Z její iniciativy vzniklo léčebné a komunitní centrum Alkos, které se zabývá léčbou a prevencí závislosti na alkoholu. Působí v Národním ústavu duševního zdraví, kde pracuje mimo jiné na projektech zaměřených na destigmatizaci duševních onemocnění. „Mnoho lidí si v tomto okamžiku spojí jméno Michaela Duffková s alkoholem a závislostí a to je určitě dobře. Protože to znamená, že si v tu chvíli taky třeba přečetli, že alkohol může napáchat velké škody, může je napáchat u mladé ženy, matky, u kohokoliv,“ řekla.

Jak moc se liší kniha Zápisník alkoholičky od stejnojmenného blogu?
Kniha je samostatná, funguje bez blogu, blog funguje bez ní. První část knihy obsahuje i facebookové příspěvky. Zařadila jsem je kvůli autentičnosti. Nikdy bych nenapsala tu stejnou pasáž stejně a považuji je za důležité. Doplnila jsem je o další detaily a situace, které jsem zažila. Kniha dále zachycuje léčbu a ještě rok a něco po ní, což na blogu nenajdete.

Knihu je velice čtivá. Když píšete, je to hned na první dobrou nebo to přepisujete a ladíte?
Podobné názory a reakce dostávám od čtenářů. Styl se v průběhu psaní měnil, ze začátku jsem text přepisovala a ladila. Tím jsem začínala pořád znovu, takže jsem se nakonec rozhodla napsat knihu na první dobrou, stejně jako jsem zveřejňovala příspěvky na Facebook. Musím se přiznat, že jsem ji po sobě ani nepřečetla, protože bych asi nikdy nebyla úplně spokojená. Mám na sebe poměrně vysoké nároky a to se neslučovalo s tím, aby kniha vůbec spatřila světlo světa.

Působíte, že tuto etapu života berete s nadhledem a jste otevřená. Je to jen zdání? A pokud ne, jak dlouho trvalo, než jste zaujala tento postoj?
Určitě to není zdání, opravdu tak působím. Jsem otevřená a říkám věci tak, jak byly, jsou. Jak je vnímám a vidím. To jsem prostě já. Když jsem se rozhodla vyjít z anonymity, už jsem musela mít tento postoj, musela jsem si tu životní etapu nějak zpracovat, abych s ní mohla pracovat a nějakým způsobem sdílet. Stále to je ale proces a proces závislosti je velmi zrádný, takže když se objeví něco, co mě tíží nebo by mohlo být nějak ohrožující, hned s tím pracuji dál.

Blog jste původně psala anonymně, pak jste se k němu rozhodla přihlásit prostřednictvím FuckUp Night. Jak dlouho jste zvažovala, že odhalíte světu svou identitu a tvář?
Rozhodování v tu chvíli nebylo jen na mně. Věděla jsem, že vyjde kniha pod mým jménem, ale musela jsem s rodinou vyřešit, jak to vidí oni. Zda vůbec s takovým „coming outem“ souhlasí.

Nastal od vystoupení z anonymity okamžik, kdy jste chtěla vzít toto rozhodnutí zpět?
Ne, nelitovala jsem toho a ani nelituji. Nikdy jsem neměla pochybnosti o tom, že to rozhodnutí bylo správně. Právě to, že jsem vyšla z anonymity, mi dalo možnost mluvit právě tak otevřeně, sdílet, mít větší dopad na veřejnost, než bych měla, kdybych zůstala anonymní, bez možnosti přiřazení konkrétního obličeje.

Proč si myslíte, že v dnešní době mají lidé tendenci místo řešení problémů a komunikace hledat útěchu v závislosti?
Myslím, že tomu hodně nahrává ta velká uspěchanost, tlak okolí (rodiny, zaměstnavatelů), ale především pak tlak, který na sebe často vyvíjíme sami. Na komunikaci si neuděláme čas, nenosí se to. Očekává se, že pojedeme jako stroje, bez emocí, s neomezenou kapacitou, jak fyzickou, tak psychickou. To prostě z dlouhodobého hlediska nejde. A právě předmět závislosti se stává snadným únikem, berličkou.

Je něco alespoň trochu „pozitivního“, co vám to období dalo?
Dnes se koukám na závislost jen “pozitivně“, ta doba mi dala strašně moc, ale stačil asi milimetr a přehoupla bych se úplně někam jinam. Někam, odkud bych už možná nenašla cestu ven. V současnosti mohu říct, že mě ta doba určitě změnila. To co dělám teď, je pro mě nesmírně důležité a vidím v tom velký smysl a až alarmující nutnost. Nedokážu říct, co bych dělala, kdybych si touhle etapou neprošla. Pravděpodobně bych pracovala někde v korporátní firmě, na nějaké lepší pozici. Co vím jistě, tak bych těžko byla šťastná a spokojená. To v tuto chvíli jsem.

Řada lidí používá slovo vyléčený/vyléčená. Ale závislý člověk není nikdy vyléčený, ale abstinující. Je to tak? A jak to vnímáte vy osobně?
Jsem na slovo vyléčená dost háklivá, to prostě nejde dohromady. Existuje léčený nebo abstinující alkoholik, případně prostě abstinent, ale vyléčeného alkoholika nenajdete. Můžete si sebevíc myslet, že máte závislost pod kontrolou, ovládáte jí, ale tak to není. O alkoholu platí naprosto přesně, že je dobrý sluha, ale zlý pán. A pro léčeného alkoholika už bude vždy ten pán, který buď stojí stranou a není “pánem“ vašeho života, anebo váš život ovládá. Pro léčeného alkoholika stačí jedna sklenička a může být velmi rychle tam, kde před léčbou, mnohdy je na tom při recidivách a po nich ještě hůř.

Michaela Duffková
Michaela Duffková se narodila v roce 1992, je jí 28 let.
Prošla si alkoholovou závislostí, na základě toho vznikl blog Zápisník alkoholičky. Za něj získala cenu Magnesia Litera Magnesia Blog roku.
Nakladatelství Motto spadající pod Albatros Media vydalo na začátku roku stejnojmennou knihu.