Jaká je vaše nejstarší vzpomínka na dětství na Českém Šternberku?

Žádnou úplně konkrétní vzpomínku nemám. Bylo nás devět dětí, já jsem druhý nejstarší, a na Šternberku bylo tehdy hodně živo. Kromě nás zde bydlelo hodně zaměstnanců a jejich rodiny.

Kolik lidí tedy na hradě tehdy bydlelo?

Těžko se mi to odhaduje, řekl bych tak kolem dvaceti. V malém zámku bydlely rodiny zaměstnanců, například klíčník, který měl na starosti objekt, bydlely zde uklízečky, kuchyňský personál a podobně.

Život na gotickém hradě jistě přináší i určité nepohodlí. Jak to bylo třeba už jen s dopravou? Zdá se mi, že bydlení tady vyžaduje solidní fyzickou kondici…

V nejstarších dobách, co si pamatuji, byly tam, kde je teď pokladna, kočáry. Dopravu zajišťoval kočí a koně. Ve 20. letech se to začalo měnit a začali jsme používat auto. To ale bylo i s šoférem na Brtnici.

Jak vzpomínáte na dobu po komunistickém převratu, kdy vaší rodině Český Šternberk vzali?

Když v roce 1949 Šternberk zabrali, tak se to tak trochu čekalo. Už na konci války se vědělo, že se tady schyluje k téměř sovětskému režimu. Po válce proběhly tři roky takové pseudodemokracie a pak už to šlo rychle. Pamatuji se, jak jsem se ještě 25. 2. 1948 účastnil demonstrace studentů k prezidentu Benešovi. Ale legislativa a tyto věci, to už bylo v té době dávno připraveno. Když hrad zabrali, byla pro nás situace trochu jiná v tom, že otce převzali do služeb památkové správy a stal se na Českém Šternberku kastelánem. Rodiče tu tedy bydleli dále. Já jsem sem jezdil jen na víkendy.

Když se to tak nějak očekávalo, dalo se na to nějak připravit?

Ne, to nešlo. Dalo se jen čekat, co se stane. Ze začátku byly takové naivní představy, že komunistický režim nevydrží dlouho. Když se dva lidé setkali, tak se nezdravili: „Jak se máš?", ale „Kdy to praskne?" Nikdo nevěřil, že se režim ujme. Čekalo se, že se to vrátí zpět k demokracii.

Proč vaši rodiče neemigrovali?

Moji dva bratři a nejstarší sestra odešli hned v roce 1948. Ale otec tady chtěl zůstat a o emigraci vůbec neuvažoval. Alespoň tehdy ne. A pak už to ani nešlo. Spojení se sourozenci v zahraničí jsme prakticky neměli, pošta byla kontrolována. Nejhorší doba byla přibližně v letech 1949–1960.

Hradozámecká noc: Barokní večer 30. 8.
Přeneste se do 18. století. Dědička šternberského panství Anna Marie Amabilie ze
Sternberga se právě provdala za Jana Maxmiliána hraběte z Goetzenu a přijímá večerní návštěvy na svém rodném sídle! Provede vás barokními interiéry, které do středověkého hradu zasadil její děd Václav Jiří ze Sternberga, seznámí vás se svými význačnými příbuznými a předky a povypráví o svém životě na počátku 18. století. Barokní atmosféru můžete okusit už na hradním nádvoří při malém barokním koncertě.

Kde tady na hradě vaši rodiče bydleli, museli se z původních prostor přesunout na nějaké omezené místo?

My už jsme vlastně na to byli zvyklí z minula. Protože když došlo k uvalení takzvané nucené správy na majetek za protektorátu od německých úřadů, tak pokoje, které jsme obývali, zapečetil, a nesměli jsme tam. Vyhradili nám byt, kde jsme mohli být. V roce 1949 sice nic nezapečetili, ale směli jsme bydlet jen v takovém omezenějším bytě. Problém byl například s topením, to je v takovéto středověké budově typické.

A jak se tady tedy vytápí?

Teď je tady ústřední topení, to jsme udělali v devadesátých letech. Vytápí se ale jen místnosti, které jsou obývané, v expozicích se netopí. Za mého dětství byla ve všech místnostech kachlová kamna. Topilo se dřevem, měli jsme zaměstnance, kteří dřevo řezali, štípali, roznášeli po hradě a topili. Ve 30. letech tady otec nechal instalovat ústřední topení na uhlí, kotelna byla v přízemí a mimo rytířský sál a hlavní salony vytápělo celý hrad. Za komunistů ho zase zrušili a odmontovali radiátory.

Proboha proč?

Byla tendence odstranit všechno, co by připomínalo, že hrad obýval rod Sternbergů. Ani žádné obrazy a podobně tady nesměly zůstat. Pak se topilo už jen petrolejovými nebo elektrickými kamny v místnostech, kde se přímo bydlelo. Pamatuji se, že to bylo dost spartánské, byla tady zima.

Za komunistů jste byl na vojně u PTP a dost jste si tam prožil. Fáral jste jako horník a po šichtě jste ještě měli vojenský výcvik, volno jednu neděli v měsíci… Proč jste na dole zůstal pracovat i později, když už jste vlastně nemusel?

Nemusel, ale vlastně musel. Pétépákům tehdy prodloužili prezenční službu a jediná možnost, jak se vojny zbavit, byla, když se někdo přihlásil, že bude po skončení prezenční služby dál alespoň tři roky pracovat v hornictví. Chtěl jsem se především dostat z toho vojenského úvazku, protože to bylo otroctví. Našel jsem si v Karviné podkrovní pokojík a dělal jsem tam na dole ještě další tři roky jako civil. Pak jsem se vrátil do Prahy a hledal zaměstnání, ale když jsem někde řekl, jak se jmenuji, tak se všichni zděsili.

Náhodou jsem narazil na člověka, který mi zařídil práci kulisáka v Hudebním divadle v Karlíně. Hrubý měsíční plat tehdy byl 1020 Kč. Dělal jsem tam do roku 1968 a nakonec jsem se stal zástupcem jevištního mistra. V roc 1968 jsme odcestovali bez záměru emigrovat, ale když jsme viděli, co se tady děje, tak jsme zůstali v zahraničí.

Aha, myslela jsem, že jste emigrovat chtěli.

Ne, zpočátku jsme s tím nepočítali. Jenže když sem vtrhla vojska Varšavské smlouvy, věděli jsme, že to bude nekonečné. Měli jsme 11letého syna a bylo nám jasné, že skončí stejně jako moji mladší bratři, kteří nemohli studovat. To byl jeden z důvodů, proč jsme nakonec zůstali v zahraničí. Nejprve v Německu, ale moc se nám tam nelíbilo. Mentalita severních Němců je úplně jiná než naše, a tak jsme posléze odešli do Vídně.

Musím říci, že velmi vděčně vzpomínám na to, jak mi pomáhaly tamní úřady. Syn nastoupil do gymnázia, i když tehdy neuměl vůbec německy, a já jsem nastoupil do jednoho potravinářského koncernu jako roznašeč pošty. Pak jsem byl jmenován prokuristou, později jsem se stal vedoucím prodejního resortu a nakonec jsem skončil jako zástupce generálního ředitele. Těsně poté, co jsem odešel do důchodu, to v Praze prasklo.

Program 30. 8.
• otevření nádvoří – 19.00
• prohlídky – 19.30, 19.45, 20.00, 20.15, 20.30, 20.45, 21.00, 21.15, 21.30
• malý koncert na nádvoří – 19.15, 19.45, 20.15, 20.45, 21.15
• troubení večerky – 22.00
Vstupné je stejné jako na běžnou denní prohlídku. Vstupenky si prosím rezervujte na tel. 317 855 101,
e-mailu info@hradceskysternberk. cz nebo přes rezervační formulář na www.hradceskysternberk.cz.

Četla jsem, že když jste se po sametové revoluci rozhodovali, zda se přihlásit o restituci, nebo ne, sešla se vaše rodinná rada v nedalekém hotelu s výhledem na hrad. Bylo to těžké rozhodování?

Nebylo to rozhodování, zda o restituci zažádat, nebo ne. Bylo jasné, že ano. Z pocitu povinnosti k majetku, který byl v držení rodu po staletí. Otázka byla, kdo se tím bude zabývat. Problematické bylo už to, že tehdy ještě nebyla uzákoněna celá majetková restituce a bylo to omezeno maximálně na 250 hektarů půdy. Jenže z toho udržovat středověký hrad je ekonomická sebevražda.

Sourozenci, kteří žili v zahraničí, byli automaticky vyloučeni, protože by to dělat nemohli. Já sám jsem tehdy byl ještě ve Vídni. Volba padla na nejmladšího bratra. Ten ale nakonec řekl, že to dělat nemůže. Nechtěl podstoupit složité martyrium restituce, a tak to nakonec zůstalo na mně.

Je mi jasné, že se správou rodového majetku je spousta starostí, někdy možná více než radostí. Ale přesto – jak to ve šlechtických rodinách funguje vůči ostatním sourozencům, kteří nedostanou nic? Není nespravedlivé, že ostrouhají a vše připadne jen jednomu?

Teoreticky jsme mohli žádat v restituci všichni. Jenže to se v několika případech stalo a efekt toho je, že takový majetek během jedné nebo dvou generací zmizí. Každý chce něco jiného a spoluvlastnictví nemá nikdy trvání. Důvodem toho, že majetek připadne jen jednomu, tedy je, aby se udržel tak, jak nám ho předkové zanechali. Není v tom žádná majetková ambice, ale spíše etická povinnost.

Český ŠternberkV jakém stavu vám hrad vrátili?

Musím říci, že v relativně dobrém, a to ze dvou důvodů. Jednak když hrady a zámky obecně přebíral v roce 1949 stát, nikde nebyly inventáře mobiliáře, ani tady na Českém Šternberku. A to bylo období, kdy bylo nejsnazší něco ukrást, což se také ve velkém dělo. Například v Chlumci nad Cidlinou nezůstala snad ani jedna skříň. Ale tady po vlastníkovi Jiřím Sternbergovi nastoupil kastelán Jiří Sternberg, díky čemuž se zde neztratilo nic, protože otec samozřejmě o každém kousku věděl. Postupně byly vytvořeny rozsáhlé inventáře, zaznamenán byl každý svazek v knihovně. To byla v našem případě taková výjimečná situace.

Druhý důvod toho, že nám hrad vrátili v jakž takž slušném stavu, byl ten, že v 60. letech stát nechal odstranit šindelovou střešní krytinu a instaloval místo staletími prozkoušeného šindele břidlici. Ta se vůbec neosvědčila, nedokázala odolat prudkým větrům, tabulky se odlupovaly a hrad se dostával do havarijního stavu. Ten se vystupňoval natolik, že zde ani nemohli provádět turisty, protože všude zatékalo. Na půdy dali obrovské vany, do kterých se zachytávala voda. Nakonec, aby to tady nespadlo, museli přistoupit k rozsáhlým opravám a mezi to patřilo i osazení nové střechy. Tu udělali opět šindelovou jako ve středověku a zpevnili krov. Když byly práce dokončeny, došlo k převratu. Dostali jsme tedy hrad s novou střechou, což bylo pro nás obrovské štěstí, protože na to bychom jinak finančně vůbec nestačili.

Kolik stojí nová střecha tak velkého historického objektu?

To bych těžko říkal, ale mnoho milionů, je to obrovská plocha.

To je zajímavé, starý materiál – šindele – je tedy lepší než modernější břidlice?

Jednoznačně. Šindele jsou osvědčené z dávné minulosti. Kdysi, za mého dětství, se nedělala najednou celá střecha, ale opravovala se po částech. Byli tady zaměstnaní tři tesaři, kteří v zimě řezali šindele na pile a v létě byli na střeše a vyměnili vždy určitou část. Další rok další část a tak pořád dokola, takže finanční nápor nebyl tak prudký. Počítalo se s životností asi 30 let. My teď máme střechu asi tak z roku 1988 a každé dva roky ji impregnujeme, takže díky moderní impregnaci snad bude životnost o něco delší.

Údržba takového středověkého objektu asi nikdy nekončí, na jednom konci začnete, a když skončíte, můžete začít znovu…

Ano, přesně tak to je.

Vydělá si na sebe Český Šternberk?

Máme to štěstí, že návštěvnost je relativně vysoká, kolem 100 tisíc lidí ročně. Asi deset až 15 procent nákladů na opravy nám přidá stát Ale kdyby to bylo někde ve Frýdlantském výběžku, kam tolik lidí nepřijde, byla by údržba po finanční stránce daleko obtížnější.

Co k hradu patří – pozemky, lesy?

Ano, zemědělství a lesní hospodářství. Výnosy z toho jdou částečně také do hradu. Zemědělství je stále hodně závislé na státních dotacích, jinak by to skoro vůbec nešlo. Jsme rádi, že sektor zemědělství teď máme přibližně vyrovnaný, ale výdělek z toho rozhodně není.

Hrabě Zdeněk Sternberg ve své pracovně na zámku Český Šternberk.Ještě jsem se chtěla vrátit k té době, kdy vám hrad vrátili. Jak to proběhlo? Zajímá mě ten konkrétní okamžik – to vám jen tak dali klíče a řekli: „Tak tady to máte"?

Prošel jsem to tady ještě jednou, dokud to bylo státní. Ale to už se vědělo, že se restituce připravují. Potom jsme to, kromě těch výše zmíněných věcí, ale našli ve stavu téměř neudržitelném. Správa státní kastelánky byla hrozná, byl tu nepořádek, zmatky. Přebíralo se to kus za kusem, jednotlivě, byli tu vždy zástupci památkové správy. Já jsem sem pak umístil synovce, který tady byl takovým naším prvním správcem. Počátky byly velmi obtížné, neměli jsme ještě zaběhnutou žádnou běžnou rutinu. Až postupně se to zlepšovalo, ale velmi pomalu a obtížně. Život nám komplikovaly různé maličkosti – například tady nikde nebyly klíče. Na terase u brány byl visací zámek, u vchodu do kaple také visací zámek, zkrátka všechny dveře, ale i truhly či skříně byly bez klíčů.

Kam se poděly?

Jedna průvodkyně měla sbírání klíčů jako hobby a všechny tady ukradla.

Tak to je opravdu kuriózní záležitost. Mimochodem, když si představím, kolik je tady místností, napadá mě, nezabloudil jste tady někdy?

To určitě ne, znám tu každé prkno v podlaze.

Co nějaké neprozkoumané půdy a sklepy, prolézali jste je jako děti, jsou tu?

Takové prostory by se jistě našly, to se ví. Sklepení a půdy jsme samozřejmě znali, každý mladý člověk to proleze. Například je tady jeden prostor bez vchodu a bez oken. Není vůbec přístupný, jedině podlahou z místnosti nad ním.

Kdy vznikl?

Tady došlo od 13. století k řadě přestaveb a i znalci jsou často dost zoufalí, když mají přesně určit jejich postup, protože je to velmi složité.

Musí to tady být ráj pro vaše vnoučata, podnikají prolézací výpravy?

Vnučka zrovna když tu minule byla, tak hledala nějaké místnosti na půdě a otevřela tam padací dveře. Já jsem tam naposledy byl asi před 60. lety.

Jak často sem vaše děti a vnoučata jezdí?

Bydlí ve Vídni, syn tam má advokátní kancelář. Ale v rámci možností jezdí relativně často. Teď tady byli v červenci.

Vy sám ještě do Vídně jezdíte?

Ne. Já už nikam nejezdím, jsem rád, že mám klid.

Jakou část tady na hradě obýváte?

Obýváme s manželkou bývalé hostinské pokoje. Je tam koupelna, kuchyň, jídelna, její a můj pokoj a malý salonek. Místnosti, kde jsme kdysi bydleli, jsou o poschodí výše a tam je teď kompletně expozice. To umístění našeho současného bytu je výhodné pro starší lidi, protože když jdeme ze strany přes most, nejsou tam žádné schody. Český Šternberk je asi jediný středověký hrad, kde je možnost vstupu beze schodů.

Kde je tady na hradě vaše nejoblíbenější místo?

Těžko bych to určil. Ale místo, které je pro mě asi nejdůvěrnější, je dnes v expozici ložnice. To byl můj pokoj. Tehdy tam však nebyla ta barokní postel jako dnes, ale byl to střídmě zařízený studentský pokoj. Na jedné straně jsem měl truhlářský ponk s nářadím, protože to mě hodně bavilo. Do 14 let jsem nechodil do školy a byl jsem vyučován soukromě právě v tomto pokoji. Vedle pak byla koupelna a pokoj rodičů.

Hrad Český Šternberk.Zmínil jste koupelnu - kdy byly na hradě zřízeny?

Kolem roku 1910. Bylo tady asi pět koupelen. Z roku 1908-1910 je tady funkční vodovod. Je to takzvaný gravitační vodovod, který nemá žádné čerpadlo a funguje na principu spojených nádob. Tvoří ho rezervoár - sběrna vody, který je o chlup výš než hrad, takže voda se vytlačí.

Nemůžu se nezeptat - bál jste se tady někdy?

Ne, to určitě ne. Ve 13. století hrad přece budovali tak, aby byl nedobytný. A navíc nám pomáhá moderní technika – je tady alarm.

Těšila jsem se na nějakou strašidelnou historku, opravdu byste pro mě žádné strašidlo neměl?

Strašidla tady nemáme a nemají je povolená ani průvodkyně (smích). Jen hodně malým dětem ukazujeme otisk tlapky „ohnivého psa" v kapli. Nechal ji tam pejsek z doby baroka, který možná patřil cihláři. Stoupnul na povrch, ještě než hlína vytvrdla, a tak tam otisk jeho tlapky zůstal dodnes.

Na závěr se ještě zeptám, neměl jste někdy ambici dát se do politiky?

Ne, takovou ambici jsem opravdu nikdy neměl. Politiku sleduji, zajímá mě, nikdy nezmeškám večerní zprávy. Teď už mám horší zrak, takže už tolik nečtu a jsem odkázán spíše na zpravodajství v televizi, dříve jsem sledoval i to rakouské. Ale že bych se aktivně chtěl účastnit politiky, to ne.

Vizitka Zdeňka Sternberga
• Narodil se 15. 8. 1923.
• Potomek jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, vlastník hradu Český Šternberk a zámku Březina.
• Otec Jiří za války odmítl přijmout německé občanství, přestože mu bylo několikrát důrazně „nabízeno" s připomínkou toho, že má devět dětí. Na rodinný majetek byla uvalena nucená správa. Hrad byl rodině po válce vrácen, ale jen nakrátko.
• Po komunistickém převratu v roce 1948 byl hrad zestátněn, otec Jiří Sternberg v něm však zůstal jako kastelán a průvodce.
• Zdeněk Sternberg studoval práva, z politických důvodů ale nebyl připuštěn k promoci.
• Sloužil několik let u PTP a fáral na Dole Gottwald u Duchcova a na Velkodole Čs. armády v Karviné.
• Později pracoval jak kulisák a zástupce jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně.
• V 50. letech z donucení podepsal spolupráci s StB, protože však nikdy nic užitečného nevyzradil, spolupráci s ním nakonec sama zrušila.
• V roce 1968 emigroval a usadil se ve Vídni, kde žil do roku 1989.
• V restitucích mu byl vrácen hrad Český Šternberk, který od té doby spravuje.
• Syn Filip vystudoval práva a žije ve Vídni.

Denisa Haveldová