Říká se, že lidé, kteří se narodili v neděli, budou mít v životě štestí a hodně radosti. Jedna červencová neděle roku 1925 tohle rčení položila i na drobná ramínka čerstvě narozeného špunta, kterého manželé Smetanovi pojmenovali Zdeněk. A protože se řízením osudu stalo, že už k jeho rodičům vrána ani čáp nezaletěli, užíval si Zdeněček výsadního postavení jedináčka plnými doušky. „Jako živou mám v paměti epizodu, jak jsem seděl mamince na klíně, ona vyprávěla a malovala mi k tomu domeček, sluníčko, kytičky. To jsem si říkal, jak je to krásné. Ostatně maminka s babičkou se předháněly ve vyprávění pohádek a já všechno hned maloval," ochotně vzpomíná stříbrovlasý usměvavý muž na své „umělecké začátky".

Neví někdo, proč ta zástěra?

Od dětství rád maloval příběhy. K tomu mu sloužily křídy, pavlač a dřevěná podlaha. Kreslil prý i na stěny bytu. „Ale vždy jen těsně před malováním. Kreslil jsem, jak to vypadá, když je bouřka, hoří barák, jde policajt s deštníkem a k tomu jedou hasiči, později se mi to v životě hodilo," sáhne po další vzpomínce. Pak provokativně zaspekuluje, že za to možná může ta modrá zástěra, do které ho po narození zabalili a rychle šoupli pod kuchyňský stůl. „Tak mi to doma vždycky vyprávěli. Ale proč se to dělalo, s čím to souvisí, to mi nikdo nikdy nevysvětlil. Doufal jsem, že to jako žena budete vědět, škoda. Nebo mi možná pomůže se záhadou někdo z vašich čtenářů? Dost mě to zajímá," obrací se pan Smetana na všechny pamětníky s prosbou a nadějí, že konečně odstraní dlouhodobý otazník ze svého života.

Trnka rozpoznal talent

Za války hrozilo mladému Zdeňkovi totální nasazení. Naštestí mu jeden z jeho profesorů zařídil práci v rytecké dílně. Zdeněk se tam vyučil a hlavně přečkal zlou dobu německé okupace. Soukromě se přitom ale stále učil kreslit. „Často jsem si sám podomácku vyráběl barvy, ty za války k dostání nebyly. Po osvobozeníjsem začal studovat na učitele výtvarné výchovy," líčí své další studentské kroky. Stačilo ale jedno setkání s Jiřím Trnkou a všechno bylo jinak. Smetanův výrazný talent Trnka z několika obrázků spolehlivě vyčetl a mladíka ihned přijal do studia Bratři v triku. Tady Zdeněk Smetana propadl kouzlu kresleného filmu a ten se stal jeho celoživotním osudem.

Děti – velká láska i výzva

Od konce 60. let se pak věnoval hlavně tvorbě pro nejmenší. Za svůj život stvořil mnoho postaviček a podílel se na animaci oblíbených českých večerníčků. Mezi nejznámější z nich patří Pohádky z mechu a kapradí (Křemílek a Vochomůrka), Rákosníček, Štaflík a Špagetka a Malá čarodějnice. Ilustroval také řadu dětských knížek. Jeho prvními kritiky prý byly vždycky jeho „děvčata", manželka Věra (bohužel loni v prosinci zemřela) a obě dcerky, Věra a Petra. „Na jejich úsudek jsem vždycky dal a bylo to dobře. Ono vůbec není snadné přeložit do obrazu kus krásné řeči. Je to jako výzva hledat ty dorozumívací kódy. Jedním z největších oříšků byl pro mě Kubula a Kuba Kubikula od Vladislava Vančury," konstatuje a uprostřed své krásné zahrady jakoby mimoděk pohladí svého společenského pudlíka Adama.

Moudra nenávidím

„Každá mince má svůj rub a líc. Jak stárnu, tak se stále častěji ptám na prapříčinu věcí a kladu si otázku proč? Ale moudra, ta ode mne nečekejte, já je totiž nenávidím," dotkne se renomovaný výtvarník i své krátké pedagogické epizody na UMPRUM. „Ty dva roky za katedrou asi měly být, přinejmenším proto, abych si uvědomil, že mě v životě daleko víc než učení a poučování naplňuje práce pro děti." Když si to Zdeněk Smetana uvědomil, počkal prý jen na konec školního roku a z pedagogického hnízda nadobro vyletěl. Stejně nesnášel i práci v různých porotách, vždycky měl prý pocit, že ho to odvádí od pořádné práce.

Ačkoli se u Smetanů všechno točilo kolem výtvarničení a práce, přece jen si pan Zdeněk povzdechne, že by dneska na svém tehdejším tempu trochu ubral. „Dneska to vidím, že jsem si místy až zapomněl užívat života. Prostě nejen prací živ je člověk. Na svět se ve svém věku už koukám jinak a hlavně – už si nic nemusím odpírat. Asketismus, ten pro mě není," otevře si s důstojností sobě vlastní své oblíbené pivíčko před obědem a přizná se, že mu je v tomto směru rádcem jeho tělo. „Naučil jsem se ho poslouchat a určitě jsem si tím prodloužil život. Jen ti doktoři, ti mě pořád straší, ale máme se v podstatě rádi," usmívá se pod vousy.

Ruce mě svrbí pořád

Jeho neklidné ruce mu ale stejně odpočívat nedovolí. „Několik posledních let si kreslím přísloví, mám jich zhruba 150, ale zatím je nikomu neukazuji. Bude to takové překvapení. Je tam i jiná technika, nechci to mrskat stejně jako obrázky pro děti," říká tajemně a doufá, že tím veřejnost v dohledné době překvapí.

Proměny života prý v kresbách vnímá z různých pozic a k tématu se vrací různými úhly pohledů. „Ale nebojte se," reaguje na mé zdvižené obočí, „poznatelnost mých obrázků je zachovaná, za rukopis prostě nemůžu, ten vychází už z mládí a měnit bych ho, stejně jako svůj život, ani nechtěl."

Vizitka

Zdeněk Smetana, animátor, scénárista a výtvarník, se  narodil 26. července 1925 v Praze. Pracoval ve studiu Bratři v triku a později byl režisérem v Krátkém filmu Praha. Získal přes padesát ocenění na českých i zahraničních filmových přehlídkách a festivalech, mezi nimi byl i Lev sv. Marka, Zlatý medvěd, Cena londýnské akademie za nejlepší film roku. Za svůj život vytvořil mnoho postaviček a podílel se na animaci oblíbených českých večerníčků. Mezi nejznámější patří Pohádky z mechu a kapradí

Rákosníček, Kubula a Kuba Kubikula, Béda rošťák, Štaflík a Špagetka, Radovanovy radovánky, Malá čarodějnice, Skřítek Racochejl. Natočil okolo 400 filmů, ilustroval 50 knih a měl více než 20 výstav.

Místa, která mám rád

S nostalgií vzpomínám na pobyt na Krétě. Ty bílé vesnice, kterými jsme projížděli cestou k severnímu pobřeží, na ty se nedá zapomenout. Nejen kvůli čistotě, která tak krásně kontrovala modrému nebi, ale hlavně si vybavím dědky, kteří tam v bělostných oblecích venku posedávali. Měli demižonek, popíjeli, nic neřešili. Vypadali ohromně spokojeně. Tehdy jsem zatoužil žít jako oni a začal jsem i sám víc odpočívat.

Citace

Dneska to vidím, že jsem si místy až zapomněl užívat života. Prostě nejen prací živ je člověk.

Vladislava Tomanová