Jaké lekce bychom si měli vzít z covidové krize?
Na krizi jsme byli žalostně špatně připraveni. Čekal bych, že lekcí z covidové krize bude, že bychom chtěli lépe fungující stát. Krize rozdělila státy na ty, které alespoň nějak fungují a na ty které nefungují. My jsme spadli do té druhé kategorie.

Druhá lekce je, že bychom měli mít kompetentní vlády. Ukazuje se, že populisté byli efektivní v tom, jak získat moc. A byli docela úspěšní v době, kdy nebe bylo bez mráčků. Ale ukázalo se, že brutálně selhali, když došlo k této krizi.

Porovnejme, jak fungoval například Donald Trump, Andrej Babiš, nebo Angela Merkelová. Poučením, je, že politici prostě musí být kompetentní. Nejde přitom o to, jestli jsou zleva, nebo zprava.

Jaký je podle vás rozdíl mezi první a současnou druhou vlnou, kterou zažíváme?
Dnes stojí různé části české společnosti proti sobě. Na jaře, kdy vláda selhala, ale společnost jí to tak trochu odpustila a hledala cesty, jak toto selhání opravit. Teď tu máme jednu část, která chce co nejrychleji otevřít ekonomiku, aby mohla prodávat svíčkovou ve své restauraci, nebo provozovat skiareály. Proti tomu je druhá část, která se poměrně oprávněně bojí, že by jí v důsledku šíření covidu hrozily závažné zdravotní důsledky, nebo dokonce smrt. Naše společnost je nyní prostě rozložená.

A co z toho vyplývá?
To, že potřebujeme kvalitní stát. Já si nemyslím, že lidé jako Andrej Babiš záměrně přijímají špatná rozhodnutí. Ale zdá se, že státní organizace jako hygiena, nebo ústav zdravotnických informací prostě nefungují. 

Já si myslím, že Babiš nechtěl záměrně vytvořit očkovací systém, který frustruje strašným způsobem obrovské množství lidí. Já to vidím i na své mámě, které je přes osmdesát let, co všechno kolem toho zažila. To určitě nebyl jejich úmysl. 

Ale oni nejsou z toho státu schopni dostat lepší produkt. Jestli je to tím, že jsme začali očkování plánovat v prosinci, což by bylo absurdní, nebo tím, že od září se stát nezmohl na nic lepšího, než co teď běží, to nevím. Ale selhání státu je pro mě strašidelné. Protože žijeme ve světě, kde se velké problémy objevují a budou objevovat.

Vy se pohybujete na evropské úrovni, mluvíte s kolegy z celé Unie. Který stát v Evropě byste dal za příklad země, která covidovou krizi zvládá?
Hodně se to podle mého názoru přelévá. Byly země, které to velmi dobře zvládaly, například Pobaltí, nebo Slovensko. A pak to najednou přestaly zvládat. Jestli to bylo tím, že udělaly nějakou chybu, jakou jsme my udělali o prázdninách a pak jsme ji zopakovali v prosinci, nebo zda už tou situací byli tamní lidé unavení a začali ten problém bagatelizovat a začali se chovat jinak a tamní vlády na to nedokázaly zareagovat, to nevím.

Pokud se podíváme do našeho prostoru, tak Rakousko, jež zpočátku inkasovalo tvrdou ránu, jednak přes sousedství s Itálií a pak i lyžařskou sezónou, která se stala spouštěčem epidemie v našem regionu, od té doby zvládá situaci velmi dobře. 

Když mluvím se svým kamarádem, který pracuje ve Vídni, tak tam ty věci probíhají poněkud klidněji a organizovaněji. A mrtvých je výrazně, výrazně méně.

Na počátku pandemie Evropská unie určitě nezareagovala na sto procent, byť vyslala varování mnohem dříve, než na ně zareagovaly členské státy. Jak je to podle vás dnes, už Evropská unie pomáhá členským státům, tak jak pomáhat má a může?
Vy jste byl vůči Unii moc pozitivní. Na začátku to nebylo trochu špatně, bylo to absolutně špatně. Začalo to tím, že když už virus byl v Číně, členské státy Unie spolu nekomunikovaly a nespolupracovaly. Tehdy Evropská komise měla být daleko důraznější a tu spolupráci si vynutit.

A poté přišlo něco, co byly opravdu černé týdny Evropské unie. Neorganizované zavírání hranic, blokování si dodávek zdravotní techniky a zdravotního vybavení. A také „nepomoc“ Itálii.

Jednou z prvních věcí, kterou udělala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, bylo, že se emotivně omluvila Italům. Za to, že to byla obrovská chyba, která se nesmí opakovat. 

Bylo to celé obrovský průšvih. A když k tomu připočteme efektivní mediální působení Číny a Ruska, tak to vytvořilo opravdu obrovsky výbušnou situaci.

Od té doby se ale situace obrátila o 180 stupňů. Evropská unie nyní v rámci svého mandátu dělá, co má dělat a dělá to dobře. Myslím, že je třeba se dokonce zamyslet nad tím, zda by ten mandát EU neměl být širší.

A jak je to z pohledu dodávek vakcín proti covidu?
Z pohledu Němce, nebo Francouze by zřejmě Angela Merkelová, nebo Emmanuel Macron zřejmě vyjednali lepší dodávky vakcín a možná by teď měli Němci naočkováno o polovinu více lidí. Ale dovedete si představit Evropskou unii, ve které by v Německu byli naočkováni v únoru všichni senioři a v České republice bychom měli první stovky dávek pro zdravotníky?  To by znamenalo obrovský společenský otřes a absolutní nedůvěru ve společný evropský projekt. Myslím proto, že (společný nákup vakcín) bylo správné a velkorysé gesto. Mimochodem má i ekonomickou racionalitu. Kdyby každá země jednala za sebe, tak by jednání trvala déle a ceny vakcíny by byly takové, že by si to ty chudší státy EU prakticky nemohly dovolit. A dělení Evropy na občany první kategorie a ty další by nadělalo takové problémy do budoucnosti, s nimiž bychom se strašně těžce vyrovnávali.

Jsou k dispozici znění smluv s dodavateli vakcín?
Smlouvy jsou ve velmi důvěrném režimu, jak si to vyžádaly dodavatelé vakcín. V Bruselu ale existuje speciální místnost, kde jsou dostupné, ale jsou začerněné. Je dobré si tady uvědomit, že i pro farmaceutické firmy je obrovský problém vakcíny v tak obrovském množství vyrábět. Proto Pfizer nyní omezil dodávky, aby mohl rozšířit výrobu a ta by měla pak stoupnout o padesát procent. A dodávky v prvním čtvrtletí by měly být dodrženy. My se navíc díváme na dodávky vakcín z pozice země, která je součástí nejbohatší desetiny světa. Ale je třeba se na to dívat z celosvětového hlediska.

Udělali jsme chybu, že jsme jako EU rozložily dodávky mezi více společností?
Jak EU, tak členské státy, se při objednávání držely základního hesla finančníků „chytrá myš nevěří jedné díře“ a objednaly vakcíny od všech potenciálních dodavatelů. V rozsahu, který se přibližně kryl s očekávaným počtem očkovaných.

Já si ale myslím, že členské státy mohly být velkorysejší v počtu objednaných vakcín, i proto, že jsme mohli zbylé dávky poskytovat zemím u hranic Evropské unie. Jednak proto, že je to správné a také proto, že je to i pragmatické, protože z těchto zemí k nám budou lidé cestovat a my budeme mít zájem, aby tam pandemie neprobíhala.

Je příčinou pomalého českého očkování nedostatek vakcín?
Já si myslím, že to není nedostatek vakcín, tím úzkým hrdlem je schopnost státu dostat lidi k očkování. A to nemluvím o tom, že jsem viděl plné čekárny seniorů čekajících na vakcínu. To je zcela absurdní a neuvěřitelné, když od počátku podzimu bylo zřejmé, že očkování bude startovat. A že je to nejlepší šance, jak dostat pandemii pod kontrolu. To, že po třech měsících, kdy jsme měli mít očkovací plán, stále improvizujeme, to je něco strašného. Bude nás to stát spoustu peněz, bude nás to stát lidské životy.

Podívejte se na záznam živé debaty s Luďkem Niedermayerem: