„Sluníčko už vstává z hor, protáhne se, zívne a pak dokola se točí,“ začíná učitelka Dana Pučálková hodinu. Na základní škole v Kloboukách u Brna, kde v loňském školním roce pravidelně učila ukrajinské děti češtinu, společně zpíváme, i když slova slyším poprvé, a předvádíme, co se v písničce děje. „Je to cvičení, na které jsme pak navazovali v hodině, překládali a třeba určovali slovní druhy,“ popisuje Pučálková.

Po skončení se dětí pokaždé ptala, jestli v písničce rozuměly aspoň něčemu. „Lev, kobra… bolely ji záda?” zkoušely už na prvních hodinách. „Mluvily a vlastně vůbec nevěděly, že pracují,” říká učitelka.

Ukrajinské děti v českých školách. Ilustrační foto
Školáci z Ukrajiny? Učivo někdy zvládají líp než české děti

Místo tužky a sešitu pak do ruky beru plastové autíčko a vkládám si ho do dlaně. Před učením je potřeba nastartovat pozornost. „Tohle je poklad, já jsem zloděj, a ty ho musíš ubránit,” vysvětluje mi Pučálková můj úkol. Dlaň nestíhám včas zavřít, znova a znova prohrávám. Smějeme se ale obě. „Děti mi zezačátku nechtěly na hodiny vůbec chodit včas, musela jsem proto najít způsob, jak je do toho motivovat, proto jsem vedla hodiny takto hravě,“ prozrazuje. Hlavně první týdny byly těžké, žáci z Ukrajiny nebyli zvyklí chodit na zvonění nebo nosit domácí úkoly.

Článek vznikl jako součást projektu Přeshraniční česko-slovenský storytelling, při němž se studentky Masarykovy univerzity a jejich kolegyně - studentky či absolventky slovenských univerzit zabývaly aktuálními tématy spojenými s Českou republikou, Slovenskem a jejich pozicemi v Evropské unii.

Nejen, že se všechny děti ocitly v novém prostředí, ale i mezi nimi navzájem byly velké rozdíly podle toho, odkud přišly. „My jsme týden nechodili do školy, protože paní učitelka musela sklízet brambory,“ povídaly některé z vesnic.

Obzvlášť pro ně bylo obtížné zvyknout si na disciplínu. Už po dvou nebo třech měsících ale mohla Pučálková startovat výuku jinak: „Skončila mi jedna hodina a už na dveře ťukaly děti, které šly na tu další. Začínalo jim tady být dobře,” říká s úsměvem.

Hrajeme si se slovy

Když už je pozornost připravená, může se přejít k češtině. Ale ani učení slovíček neprobíhá odříkáváním z otevřené učebnice. Na stole přede mnou jsou dva papíry, na jednom je ano, na druhém ne. „Dnes je úterý,” zazní otázka a já musím co nejrychleji plácnout do správné odpovědi. „Já tomu říkám křeslo pravdy. Dětem jsem papíry rozmisťovala po třídě na židle. Cvičily si překlad a porozumění,“ zmiňuje Dana jednu z mnoha her, které pro děti připravovala.

„Tak schválně, co je to smorodina?” nechává mě pak hádat. Děti ji na oplátku zkoušely. Přemýšlím, čemu je tak slovo podobné a s čím by tak žáci asi přišli. „Špinavé prádlo!” střílím. Netrefila jsem se ani zdaleka, na Ukrajině takto říkají rybízu. Podobně jako já ale děti v hodinách uvažovaly běžně, se slovní zásobou jim podobnost češtiny a ukrajinštiny často pomohla.

V červnu 2023 navštěvovalo až 90 procent žáků z řad ukrajinských uprchlíků českou základní školu, téměř 70 procent předškoláků chodilo do školky a jen něco přes polovinu mladistvých mělo místo na střední škole. Ilustrační snímek
Začlenit se do české společnosti zvládla jen polovina ukrajinských dětí

Přesto je to podle učitelky stále problematická oblast, ve které mají děti i po společně stráveném roce velké mezery. „Bojím se, že teď, když už tyto společné hodiny nemáme, se jim zhorší známky,“ dodává.

Roční projekt skupinové výuky pro děti z Ukrajiny totiž v červnu skončil. Žáci ze země zmítané válkou si však alespoň mohou v tomto školním roce zvolit češtinu jako druhý cizí jazyk, stejně jako si české děti vybírají němčinu nebo francouzštinu.

Nejde jen o češtinu

Od začátku cítím přátelskou a uvolněnou atmosféru. Ta byla v hodinách s dětmi opravdu důležitá, s učiteli si tak vytvořily upřímný vztah. „Nejdříve jsem se bála témat, kde by mluvily o Ukrajině nebo o rodičích, byla jsem opatrná. Protože jsme se ale bavili o dušičkách, Vánocích nebo dalších svátcích, co právě přišly, začaly mi povídat, jak se slaví u nich a rozpovídaly se,” popisuje Pučálková pomalou cestu k životním příběhům dětí. „Nebyly ale nijak zvlášť emotivní, ani jsem nezažila, že by mi někdo na hodinách plakal,” doplňuje. Na to, čím si prošly, to podle ní vypadalo, že stále skutečně prožívají dětství. 

Jaroslav Jirásko
Zdárná integrace ukrajinských dětí se naší zemi neskutečně vrátí, říká pedagog

Jeden program přesto učitelce slzy do očí vehnal: „Se staršími dětmi jsem udělala hodinu, kde mohly povídat o svém městě na Ukrajině. To jsem měla co dělat, abych mohla mluvit bez třesoucího se hlasu. Tady byl kostel, tady bydlela babička, povídaly. Moment, kdy vzpomínaly na domovinu, zacloumal i s nimi,“ říká žena. 

Nakonec mi ukazuje hromadu dopisů, které jí žáci poslali. Vidím, že jsou napsané dětskou rukou a všechny česky. „I když je tam plno chyb, mám z nich obrovskou radost,“ usmívá se. S dětmi si vytvořila vztah, který obohatil i ji samotnou. „Zezačátku jsem měla obavy, že to nebude vůbec fungovat. Nakonec to pro mě ale byl opravdu krásný rok,“ hodnotí.

KAROLÍNA HOLÁSKOVÁ