Martina Forejtová: Vše se vrací k rozumné vyváženosti

Co vás přivedlo k zahradní a krajinářské architektuře?
Těžko říci, čím přesně mě to oslovilo. Jsem sice z Prahy, ale měli jsme chalupu se zahradou, takže kontakt s přírodou jsem měla. Ani jsem nikdy nechtěla být architektkou, od počátku mě zajímala zahradní architektura, kterou jsem vystudovala v Lednici (Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity, pozn. red.), stejně jako moji dva kolegové z ateliéru. Tento obor je ale hodně široký, zahrnuje nejen navrhování soukromých zahrad, ale i veřejných prostor ve městě či plánování krajiny.

Mluvíme-li o soukromých zahradách, přizvat si ke konzultaci zahradního architekta v Česku zatím není tak běžné. Jak taková spolupráce probíhá?
Prohlédneme si pozemek, kde má zahrada vzniknout, a pak se s klientem bavíme o tom, co od zahrady očekává a jak ji chce využívat. Kolik bude mít na zahradu času, jestli má děti, kterým by měla být zahrada uzpůsobena, a podobně. Po této konzultaci uděláme projekt, a to ideálně ve dvou stupních. 

Jako první vznikne studie, která řeší celkový koncept zahrady: provozní vztahy, charakter výsadeb, zpevněných ploch, terénní úpravy, kde bude jaká stavba, kde jsou zajímavé výhledy a podobně.

Druhý stupeň je prováděcí projekt, což je jakási „kuchařka", kterou dostane zahradnická firma, která bude projekt realizovat. Přesně pak ví, jakým způsobem provést terénní úpravy, přípravu půdy, a že například na to a to místo má přijít dvacet kakostů Geranium „Gerwat" Rozanne. Prováděcí projekt obsahuje různé výkresy, podrobnou technologii založení zahrady i kompletní soupis rostlinného materiálu.

A potom je ještě třetí krok, který už někteří klienti (často z finančních důvodů) nechtějí, ale který je také důležitý, a tím je autorský dozor při samotné realizaci. To znamená, že se dohodneme, jak často budeme chodit realizaci dozorovat. Domluvíme se třeba, aby nám zahradnická firma zavolala, až budou dělat některé důležité kroky, například až začnou upravovat terény, zhotovovat zídky nebo až vytyčí záhony.

Není to jen kvůli kontrole samotné, ale spíše jde o to, že na místě při realizaci může vzniknout spousta neočekávaných věcí a je potřeba na ně reagovat, aby výsledek byl co nejlepší.

Můžete popsat, co všechno při navrhování podoby zahrady zohledňujete?
Nesmírně důležitá je návštěva místa, kde bude zahrada založena. Především si tím architekt udělá představu o okolí, do něhož je zasazená. Vidí, kde jsou například pěkné výhledy, které je dobré umocnit, a které naopak zaclonit. Důležitá je orientace ke světovým stranám, vlastnosti půdy nebo svažitost terénu. Když je v místě jílová půda, nemá cenu tam například zakládat vřesoviště, které potřebuje půdu spíše kyselou. I když si to klient přeje, snažíme se ho od toho odradit. Samozřejmě se dá navézt upravená zemina, která pomůže, ale není-li to pro konkrétní rostlinu přirozené prostředí, stejně nebude příliš prosperovat.

Typ osázení by měl vždy korespondovat s tím, co roste přirozeně v okolí. Proč vysazovat smrčky v Praze, kam se lépe hodí listnáče, a nenechat je do jejich přirozeného prostředí, třeba na Šumavu?

Jak kvalitu či druh půdy poznáte? Řekla bych, že málokdo asi ví, jaký typ půdy na pozemku přesně má.
Pokud už v místě je nějaká zahrada, je dobré se podívat, co tam roste a jak se tomu daří. U novostaveb je to jednoduché, protože terén je většinou rozkopaný a často je vidět celý půdní profil. Zjistit druh a kvalitu půdy se dá kromě laboratorního rozboru také tím, že se pobavíte se sousedy a zeptáte se jich, kterým rostlinám se v místě daří. Informace od místních jsou velmi cenné. Může se totiž stát, že někde třeba jdou skvěle meruňky, i když by to člověk nepředpokládal, ale je tam zrovna chráněné teplé místo, a tak se jim tam daří.

Nebo naopak nejdou tam, kde by se jim dařit mělo, protože kolem nich proudí chladný vzduch. To všechno jsou dobré indicie, které se jinak než pozorováním a komunikací s lidmi, kteří v místě žijí, nedozvíte.

Bavíme-li se o soukromých zahradách, jaké jsou současné trendy?
Každý klient má jiný vkus, ale když to zobecním, tak jedním z hlavních požadavků dnešní doby je, aby zahrada nezabrala moc času na údržbu. Dalším častým přáním zejména rodin s dětmi je možnost vypěstovat si nějakou drobnou zeleninu, mít v zahradě ovocné keře a stromy. Začalo to nejprve tím, že lidé chtěli v zahradě místo pro bylinky, to se postupně rozšiřuje i na ovoce a zeleninu. Vrací se užitková zahrada. Za socialismu bylo hodně zahrad užitkových, po revoluci najednou nikdo nechtěl na zahradě ani pažitku a teď se vše opět vrací k takové rozumné vyváženosti. Proč kupovat zeleninu bez chuti, vypěstovanou kdesi v Číně, a nevypěstovat si raději na zahrádce alespoň trochu vlastní dobré? Nemusíte ani vyčleňovat speciální zeleninový záhon, naopak je možné kombinovat zeleninu s květinami v okrasných záhonech.

Jaký je váš oblíbený styl zahrady?
Já hodně ráda pracuji s trvalkami, u kterých se mi líbí, že dokážou zahradu neustále proměňovat během celého roku. Je to sice trochu náročnější typ zahrady než konstantní zeleň z jehličnanů, ale zato zajímavější. Obecně se však snažím navrhovat zahrady spíše tak, aby nebyly na údržbu příliš náročné – to znamená například zcelovat záhony do souvislejších celků, v nichž jsou rostliny kombinovány tak, že jim vzájemná společnost spíše prospívá, mohou různě prorůstat. Ty, které rostou lépe, se více prosadí, a to je dobře, je to přirozené. Ale v případě trvalek je přece jen třeba s nějakou alespoň základní péčí počítat. 

Co vám v práci udělá největší radost?
Mám radost, když přijdu ke klientům, kteří žili původně třeba v panelákovém bytě a nic o zahradničení nevěděli, a po několika letech, když se mnou procházejí svoji novou zahradu, na mě mluví latinskými názvy rostlin, protože se zajímají o to, co jim tam vlastně roste.

Kdo je vaším „zahradnickým guru"?
Hodně inspirativní člověk je Holanďan Piet Oudolf, který se zabývá právě trvalkami. Dělal například známou High Line v New Yorku nebo Lurie Garden v Millenium parku v Chicagu. Sleduje, jak věci fungují přirozeně ve volné přírodě, a snaží se to potom aplikovat v umělém zahradním prostředí. Nebo Martha Schwartz, která se zaměřuje na regeneraci městské krajiny. Ale i v Česku máme hodně skvělých odborníků, se kterými často diskutuji. Náš obor je široký a člověk nemůže obsáhnout vše do detailu.

Jak je na tom zahradní kultura v Česku v porovnání se zahraničím?
Máme tady už hodně hezkých zahrad, ale stále přetrvávají takové ty klasické nešvary, jako jsou túje kolem plotu a podobně. Také je typické dojet si do obchodního centra a nakoupit vše, co zrovna kvete a je líbivé – pak samozřejmě vznikne takový pel mel bez ladu a skladu. Zahrada je vlastně jakýmsi odrazem stavu společnosti. Je to podobné jako s potravinami – buď lidé dají přednost levnějším a nekvalitním potravinám ve větším množství, nebo si raději připlatí za kvalitu i za cenu, že toho bude „méně".

Dá se říci, kde v zahraničí jsou v zahradní kultuře nejdál?
Opět se musím vrátit k vývoji společnosti jako takové. Tam, kde probíhal kontinuální rozvoj po stránce kulturní či společenské, často mají vyspělou i zahradní kulturu. Francie, Anglie, Holandsko… V Česku nyní opět hledáme cestu k tomu, že zahrada je rozšířením obytného prostoru, včetně toho, že si tam třeba něco vypěstujeme. Přetrvávající je také potřeba oplotit se – hlavně aby na mě nebylo vidět – to je naše specifikum. I to se ale začíná pomalu měnit, lidé přece jen chtějí více komunikovat a neuzavírat se za hradby. Máme jednoho klienta, který u své zahrady nechtěl vůbec žádný plot, a už tři roky je s tímto stavem velmi spokojený.

A když plot přece jen chci, ale nechci ty často kritizované tújky?
Oplocení se například dá kombinovat, nemusí být z jednoho druhu rostlin. Snažím se navrhovat zahrady tak, aby se co možná nejvíc ztratily rovné linie parcely, která mívá většinou pravidelný tvar, který ve volné přírodě není přirozený. To se dá udělat například tak, že se plot ztratí ve volně rostoucích keřích, na některých místech se naopak nechá průhled třeba k sousedovi do sadu nebo se na plot dají pustit popínavky. Pracuje se s průhledností a neprůhledností oplocení a podobně.

Jak postupovat, když už zahradu mám, ale chci ji udělat jinak, nově?
Postup je podobný, jako když zakládáme novou zahradu. Na místě zrevidujeme, co tam je a co má a co nemá hodnotu, a pak je to na diskusi s klientem, které věci chce zachovat, zda to má smysl a zda není lepší něco obětovat ve prospěch něčeho lepšího, nového.

Je složitější rekonstrukce již založené zahrady, nebo začínat úplně od nuly?
Rekonstrukce může být o něco těžší. Klienti například mívají citové vazby k některým rostlinám, které třeba ale z různých důvodů nestojí za to zachovat, a pak je to o přesvědčování. Lidé jsou samozřejmě zvyklí na daný stav věcí a většinou nemají příliš rádi změny, ale pokud už o rekonstrukci uvažují, většinou se nechají přesvědčit a jsou pak spokojení. Rekonstrukce může být složitá také třeba proto, že tam mohou růst stromy, které zachovat chceme, ale jejich kořeny sahají daleko, takže se nedostaneme s novou výsadbou, až kam bychom chtěli pro podpoření nové celkové kompozice. To jsou problémy, které u zahrad zakládaných od nuly neřešíte.

Co osázení balkonů a teras?
V jistém smyslu je to trochu náročnější než klasická zahrada. Vždy to bude umělá kultura, rostliny nejsou spojené se zemí, takže mají horší podmínky, jsou vystaveny stresu, kdy největším stresorem je sucho. Je tedy třeba počítat s častější obměnou rostlin. Když je balkon opravdu malý, je mnohdy nejlepší řešení osázet ho pouze letničkami a nesnažit se tam horko těžko držet nějakou celoroční kulturu. Většinou se tam lépe vede suchomilným rostlinám. Pokud je místa více, dají se pořídit různě velké mobilní nádoby a pěstovat mnoho druhů i velkých rostlin, jenom je potřeba dát pozor na statiku konstrukce. Musí se počítat s tím, že když bude vše zalité nebo když napadne sníh, bude květináč s rostlinami a zeminou vážit ještě mnohem více a zatíží tak balkon nebo terasu. To bývá trochu úskalí. Jinak je limitem opět vždy voda. Čím je nádoba pro rostlinu větší, tím lépe.

Existují pro balkony nějaké zavlažovací systémy?
Ano, ale ideálně by se na ně mělo myslet ještě předtím, než je stavba dokončena. Na balkon se musí vyvést vodovodní kohout, odkud se systém závlahy rozvede pod např. podlahou balkonu či terasy. Ideální je automatická závlaha, která ušetří spoustu času a zajistí zálivku i v době, kdy budete třeba na dovolené.

Můžete nějak přiblížit střešní zahrady?
Střešní zahrady mají velmi pozitivní ekologický dopad. Jsou dva základní typy těchto zahrad – intenzivní a extenzivní. U extenzivní střešní zahrady je potřeba jen velmi malá vrstva substrátu, stačí asi osm až deset centimetrů a pak tam mohou žít suchomilné rostliny, jako jsou rozchodníky či netřesky, které nejsou náročné na vodu a dobře snáší sucho. Střecha pak získá funkci estetickou (pokud je odněkud vidět), dále zadržuje při deštích vodu, která se zčásti odpaří, takže udělá příznivější mikroklima. Dešťová voda je zčásti využita rostlinami samotnými a odtok vody ze střechy se celkově zpomalí. Sníží se také prašnost a extrémní výkyvy teplot střechy. Zelená střecha zabraňuje přehřívání plochých střech v létě, kdy je rozžhaví slunce. Intenzivní střešní zahrady pak vyžadují jiný systém, zejména větší vrstvu substrátu, a pak se tam dají pěstovat i větší rostliny.

Vyplatí se zelená střecha finančně? Vrátí se investice do ní?
Prvotní investice i následná údržba jsou samozřejmě náročnější, především u intenzivního typu střešní zahrady, takže návratnost investice je otázka. Ale je to především ekologický bonus, že si zkvalitním své životní prostředí. Jak jsem již říkala, snižuje se rozdíl výkyvů teplot, zvlhčí se vzduch, zpomalí se odtok vody, takže se výrazně zlepší mikroklima a sníží se prašnost. A nezanedbatelná je také estetická stránka.

Poradíte, jak do zahrady dostat vodní prvek, když zrovna nemám velký pozemek s vlastním rybníkem?
Může to být třeba jen malé kamenné pítko pro ptáky nebo malá fontána. Hned to zahradu oživí, přiletí ptáci, člověk vnímá zvuk vody.

Podepsala se nějak krize na množství vašich klientů?
Ani ne tak na množství jako na typu klientů. Projektujeme jak pro sféru veřejnou (parky, stromořadí, veřejné prostory), tak pro soukromou sféru, což jsou nejen privátní zahrady, ale i developerské projekty, u kterých řešíme například okolí administrativních nebo rezidenčních budov. Velcí developeři dříve tvořili velkou část našich zakázek, protože se hodně stavělo. Po krizi se tento stavební boom utlumil a naopak teď máme hodně práce pro obce a městské části, které mají peníze také proto, že se naučily čerpat finance z různých dotačních grantů a začínají také více dbát na veřejný prostor. Pracujeme tedy teď hodně pro veřejnou sféru.

Jaké jsou velké zakázky pro developery?
Chtějí řešení prostor v okolí svých budov nebo i zeleň do svých interiérů. Dříve to bylo tak, že jim příliš nezáleželo na tom, jak bude okolí budov vypadat, a zeleň tam dávali spíše z povinnosti a nestarali se nijak zvlášť o to, jakou. Postupně ale došli k tomu, že vnější okolí budov je reprezentuje, a začínají být v tomto směru náročnější. Jedna z prvních vlaštovek byl administrativní komplex The Park v Praze na Chodově. Developer od začátku kladl důraz na to, že okolí budov má mít podobu kvalitně řešeného parku, a neváhal do této ideje investovat. Řekla bych, že je to z hlediska řešení parteru jeden z nejlepších administrativních projektů vůbec, které v Praze vznikly. Poskytuje příjemné zázemí pro zaměstnance a výhodou je, že mezi budovami nejsou žádná auta, takže parter slouží jako pěší zóna, jsou zde kavárny a další vybavenost, kvalitně řešená a udržovaná zeleň vše jen podtrhuje. Developer vybudoval velké vodní plochy a park, kam chodí na procházky i lidé z blízkého okolí.

Dělají se tedy i umělé vodní plochy?
Ano, záleží, co investor od vodní plochy očekává, jak velký prostor je k dispozici a samozřejmě kolik je k dispozici financí. Trend je dnes takový, že všichni se snaží být co nejekologičtější. Znamená to například využívat dešťovou vodu, která se nemusí a neměla by se rovnou vypustit do kanalizace. Snahou je ji znovu využít nebo alespoň nechat zasáknout na pozemku nebo zbrzdit její odtok. Navrhovali jsme například spolu s architekty k jedné administrativní budově jakousi umělou říční deltu – kamenný potok, do kterého byla svedena dešťová voda ze střech budovy. V korytě se při deštích voda může rozlít a z velké části se vsákne zpátky do terénu, což je žádoucí. Přebytek vody odteče postupně do kanalizace. Tento způsob práce s dešťovou vodou je u nás zatím spíše výjimkou, ale věřím, že takových přístupů bude přibývat. Na Západě jsou mnohem dál, retenují tam dešťovou vodu v maximální míře. I mezi obytnými domy se dělají suché poldery, kam může dešťová voda stéct a nějakou dobu se tam udrží, než se postupně vsákne do půdy. To je daleko lepší než ji pustit rovnou do kanalizace a nevyužít ji. Práce s vodou je hodně důležitá. Město je zastavěné, má spoustu zpevněných ploch a všechna dešťová voda se valí do kanálů, které to nestíhají, a vznikají problémy.

Jsou nějaké další trendy?
Spolu s citlivějším přístupem ke krajině, a to i té městské, vznikají nové typy zelených ploch. Na jedné straně máme městské parky, které se hodně intenzivně udržují, je tam vysoká četnost kosení trávníků, často se zavlažují a obecně jsou hodně náročné na údržbu. To stojí spoustu peněz. A na druhé straně pak vznikají parky, které se snaží díky promyšlenému způsobu založení a celkové koncepci nebýt finančně tak náročné. Příkladem města, které zvolilo tento přístup, je Berlín, který o sobě říká: "jsme chudí, ale sexy". V Berlíně je velké množství parků a zeleně vůbec a radní jsou si vědomi toho, že je finančně náročné všechny tyto plochy intenzivně udržovat. Zvolili proto jiný přístup. Kde se to podle mě velmi povedlo, je například nový berlínský Park am Gleisdreieck, který vznikl na místě bývalého nákladového nádraží. Pouze část tohoto parku je intenzivně udržovaná a další část je „neudržovaná". Jsou tam ponechána původní společenstva rostlin, avšak člověk se zde necítí jako na rumišti, naopak působí to velmi esteticky a přirozeně, jako jakýsi řízený chaos. Je to však díky velmi promyšlenému projektu. Důležitá je pečlivá volba druhů rostlin, které spolu dokážou dobře koexistovat, aniž by kladly velkou náročnost na údržbu. Takových ploch máme v našich českých městech také mnoho a daly by se podobným způsobem dobře využít. Ale můžeme mluvit i o drobnějších úpravách – například i trvalkové záhony mohou být založeny tak, aby nevyžadovaly přílišnou náročnost údržby, a přitom působily esteticky. Opět se jedná o velmi promyšleně navrženou druhovou skladbu a způsob založení záhonu. V Praze je takových záhonů několik, například na Hořejším nábřeží v Praze 5 nebo v ulici Jičínská.

Velkým tématem je také využití ploch, jako jsou městské vnitrobloky a podobně. Ve Francii mají všude alespoň spousty nádob s květinami a stromy, u nás jsou vnitrobloky šedé a vybetonované nebo v lepším případě vydlážděné.
Vnitrobloky nejsou jen zadlážděné, naopak v Praze tvoří plocha vnitrobloků významný podíl městské zeleně, stačí se podívat například na letecké snímky Vinohrad, Žižkova, Vysočan i dalších čtvrtí. Samozřejmě jejich stav není vždy ideální, Všechno se tady nechávalo 40 let ladem. Je to opět otázka peněz, ale také aktivity místních obyvatel. V Praze již spolupracujeme s některými městskými částmi, které nechávají některé vnitrobloky zrevitalizovat, často na žádost obyvatel přilehlých domů, a projekty se pak plánují s jejich účastí, což je dobré, protože si pak lidé nových úprav váží a mají ke "svému" prostředí kladný vztah.

Reaguje krajinářská architektura nějak na demografii? Myslím tím především stárnutí populace.
V městských parcích se začaly hodně objevovat například fitness prvky, kde mohou senioři cvičit. Ale je třeba vždy zvážit, kam se dané prvky hodí. Znám několik parků, kde na nich opravdu stále někdo cvičí. Ale jsou i místa, kde se za ně utratilo mnoho peněz, a nikdy jsem tam neviděla nikoho je využívat. Určitě je dobré provést místní šetření například formou dotazníků nebo společných setkání s místními obyvateli, aby si investor ověřil, zda bude mít jeho investice úspěch. A pak je dobré k tomu navázat i další akce, jako jsou například zvláštní programy pro seniory, kam se pozve instruktor, který předvede, jak správně cvičit a podobně. Promyšlená investice do zlepšení veřejných prostor má smysl.

Co dalšího by obce či města mohla zlepšit?
Nyní se hodně objevují také diskuse o příměstských parcích – jsou to místa, která leží ladem a nevypadají dobře, ale mnohdy stačí malá úprava, která místo zatraktivní a lidé si místo sami začnou „obsazovat". Provede se například probírka a pročištění stávajících porostů, udělá se cesta, umístí se pár laviček. Území se stane přístupným, začnou tam chodit lidé třeba běhat, objeví se pejskaři, maminky s kočárky a další skupiny lidí podle toho, jak se místo začne stávat vlídnějším. Prostor tak hned získá novou hodnotu. Těchto míst je spousta a je třeba ohlídat, aby se všechna nezastavěla a aby se ponechala i pro budoucí úpravu, pokud na to nyní nejsou finance. Stejně tak se stále více klade důraz na to, aby lidé chodili více pěšky a aby měli šanci i ve městě projít z jednoho místa do druhého příjemným prostředím, a nemuseli například v létě chodit pouze rozpálenými ulicemi bez možnosti odpočinku na lavičce nebo ve stínu stromu. Lidé by si hlavně měli uvědomit, že veřejný prostor je jejich prostor, a měli by tlačit na své zastupitele, aby na veřejný prostor kladli důraz.

Jak je to s výsadbou stromořadí?
Znám dobře situaci v Praze, kde jsme projektovali několik obnov stromořadí, a podobné to asi bude všude ve velkých městech. Problém je hlavně v inženýrských sítích – kanalizace, plyn, trasa veřejného osvětlení a podobně, které se nacházejí pod chodníky nebo komunikacemi. Mají totiž kromě svých tras také svá ochranná pásma. Často proto v místech, kde je i hodně široký chodník, nevysadíte jediný strom, protože se s ním mezi tato ochranná pásma jednotlivých sítí nedokážete dostat. Řešením jsou kolektory, což je samozřejmě opět finanční otázka. Mělo by se na to ale myslet při plánování nových veřejných prostor, protože to, jak parter bude nakonec vypadat, je potřeba promyslet již dopředu a tomu přizpůsobit trasy sítí. Ne všude je totiž vhodné umísťovat mobilní nádoby, jak se o tom nedávno přesvědčili v jedné pražské městské části.

ING. MARTINA FOREJTOVÁ

- Se dvěma kolegy založila v roce 2005 ateliér zahradní a krajinářské architektury a05 (www.a05.cz), je autorizovaná krajinářská architektka a členka ČKA.
- Působí ve Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu.
- V letech 2009 a 2010 byla v hodnotící komisi soutěže Vesnice roku.
- V roce 2012 získala její zahrada v Králově Dvoře-Počaplech 3. místo v celostátní soutěži Zahrada roku.