Zvěrolékař Alexandr Skácel: Nezapomínejte svého psa chválit

Veterinu jste prý chtěl dělat už od šesti let, je to tak?

Ano. Byl jsem do toho úplně zblázněný už jako dítě. Rodiče mi tehdy nevěřili a smáli se.

Je dost těžké se na veterinu dostat, patří v tomto ohledu k nejtěžším oborům. Dostal jste se na ni napoprvé?

Jednoduché to nebylo. Dělal jsem střední veterinární školu, tam jsem měl skoro samé jedničky. Na vysokou jsem se ale napoprvé nedostal z politických důvodů. Odkroutil jsem si tedy nultý ročník, ale měl jsem výhodu v tom, že jsem nedělal někde na stavbě, ale díky tomu, že jsem měl střední veterinární školu, jsem dělal asistenta na klinice malých zvířat na dnešní Veterinárního a farmaceutické Univerzitě v Brně.

Velice jsem se za tu dobu naučil a hodí se mi to ještě dnes. Vůbec toho nelituji. Napodruhé jsem se už dostal.

Specializoval jste se hned na malá zvířata?

V tom přípravném ročníku jsem právě pracoval v ambulanci malých zvířat, byla tam vynikající doktorka Bumbálková, která mě toho hodně naučila. Dnes, když si nejsem jistý, co udělat, tak mi automaticky naskočí, co by ona asi udělala. Přátelíme se dodnes. Je to taková moje veterinární máma.

Zabýváte se psychologií zvířat, což je doména, která ve veterinárním lékařství zatím není, alespoň v Česku, příliš častá, nebo už je to jinak?

Je nás jen pár. Ale ve světě je to jinak. Tady je i na veterinární vysoké škole, pokud vím, psychologie jen nepovinný předmět – nazývá se to poruchy chování zvířat nebo tak nějak. Ve vyspělejších státech je to už zavedený obor. Tím, že zvířata žijí ve městech, projevuje se na nich i řada takzvaných civilizačních chorob.

Přenášíme na ně naše stresy, emoce a podobně. Základem psychické poruchy jsou dvě věci. Nezvládnutá výchova ze strany majitele a přenášení negativní energie na zvíře. I proto jsou veterinární psychologové spíš ve městech. Na venkově plyne život pomaleji, není tam tolik stresu, a tedy ani tolik problémů k řešení.

Není to spíš tak, že na venkově to lidé zkrátka tolik neřeší?

Taky. Ale tam k tomu opravdu není tolik důvod. Když pes na někoho zablafá, tak si to nějak mezi sebou vyříkají a nevolají hned psychologa. Když to zobecním, ve městech se někdy řeší i věci, které by se ani řešit nemusely.

Někdy je v tom i určitá dávka snobství. Jdete na párty a řeknete – musela jsem se psem k psychologovi… A hned ve snobské společnosti zapadnete. Případy, kdy chtějí lidé řešit zbytečnosti, znám.

Prozradíte nějaký příklad?

Třeba paní, která mi telefonovala, že její asi desetiletá fenka vyjde vždycky ven před dům, sedne si, začne se rozhlížet a až po nějakých deseti minutách je ochotná se vyčurat a jít na procházku. Dělá to tak prý celý život. Tak jsem se jí ptal, co na tom chce řešit, notabene, když jí to takovou dobu nevadilo? Fenka je šťastná, tak proč ji nenechat být? Člověk má přece také nějaké svoje rituály, třeba si venku zapálí nebo co já vím. Paní to prý ale začalo vadit, prý ji to zdržuje. Řekl jsem jí, že může přijít a můžeme si o tom popovídat, aniž bych
jí to účtoval, ale že jako psychologický případ, který by se měl léčit, to rozhodně nevidím. Ať jí těch deset minut dopřeje a přizpůsobí se jí. Nakonec nepřišla.

S čím za vámi lidé nejčastěji chodí?

Pokud jde o ty psychické problémy, je to hlavně separační úzkost, kdy pes nedokáže být doma sám, a pak je to dominantní agresivita. U koček řešíme velmi často počurávání. Devadesát procent majitelů si myslí, že to kočka dělá schválně. Manžel přijde z fitka, hodí zpocené tričko k pračce a kočka se na něj vyčurá, nebo se vyčurá do postele. Může to být samozřejmě pomsta, ale může to být také třeba infekce močových cest.

Začínáme tedy vždy nejprve tím, že vyloučíme takovouto diagnózu, až potom řešíme případně psychickou poruchu. I u koček se v poslední době začíná rozmáhat separační úzkost, týká se to přešlechtěných kočičích plemen.

Myslela jsem, že kočce nevadí, když je doma sama, to tedy není pravda?

Většinou jí to jedno je. Ale u přešlechtěných plemen, která navíc mohou být špatně socializovaná, se separační úzkost projevit může. Také bývá docela častá kočičí agresivita. Kočka, která chodí ven, se může nakazit určitým druhem virů nebo bakterií, které způsobují agresivitu, například virový zánět pobřišnice, kočičí AIDS… Pak je na zkušenosti veterináře, aby poznal, že kočka je agresivní ne z důvodu psychické poruchy, ale z důvodu tohoto onemocnění. Mimochodem, stejně jako existují šílené krávy, jsou i šílené kočky. Setkal jsem se s tím dvakrát.

Můžete to popsat?

Vězí za tím takzvané priony, zjednodušeně řečeno se rozpadá mozek. Je to něco jako Alzheimerova choroba u lidí. Je smrtelná a nedá se léčit. U koček, které chodí ven a nejsou naočkované, je potřeba myslet i na možnost infekce FIP, leukózy… Proto vždycky nejdříve udělám rozbor moči a případně krve. Tím je třeba začít a vyloučit agresivitu virového nebo bakteriálního původu. U koček agresivitu stupňuje také zvýšená funkce štítné žlázy.

Vrátím-li se k problémovému chování psů, co z toho je důsledkem špatného zacházení ze strany majitele?

Naprostá většina. Majitelé často výchovu zvířete nezvládnou. Pes je smečkové zvíře a musí od začátku mít v rodině vůči lidem podřízené postavení. Nesmí být nikdy vůdce smečky, i když je to „gaučák". Musí poslechnout všechny členy rodiny, i babičku. Je to i o tom, jaké sebevědomí z vás vyzařuje.

Lze toho ale docílit?

Hlavní je důslednost. Když nesmí do postele, tak tam nesmí nikdy. A ne, že jednou ano a jednou ne. Samozřejmě, v případě nějaké velmi mimořádné situace, když je třeba zafačovaný po operaci a podobně, můžete po nezbytnou dobu v něčem povolit. Ale to už je opravdu mimořádná situace. Velmi důležitá je pochvala, na to se často zapomíná. Když pejsek začne chápat, co po něm chcete, že třeba doma nemá čurat, tak když bude potřebovat čurat, řekne si o to – samozřejmě po svém psím způsobu. Bude nějak upozorňovat – začne chodit ke dveřím nebo se vám motat mezi nohama, kňučet a podobně. Je na vás, abyste tyto signály poznali. Musíte v tom případě všeho nechat a běžet s ním hned ven. A pak ho hodně pochválit. Naučit psa poslouchat neznamená, že na něj budete zlí nebo že ho budete trestat.

Jak je to tedy s tresty?

Nejlépe funguje urazit se – to je pro psa největší trest. Minimální doba takového uražení je šest hodin.

Tolik?

No samozřejmě. Pes se na vás taky dokáže urazit. Trestat štěně nějakým bitím je špatně. Začal bych vždycky tím nejmírnějším. Zvýšit hlas, změnit intonaci – pes je jako dítě. Tělesný trest, třeba plácnutí novinami, to je opravdu až poslední možnost. Rozhodně nikdy netrestejte rukou.

Co kočky?

U koček je to trochu jiné. Kočka není smečkové zvíře, je to individualista. Snaha stát se vůdcem smečky se sem tam objevuje jen u přešlechtěných plemen, která už mají v podstatě prvky chování psa. U těch se také objevuje separační úzkost. Je to velmi individuální. Dobře fungují například Bachovy esence nebo homeopatie, šanta kočičí, kozlík lékařský a podobně. Vždycky mě nejvíc zaráží, že lidé nejdřív zkouší, jestli se problém nějak nevyřeší sám, pak hledají na internetu a na veterináře se obrátí až za dlouhou dobu. Ale leccos jde vyřešit za pár minut a slušný veterinář vám v takovém případě dá radu třeba po telefonu a ani si ji neúčtuje. Zavolat veterináři a konzultovat s ním problém by mělo být to první, a ne až poslední, hašení požáru. Rozvinutý problém se také řeší složitěji a déle.

Čas od času se objeví zpráva, jak pes někoho pokousal. Z čeho psí agresivita pramení? Může se vůbec narodit pes ze své podstaty agresivní, nebo je agresivní pes spíš oběť například krutého zacházení majitele a je agresivní třeba proto, že se bojí, nebo proto, že ho majitel k tomu záměrně vycvičil?

Že by se pes přímo narodil jako agresivní, to určitě ne. Některá plemena ale mají v genech větší sklon k agresivitě. Jsou to takzvaná bojová plemena. Proto by je měl vlastnit jen zkušený chovatel. Ale pokud se pes časem stane agresivním, je to špatnou výchovou či špatným zacházením. Ten pes je většinou nešťastný, a když ho ještě uhodíte nebo trestáte, tak se to všechno uzavře v bludný kruh. Pes, který je nešťastný, naopak potřebuje víc hlazení, ne nějaké trestání.

Jak se k takovému psovi chovat?

Kdybych měl odpovědět jedním slovem, tak empaticky. Velký nepřítel je také stres a spěch. V tom má výhodu venkov, kde je všechno o něco pomalejší. Město je uspěchané, víc ve stresu, všechno chceme stihnout a na zvířata se to přenáší. Nedostatek empatie je hodně záležitost uspěchaného města – ve spěchu zkrátka nemáte čas se do někoho vciťovat a pak nechápete jeho potřeby. Jsou například psi, kteří jsou introverti. Pak radím majitelům, ať koupí boudu nebo dají pelíšek za závěs, psovi tam nechodí a dopřejí mu soukromí. Ať si má kam zalézt, když potřebuje. Lidé se vždycky ptají, jak dlouho ho mají nechat. No to je snadné, dokud tam bude chtít být. Až tam nebude chtít být, tak vyleze a přijde. Nechte to prostě na něm. Pes je jako dítě – nemluví, takže si těžko řekne, co potřebuje, a je na vás závislý. Je to o empatii. Ta je při výchově a socializaci strašně důležitá. A pak ještě nespěchat a věnovat zvířeti čas.

Platí, že jaký pán, takový pes? Vybírá si člověk podvědomě plemeno podle toho, jaký je on sám?

Stoprocentně. Myslím si, že člověk, který má nějaký problém, tak si třeba koupí právě bojové plemeno, ztotožní se s tou agresí, kterou v psovi pěstuje, a je to pro něho určitý ventil. Pak jsou lidé, kteří jsou vyrovnaní, kliďásci, a pořídí si i stejného psa. Často je opravdu podoba vidět i ve fyziognomii.

Četla jsem, že jste někde řekl, že lidé přenášejí svoji energii na zvíře, je to tak?

Je. Přenášíme na ně depresi, stres, smutek, ale i radost. Zvíře atmosféru ve svém okolí přesně cítí a přenese se na něj.

Zabýváte se také homeopatií. Ptát se vás na to, jestli na zvířata působí, je tedy asi zbytečné…

Ano, funguje skvěle a v Česku už máme řadu skvělých homeopatů…

Na která onemocnění je vhodné homeopatickou léčbu použít a jak to probíhá?

Homeopatie neumí vyléčit třeba nádor. Dokáže ale například velmi výrazně zlepšit imunitu. Používám homeopatii, případně Bachovy esence hlavně u psychických poruch. Probíhá to tak, že klient vyplní a pošle dotazník, pak se objedná, samotné sezení trvá zhruba hodinu nebo hodinu a půl. Probereme, co by měl se psem dělat a co naopak ne, potom zjistíme typické individuální příznaky pacienta, vyhodnotíme je a na základě toho určíme vhodný homeopatický lék.

Fantastická je homeopatie v tom, že je velmi individuální, a když ji někdo umí a zvolí správný lék, tak dokáže téměř zázraky. Je také levná a nemá žádné vedlejší účinky. Mám několik pacientů i ze Slovenska a některé věci můžeme řešit dokonce i po Skypu. Není to úplně ideální, lepší je přijít do ordinace, ale lze to.

Používáte kromě homeopatie ještě nějaké další takzvané alternativní metody?

Používám přírodní medicínu. Existují různé esence, aromadifuzéry, bylinné preparáty proti strachu, agresivitě a tak podobně. Proti zhoubným nádorům například reishi max, červenou variantu, která zpomaluje metastázy.

Chemické léky už téměř nepoužívám. Dále je to hlavně aromaterapie a ayurvéda. Trend přírodní medicíny dorazil už i k nám a jsou lidé, kteří tomu propadají až fanaticky. To také není zrovna dobré, ale přírodní léky mají málokdy vedlejší účinky, nelze je předávkovat, když je zapomenete dát, nic se nestane… To jsou velmi racionální důvody, proč přírodní medicínu používat. Chemie sice udělá rychlejší servis, ale někdy si za to vybere svou daň.

Vizitka MVDr. Alexandra Skácela
- Vystudoval Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně.
- Od roku 1992 má vlastní veterinární praxi.
- Specializuje se na psychické poruchy zvířat, homeopatickou a přírodní medicínu.
- Zajímá se hlavně o zdravý životní styl a anti-aging (zpomalování stárnutí) u lidí i zvířat.
- Dále má rád fotografování, lyžování, cyklistiku a cestování.

Denisa Haveldová