Proč podle Vás jednotlivá města vyhlašují stav klimatické nouze či stanovují své cíle pro snižování emisí separátně, nezávisle na zbytku země a její centrální vládě? Své emisní cíle si například stanovilo hlavní město Praha.
Podle mě je to proto, že vláda jako lídr v otázkách ochrany klimatu selhává. V ideálním případě by totiž stavy klimatické nouze byly vyhlašovány oběma směry – tzn. jak shora dolů, tedy ze strany vlády a parlamentu, tak zespoda nahoru, od vedení měst a obcí. To by se logicky potkávalo na úrovni krajů, které tradičně propojují celostátní strategii se specifickými potřebami svých regionů, měst a obcí.

V ideálním světě ale nežijeme, takže městům nezbývá, než si cestu prošlapat samy. Z mého pohledu má tahle jejich aktivita velký význam. Ve městech žije větší koncentrace lidí a projevuje se tu tedy i větší důraz na životní prostředí, které je ve městech více zatěžováno. Města jsou výraznými emitenty skleníkových plynů a dalších znečišťujících látek, takže je v jejich zájmu aktivněji chránit své životní prostředí a přijímat větší zodpovědnost za emise uhlíku i dalších znečišťujících látek, než je tomu například na venkově. V jistém smyslu tak města udávají směr, kterým by se měly vydat celé státy i nadnárodní struktury.

Samosprávy jsou tradičně lidem nejblíže a jejich vedení jsou schopna lépe vysvětlit na konkrétních příkladech, která opatření proti změnám klimatu jsou důležitá a proč. Tím se téma stává přirozenou součástí městského život a promítá se i do různých činností obecních a městských úřadů.

Jak se může ideálně propojit centrální úroveň s tou nižší?
Já z hlediska měst vnímám jako nejdůležitější to, že jakékoliv opatření, které přijde z vrchu a není dobře komunikováno, nemá šanci být ani dobře přijímáno. Výsledkem pak je, že lidé vnímají opatření jako zbytečná omezení, a obcházejí je, na což jsme v Česku odborníci. Je proto nesmírně důležité, aby smysl daného opatření byl srozumitelně a opakovaně vysvětlován, což se lépe dělá na úrovni města než centrálně. Ve městě to totiž můžete vztáhnout ke konkrétním věcem.

Je důležité s lidmi komunikovat o záležitostech, které se jich bytostně týkají – třeba, že jim vysychají studny nebo že v jejich městě usychá zeleň. To všechno jsou totiž důsledky klimatických změn. Osvětová role měst se tady prolíná s rolí praktickou, protože města zavádějí do praxe věci, které se lidí bytostně týkají.

Kroky proti změnám klimatu

Souhlasíte s názorem některých českých environmentálních organizací, že by klimatické cíle měly být zapracovány do územního plánování? Proč se s tím dosud nepracovalo a jak by se to mohlo změnit?
Hraje tu roli několik aspektů najednou. Klimatická změna je mnohem více než kdy dříve komunikována a diskutována veřejně. To znamená, že už to není jen akademická debata, ale téma, kterého si lidé všímají, protože ho zažívají na vlastní kůži a chtějí ho řešit. Třeba problém sucha, který jsme v Česku měli v posledních několika letech a který byl přerušen až v létě loňského roku, ukázal lidem, že klimatická změna se skutečně děje.

Druhým aspektem je EU, která je v porovnání s Českem v oblasti klimatické politiky výrazně napřed, a proto v mnoha ohledech lídrem, který udává tón. Tím, že teď bude možné čerpat finance EU na klimatická opatření, se stávají klimatické cíle zcela reálnou záležitostí a začíná se o ně zajímat stále více lidí.

Pokud se bavíme o územním plánování, tak vzhledem k tomu, že územní plán je pro mnoho obcí často jediným strategickým dokumentem jejich rozvoje, tak začlenění klimatických cílů do územního plánování by dávalo svůj smysl. To, že se s tím zatím moc nepracovalo, je logické, protože nikdo moc neví, jak na to. Už teď je ale v rámci projednávání s dotčenými orgány, jako je například Památkový ústav, Odbor životního prostředí, Lesy ČR nebo Ředitelství silnic a dálnic, možné definovat příležitosti a územní limity, například co se týče instalace fotovoltaických panelů nebo akumulačních nádrží na dešťovou vodu. To může být v centrech měst a památkových zónách nějakým způsobem omezeno nebo regulováno, a naopak podporováno vně těchto zón.

Kromě toho bychom se ale v územním plánu mohli zabývat třeba i tím, zda a případně kam by do krajiny bylo možné umisťovat větrné turbíny, kde podpořit bezemisní dopravu plánováním cyklistických pruhů podél nových komunikací nebo jak definovat využití ploch pro zemědělství. Jednalo by se tedy o konkrétní varianty, jak se přiblížit klimatickým cílům v rámci města a zároveň vizi, jak by město mohlo vypadat za dalších 15 až 20 let, což je doba, na kterou se územní plány typicky dělají.

Je vhodné zmínit, že samotné územní plánování u nás za poslední roky významně pokročilo, protože například nyní musíme jako povinnou součást územního plánu zakomponovat i systém ekologické stability, což v době prvních územních plánů po revoluci samozřejmě nebylo. V blízké budoucnosti nás tak možná čeká podobný skok s opatřeními pro řešení klimatických změn, tedy že se v rámci územních plánů budou více využívat různé regulatorní prvky, což už je nyní možné, ale nikoliv povinné.

V čem by podle Vás česká města mohla dělat více co se ochrany klimatu týče?
Řada evropských měst už dávno pochopila, že na ochraně klimatu je potřeba se podílet společně. Pro česká města je to myšlenka poměrně nová, a ačkoli jim není vzdálená, budou si na ni muset přece jen zvykat. Zvláště malé obce, které jsou tradičnější, považují stále klimatickou změnu za něco vzdáleného. To je ale omyl. Klimatická změna už dnes nějak dopadá na každého z nás, ať už je to v podobě sucha, veder, povodní, šíření biologických invazních druhů nebo nových onemocnění. A každý na ní máme svůj podíl, obce a města nevyjímaje. Pro ty bude v blízké budoucnosti důležité soustředit se zejména na oblasti jako jsou energetická úspornost budov, vytápění a chlazení nebo nízkoemisní doprava.

Některá města a obce už samozřejmě dávno tento přístup aplikují, ale troufám si tvrdit, že je to menšina. Například moje město Mníšek pod Brdy zatím nemá jedinou energeticky úspornou obecní budovu nebo obnovitelný zdroj energie. Změna rozhodně nebude jednoduchá. Kromě dlouhodobé vize a peněz je potřeba mít i správné informace a znalosti. Když někoho požádáte o něco, čemu nerozumí a neví si s tím rady, pravděpodobně neudělá vůbec nic, případně bude předstírat, že to není potřeba.

Města tedy sice už teď mohou sama podporovat třeba pěší a cyklistickou dopravu, ale v jiných oblastech potřebují v začleňování klimatických cílů oporu v legislativě, jinak je šance na změnu prakticky nulová. Jako příklad mohu uvést proces vyhodnocení vlivu na životní prostředí (EIA), kde také moc nefungují měkké, nepovinné parametry ve srovnání s těmi tvrdšími, jako jsou například hygienické normy, koeficienty nebo výskyty ohrožených druhů.

Kromě změn v územním plánování by proto bylo vhodné na celostátní úrovni podpořit další legislativní změny, jako je například zákon o zadávání veřejných zakázek, kam by se měly promítat i aspekty ochrany klimatu a životního prostředí. Zároveň je důležité, aby města nebyla zcela finančně závislá na rozdělování peněz podle státních priorit, protože ty se mohou lišit od dlouhodobých potřeb měst.

Jak může pomoci EU?

Některá města už v tom přeci jen některé kroky podnikla. Můžeme zmínit například iniciativu primátorů hlavních měst z Visegrádské čtyřky, kteří se v minulém roce rozhodli „osamostatnit“ a vydat se bojovat do Bruselu za evropské dotace na klimatická opatření. V podobném duchu jste i Vy sama podepsala iniciativu měst požadujících přímé čerpání z rozpočtu EU. A nejsou to jediné iniciativy. Vidíte ve finální podobě víceletého finančního rámce nějakou změnu ve vztahu k větší roli měst a jejich přístupu k evropským financím?
Určitě. Víceletý finanční rámec se z velké většiny soustředí na investice a zhruba 93 procent rozpočtu EU je určeno pro zemědělce, univerzity, firmy, regiony, ale i města, která tam mají řadu příležitostí, jak bojovat s klimatickou změnou.

Na druhou stranu v ČR je z evropských fondů, jako jsou například Fond spravedlivé transformace nebo Modernizační fond, ze kterého by měla Česká republika získat až 150 miliard korun, přiděleno neúměrně málo zdrojů menším hráčům, jako jsou města, či komunitním projektům. Pro ně je z Modernizačního fondu vyčleněno jenom 1,5 procenta, zatímco 98,5 procent je alokováno pro velké hráče jako je např. ČEZ. Přitom i Evropská unie doporučuje, aby procenta na podporu komunitních projektů a měst dosahovala alespoň 4 procent. To v České republice zatím nesplňujeme.

Z toho důvodu starostové nebo primátoři sepisují iniciativy, zejména ze zemí bývalého socialistického bloku, kde je přístup k opatřením proti klimatickým změnám často vlažný nebo přímo protichůdný. Vedení měst přitom cítí, že opatření, jako jsou nízkoemisní či bezuhlíková doprava nebo zdroje energie, jsou pro ně dlouhodobě důležitá, a je proto logické, že se snaží zajistit peníze z Evropské unie přímo.

Dokážete si ale představit, že by v budoucnu česká města čerpala prostředky přímo z rozpočtu EU? Nutno v této souvislosti podotknout, že ČR má dlouhodobě problém s čerpáním prostředků z tzv. komunitárních programů typu Life, Horizont či CEF, které jsou přímo řízeny Evropskou komisí. Byla by města schopna sama komunikovat s institucemi EU?
Myslím si, že do budoucna je to naprosto nevyhnutelné. Doba infrastrukturních fondů pro Českou republiku pomalu končí s tím, jak naše země bohatne. Je tedy nutné se naučit pohybovat i v konkurenčním prostředí. V rámci čerpání programů typu Horizon nebo Life soutěží města z celé Evropské unie. Jedním z parametrů je, že projekty musí mít přínos pro celou EU. Velká města na to rozhodně mají, menší pak s nějakou podporou například krajských institucí.

Druhou věcí ale je, že na to nejsme vůbec zvyklí, protože čerpání ze strukturálních fondů je pro nás v mnoha ohledech jednodušší. Budeme si ale prostě muset zvykat.

Zároveň si myslím, že budoucnost leží ve městech. Téma tzv. resilience, tedy odolnosti a schopnosti reagovat na krize, se v době koronakrize ukázalo jako zásadní, a zároveň jsme všichni zjistili, že města jej zvládají nejlépe. V dalších krizích, pokud přijdou, tomu nebude jinak. Je tedy nutné se dobře připravit.

Česko má ještě co dohánět

Jak se podle Vás změnil přístup měst k ekologickým opatřením v souvislosti s koronavirovou pandemií?
V Evropě se změnil poměrně hodně. Například v Berlíně nebo Haagu přetvářeli některé silnice na cyklo-pruhy pro ty, kdo nechtěli cestovat městskou hromadnou dopravou. V České republice toto neprobíhalo. U nás došlo spíše k nárůstu osobní automobilové dopravy. Podle mě jsme tedy koronakrizi k transformaci dopravy nevyužili tak, jak jsme mohli.

Proč tomu tak je? Co to vypovídá o České republice?
Vypovídá to o tom, že priority na úrovni vlády neodráží potřeby občanů. Je nutné změnit paradigma, že města jsou pro auta. Města jsou především pro lidi.

Například v Praze je možné zajet autem téměř kamkoliv a kdykoliv. To je na jednu stranu pohodlné, zejména pro ty, co jen projíždí, na tu druhou je to ale zátěž pro lidi, kteří tam žijí, ať už kvůli znečištění vzduchu, vyššímu hluku nebo proto, že na ulici většinou není bezpečno.

Vlna proměny nás proto teprve čeká.
Myslíte, že i tento přístup má částečně vliv na postavení Strany zelených v České republice? V jiných zemích, jako například v Německu, Rakousku nebo Francii, můžeme v posledních letech pozorovat, že Zelení posilují.

Myslím si, že česká Strana zelených udělala v posledních letech řadu chyb, za které platí tím, že jí občané v mnoha ohledech nedůvěřují. Lidé buď neví, co vlastně Strana zelených chce, nebo se přeorientovali na jiné strany, které se zelenými tématy již také zabývají a řeší je na půdě Poslanecké sněmovny, kde Strana zelených nyní nemá zastoupení. V Senátu už ano.

Každodenní zelenou politiku je ale potřeba dělat především na komunální úrovni a tam Zelení zaznamenávají úspěch. Příkladem jsou třeba mé kolegyně v městských částech Brna. Například Jana Drápalová, která je již mnoho let starostkou městské části Nový Lískovec, loni získala Cenu Josefa Vavrouška za městský počin v oblasti životního prostředí. Z neutěšeně rozestavěného sídliště se jí podařilo vytvořit místo, kde jsou dnes energeticky pasivní panelové domy, kolem nich rostou květnaté louky a uprostřed toho všeho dodává pocit příjemného životního prostředí jezírko napájené ze střech domů. To je přesně ta zelená politika, kterou občané oceňují tím, že zde Zelené dlouhodobě volí.

Pokud se nám podaří realizovat podobné úspěchy i na dalších rovinách, ať už krajských či celostátních, tak tu ztracenou důvěru opět získáme.

Na závěr bych se vrátila k otázce, kterou jste sama nakousla. Proč vidíte budoucnost ve městech?
Jak už jsem zmínila, podle mě bude v budoucnosti klíčová tzv. resilience, tedy připravenost zvládat nové výzvy. Vlastně je důležitá už teď. A fungovat bude jen v případě, že menší celky, tedy obce a města, budou více soběstačná. Ono to navazuje na řadu dalších odvětví, jako je třeba pitná voda, energetika nebo digitální data. Centralizace sice může být v řadě ohledů pohodlná, ale zároveň je zranitelná. Příkladem mohou být rozsáhlé vodovodní soustavy z jediné vodní nádrže, centrální zdroje energie nebo centrální systémy inteligence, které jsou, jak se ukazuje, poměrně snadno napadnutelné.

Musíme si proto klást otázku, jaká opatření je třeba přijmout, abychom vůči tomu byli odolní. Pro mě je logickou odpovědí decentralizace, tedy investice do ostrovních či poloostrovních systémů. Díky tomu by ve městech existovala strategicky umístěná centra pro případ, že nastane například celostátní blackout. Města by tak měla své vlastní zdroje energie, své vlastní zdroje komunikace, své vlastní zdroje dopravy.

Takové změny si sice minimálně ze začátku vyžádají finanční investice, na druhou stranu ale zásadně zvýší bezpečí a kvalitu života občanů.

Resilience měst je podle mě odpovědí na nejistotu budoucnosti.

EuractivZdroj: EuractivDeník v rámci rozšiřování informací o EU uzavřel dohodu o výměně materiálů se serverem EURACTIV.cz, který přináší jedna z nekvalitnějších informací o Evropské unii. EURACTIV.cz je členem evropské mediální sítě EURACTIV, která v současné době působí ve 13 evropských zemích. Kromě Bruselu, kde je EURACTIV považován za jedno z nejvýznamnějších médií podporujících debaty o evropské politice a legislativě, působí také v Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Slovensku, Polsku a dalších státech střední a východní Evropy. Měsíčně zasáhne více než milion unikátních čtenářů.