Jmenuju se Honza, je mi 44 let a sedím na Pankráci, protože jsem byl ve skupině, která vyráběla pervitin, piko, perník… Byl jsem sice pátý kolo u vozu, ale dostal jsem osm let. Trest jsem pochopil a přijal. Ale to bych musel začít z jiný strany nebo spíš jinou stránku.

Nemyslím si, že by mi chyběla přirozená inteligence, ale vyrostl jsem jako dříví v lese, všechno jsem flákal a jen taktak se vyučil tesařem. Řemeslo jsem nikdy nedělal, neměl jsem ani žádnýho koníčka, ani mezi ty skinheady jsem pořádně nezapadl. Ale bavily mě divoký devadesátky, chodili jsme nejdřív na diskotéky a potom hodně na techno – do Radosti. Nikdy jsem moc nepil, vlastně skoro vůbec. Stačila mi ta bezstarostná atmosféra, rychlý beaty, kamarádi a hlavně holky všude kolem.

Volný průběh

Nikdy jsem neměl morál chodit cvičit a makat na svý vizáži, jak je to dnes běžný, ale mám kliku, že jsem vysokej a v sedmnácti a ještě pár let potom jsem měl ksicht jako Elvis v nejlepších letech. Nemusel jsem se moc snažit, jestli mi rozumíte, šlo to samo. nebo spíš samy. Drogy jsem nebral, snad jsem si sem tam zobnul extázi, což u techna patřilo k dobrýmu tónu.

Kolem sedmnácti si mě všimli z modelingu, nafotil jsem pak pár věcí, třeba reklamu na Novu, když začínala. Chodil jsem s krásnýma holkama, ze kterých bráchovi poskakoval ohryzek. Ale zase – žádný cíl, žádná snaha. Nechal jsem tomu volnej průběh a všechno zvolna ustalo. Vždycky jsem nějakou dobu někde prodával oblečení – tu v lepším, tu v horším sekáči, rozvážel jsem a nabízel psí obojky, misky a buhvíco… A pořád jsem ještě vypadal dobře.

V pětadvaceti jsem se oženil. Martina tancovala u tyče v Darlingu a nosila moc moc dobrý peníze. V tu dobu jsem ji jen vozil do práce a domů a jinak si jenom užíval. Měl jsem super auto, motorku, všechno možný… Měl jsem se krásně. Ale chtěl jsem to mít ještě krásnější – a tehdy jsem zkusil perník.

Zpočátku to bylo fantastický. Na perníku máš pocit, že můžeš všechno. A taky můžeš – máš energii, sílu, náladu. Sršíš, nepotřebuješ spát. Frčíš, kámo, krásně. Snažil jsem se to kontrolovat, ale stejně tě to dostane. A ta jízda netrvá věčně, poznal to už kdysi wehrmacht. Přijde vyčerpání, spánková deprivace, podrážděnost, nesoustředíš se už na nic…

Pád dolů

Rozvedli jsme se a já začal jít dolů. Jezdil jsem horšíma autama, pak plečkama, pak už načerno busem a bydlel zpátky u mámy, která viděla, jak se ze mě stává náladovej, poďobanej vágus, co smrdí jako popelník. Později mi řekla, že tušila, čím to je, ale že to nechtěla vědět. Kdyby nebylo jí, nejspíš bych už byl víc než deset let po smrti. Pořád jsem příležitostně dělal, ale nebylo to nic moc. Občas jsem něco otočil, i doma, abych měl na perník a na cigára.

Taky jsem asi půl roku docházel do denního stacionáře na odvykačku. Dal jsem se docela dohromady a prodával v obchodě se sportovním oblečením. Začal jsem chodit se Šárkou a bydleli jsme spolu v jejím novým bytě v Podolí. Jenže postupně jsem do toho spadl znovu a Šárka to přestala dávat. Vrátil jsem se k mámě do perníkový chaloupky. Šárka mi chyběla a myslím na ni i po letech. Nevím už ani, s kým žije a co dělá. Ze mně se pozvolna stával asociál. Když jsem měl perník, chtěl jsem bejt s drogou jenom sám. Když nebyl, nezajímalo mě vůbec nic, neměl jsem ani chuť vstát z postele.

Rodinnej dům se pak prodal, ale já zůstal v Modřanech – v garsonce. Jednou, byl jsem zrovna na brigádě, mi byt vyhořel. Myslel jsem si, že od vajglu v posteli, ale bylo to naštěstí od kraťasu v zásuvce. Ovšem bez střechy nad hlavou jsem dlouho nezůstal – v Liberci na mě pár dní nato klekla zásahovka a od tý doby jsem pod zámkem.

Asi bych neměl z obyčejnýho příběhu vynechat, že ještě z doby před manželstvím mám dceru. Je jí dvacet a nikdy jsme spolu nemluvili. Po pravdě řečeno, nevím, co bych jí řekl, kdybychom se setkali. Teď sedím v lochu za drogy, máma z pronájmu garsonky splácí můj dluh na alimentech a já přemejším, co bude, až mě pustěj z pakárny. Nemůžu se dočkat a zároveň mám obavy, protože nevím, jak povedu život venku.

Teď jsem každopádně čistej a rád bych, aby mi to vydrželo. Znáte tu pohádku o ženě rybáře? Jak žije v láhvi od octa a najednou má od kouzelný ryby všechno na světě? A chce ještě víc, chce bejt bůh… A na konci jde rybář bouří domů a najde ji zase v láhvi od octa, špinavou, rozcuchanou… Tak si někdy připadám. Jako rybářova žena.

Češi a závislosti.Zdroj: Deník