moment kariéry. Brzo se stala královnou country. Lichotivý titul jí první přiřkl Michal Bukovič, známý textař.

„Zpočátku jsem nebyla nadšená, protože šuplík country mi byl těsný a snažila jsem se z něj vyskočit. Zajetá klišé aranžmá mě svazovala, tíhla jsem k blues i k šansonu. Postupně jsem dospěla k výrazu, který se neřídí žánrem, ale spíš pocitem, zda písnička, která se mi líbí, osloví i publikum. Žánry se prolínají, ovlivňují navzájem a nějaké škatulkování není namístě. Světové country se hodně mísí s ostatními směry," poučí mě zpěvačka a povzdechne: „Když si poslechnu domácí hitparádu country, nijak zvlášť mě nenadchne. Mívám pocit, že písničky se mnohdy dělají jen na efekt. Působí, jako kdyby je psal, aranžoval a dokonce i zpíval jediný člověk. Lidí, kteří v oblasti country zaujmou, protože jsou jiní a umí s vkusem překročit hranici žánru, je málo."

Sama o výjimečné spojení usilovala, a právě proto se stala královnou country. S poctou se léty nejen sžila, ale je na ni i náležitě pyšná. Dobře ví, jak je těžké udělat dobrou písničku. Muziku si píše sama, na každém albu je nejméně polovina z její skladatelské dílny. „Texty neumím a textaře vlastně stále hledám. Objevila jsem Tomáše Chouru, který je žákem Edy Krečmara, občas pro mě píše František Brejcha. Léta spolupracuju s některými muzikanty, třeba s Ivanem Hlasem a Pavlínou Jíšovou, ale nápady nesbírají na ulici a šetří si je sami pro sebe," bilancuje trh s písňovými texty. „Krásné básnické obraty zcela vymizely, řada mladých textařů se uchyluje k textům, které by básníkovi srolovaly podkolenky," pobaví mě bonmotem.

Když připomenu poezii hitu Malý dům nad skálou, povzdechne: „Největší kumšt je napsat text, který je hodně sdělný a k tomu zapamatovatelný. Trefit takový vyžaduje zvláštní konstelaci a povede se jednou za čas," připomene pověstnou kapku štestí, na kterou čeká každý kumštýř.

Muzikantská rodina

Na druhou stranu se říká, že štestí přeje připraveným. Věra Martinová koncertuje nejen na letních festivalech, ale teď v zimě vyprodává i divadelní hlediště, kde je komornější atmosféra, a písnička, byť není nejjednodušší, si snáze podmaní diváka. Na festivalech chce publikum slyšet starší, rychlejší a rytmické šlágry.

Zpěvačka Věra Martinová.Věra Martinová se těší do pražského divadla ABC stejně jako na koncert do rodné Dobrušky. Dobrou vílou jejích vystoupení je sestra Lenka Slavíková. Je o sedm let mladší a Věra si ji prý tenkrát doslova vyprosila. Jsou si neuvěřitelně podobné. „O našich rodičích si lidé v mládí mysleli, že jsou sourozenci. Mají stejné rysy, a tak jsme si vlastně podobní všichni. Lenka mi zpívá vokály, ale hlavně vystoupení organizuje. Na rozdíl ode mě je systematická, hezky se o mně stará, mám ji ráda a těší mě, že jsme spolu," přibližuje Věra sesterskou symbiózu.

Zpěvačka Věra Martinová.Přirozený rodový půvab pobrala i Věřina dcera Anežka. Po svých rodičích zdědila hudební nadání, ale hudbě se profesionálně nevěnuje. Připravuje se na studium psychologie. „Překvapila mě. Potřebovala jsem slyšet, jak zní jisté vokály a Anežka se tady zrovna motala. Tak jí povídám: Předzpívám ti je a ona je pak vystřihla svým andělským sopránkem, už jsem jiný nechtěla. Šokuje mě často. Je introvert, něco si nahoře v domě prozpěvuje a pak spustí v autě anglicky moderní popík takovým způsobem, že jen tiše koukám," oceňuje maminka dceru.

Manžel Věry Martinové, bubeník Jaroslav Petrásek hraje v současné době s Nedvědy, ale bývaly doby, kdy s Věrou trávili celé dny, doma i při práci. Přesto jejich manželství, což je v showbyznysu vzácné, vydrželo zkoušku času. „Nerada se hádám a snažím se najít kompromis za všech okolností. Můj muž je relativně bezproblémový, moc šikovný, ale jakmile se mu něco nedaří tak, jak si představoval, šíří kolem sebe nervozitu a já se raději klidím. Nikdy jsem nezatoužila vyhledávat jiné vztahy, jsem dost uzavřená, rozpovídám se ve společnosti, která je mi milá, do těch falešných ani nechodím," potěší mě Věra.

Manželův syn z prvního manželství Martin Petrásek je skvělý perkusista v její kapele, tak maličké, že jí říká Tělísko. „Hraje na cajlon, což je bedýnka, která se rozeznívá rukama," dodá Věra, aby tým byl kompletní.

Do spolehlivě sehrané rodiny patří také čtrnáctiletý silky teriér Gartík. Dokud pejsek ještě slyšel, rád svým muzikantským páníčkům naslouchal.

Vizitka

Zpěvačka Věra Martinová.Jako Věra Šolínová se narodila 2. února 1960 v Opočně, dětství a mládí prožila v Dobrušce. Navštěvovala LŠU v Opočně, po dvou letech studia na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou přestoupila na Státní konzervatoř v Brně. Zazářila na festivalu Mladá píseň v Jihlavě, získala angažmá v orchestru Gustava Broma a pak v dívčí country kapele Schovanky. Vydala 17 alb (2 jsou zlatá, 1 platinové), jako moderátorka a zpěvačka se podílela na živých koncertech ČT Svou káru táhnem dál. V poslední době spolupracuje s britským zpěvákem, písničkářem a kytaristou Jamie Marshallem. Je vdaná za hudebníka Jaroslava Petráska, mají spolu dceru Anežku.

Daniela Kupsová