Máme jedenadvacáté století. Zeměkoule začíná být přelidněná a i když se tu a tam najde ještě nějaké to obydlí na samotě, málokdo žije tak, aby se nemusel dívat přes plot svým sousedům. Obzvlášť v civilizované zemi uprostřed Evropy, kterou Česko bezesporu je.

Každý z nás má nějakého toho souseda, ať už bydlí ve velkoměstě, na vesnici, v malé obci nebo v satelitním městečku. A většinou víc než jednoho. Zdravý rozum napovídá, že bychom si rozhodně měli přát mít se svými sousedy harmonický vztah, rozumět si s nimi, důvěřovat jim a navzájem si být přínosem, ale bohužel to tak velmi často není. Proč nedokážeme brát svoje sousedy stejně, jako bereme třeba svoje rodiče nebo děti, kterým by nám ani nenapadlo závidět?

Sousedy si nevybíráme, ale…

Zamysleme se nad tím, jak si kupujeme dům nebo hledáme pronájem. Zajímá nás, kolik má místností, jaké má vytápění, jaké spotřebiče najdeme v kuchyni a také jak daleko je školka, škola, nákupy. Ale napadlo někoho někdy zajímat se i o to, jaké bude mít sousedy?

Mělo by být samozřejmostí zazvonit u vedlejšího bytu, představit se a poptat se na pár základních věcí. Většinou už při prvním kontaktu poznáte, o jakého člověka se jedná. Stejně tak by měl mít základní informace o svých nájemnících i pronajímatel, čímž není míněno, aby prozrazoval nějaké intimnosti, ale pokud je aspoň trochu chytrý, měl by vědět, jaké lidi má ve svém domě.

Vždy se najde někdo, kdo rád dělá naschvály, tomu se nejspíš nevyhneme, ale je dobré vědět pár základních věcí: je dům plný důchodců nebo naopak mladých párů s dětmi? Bydlí v něm osamocené ženy nebo naopak partičky spolubydlících, kterým majitel výhodně pronajímá velké byty? Podle toho, k jaké skupině patříte vy, s kým si myslíte, že budete vycházet a s kým naopak ne, se pak rozhodujte, zda byt najmout či nikoli. Není to nakonec docela snadné?

Můj dům, můj hrad

Pokud kupujete nemovitost, situace je složitější. Jednak ji pravděpodobně budete vlastnit hodně dlouho, ne-li navždy a za druhé se v takovém případě informace shánějí hůř. Ale co vám brání, abyste se poptali v místě, ve vesnici, obci a pokud jde o větší město, třeba v nejbližším obchodě nebo v kadeřnictví? Kadeřnice ví vždycky všechno nejlíp! Pak už záleží jen na vás, jak se rozhodnete. Vybrali jste domek hezký i cenově dostupný a teď se ho máte vzdát, protože soused odvedle je tatar?

V zástavbě rodinných domů nabývají sousedské šarvátky někdy opravdu na intenzitě. Nejde jen o případný hluk z večírků či grilování na zahradě, přestože se odehrává v sedm hodin večer, ale i o to, že z vašeho stromu opadává listí na sousedovu zahradu – pozor na to, až budete sázet nové stromy! Pak se taky může stát, že váš pes moc štěká, vaše sekačka dělá velký rámus a prádlo, které vlaje na vaší šňůře, stíní na sousedův bazén. A opovažte se nechat děti hlučet a pokřikovat po nedělním obědu, pak teprve uvidíte, zač je toho loket!

Příbuzní, které si nevybíráme

Sousedy si tedy většinou nevybíráme, ale přesto bychom se měli snažit vytvořit mezi námi a jimi přinejmenším příměří. Ideální je, pokud si lidé, které takto svedla dohromady náhoda, pomáhají, ale to je spíš z kategorie zbožných přání, než že by to bylo pravidlem. Bohužel. Zvyk, který je poměrně běžný v USA – a kdo tam nějaký čas pobýval, to možná i zažil – že se sousedé o víkendech scházejí u společného barbecue, se zdá být v Čechách naprostou utopií. Sousedé jsou něco, co neobejdeme, pokud se nerozhodneme přestěhovat na „samotu u lesa". Při troše dobré vůle ale mohou dát našemu životu něco navíc, přestože to jsou lidé, které si nevybíráme jako své.

Pokud narazíte během své pracovní kariéry na člověka, se kterým máte nepřekonatelný problém, můžete jít, koneckonců, o dům dál. Svoje znalosti máte ve své hlavě a svůj um v rukách. Ale dům budete stěhovat těžko. Proto by bylo ideální, kdybychom se my všichni naučili spolu žít; když už ne v harmonii, tak alespoň co nejlépe.