Marta Górczyńska je polská právnička působící v Migration Research Hub. Tematicky se věnuje lidským právům a mezinárodnímu a unijnímu azylovému právu.

V posledních týdnech přicházejí z bělorusko-polské hranice znepokojující zprávy o situaci migrantů. Má Evropská unie migrační politiku, která ctí lidská práva příchozích?
Migrační politika EU se stává stále striktnější. Obzvláště poté, co loni EU zveřejnila nový migrační a azylový pakt. Evropská unie podle mě směřuje k politice „zavřených dveří“, jde cestou držení migrantů mimo unijní území a žadatelů o azyl na hranicích Evropské unie, a ne cestou vykonávání přijímacích procesů na území evropských států.

Lidská práva jsou v ohrožení. Právo na azyl, právo na nemučení nebo proti nelidskému zacházení jsou základem lidských práv. Současná zrychlená řízení však probíhají, když jsou migranti mimo území EU. Pokud uprchlíkům neumožníme vstup do EU a nebudeme provádět řízení důkladně, a namísto toho je budeme chtít vyřídit co nejrychleji a deportovat uprchlíky do zemí původů, může dojít k porušování lidských práv. To platí i pro právo uprchlíků na asistenci právníka nebo psychologa během řízení, nemluvě o tom, že na evropských vnějších hranicích vidíme stále častěji násilí. V současné době jsme na bělorusko-polských hranicích svědky zatlačování uprchlíků zpět za hranice, aniž by byly zahájeny návratová nebo azylová řízení. Znepokojující je, že se taková praxe a přístup stávají normálními.

Znamená to, že práva uprchlíků nejsou dostatečně chráněna?
Ano, ale spíše z hlediska praxe než práva. Právo jim poskytuje určité záruky, unijní legislativa jim dává například právo na azyl, jak ale nyní vidíme, v praxi je toto právo lidem, kteří hledají mezinárodní ochranu, odepřeno. Můžeme mít vše nakrásně vepsané do národních ústav, do unijního práva, proklamovat humanismus, ale praxe států EU, které s těmito zákony souhlasily, je poněkud odlišná.

Životní prostředí - Ilustrační foto
Nevíte, kam investovat peníze? Hitem Evropy jsou zelené dluhopisy

Mluvíte o současnosti. Platí to i pro migrační krizi, které Evropa čelila v letech 2015 a 2016?
Situace nebyla ideální ani v minulých letech, ale v některých ohledech byla migrační krize zlomovým okamžikem. Dramaticky se změnilo vnímání migrace. Místo toho, aby měli lidé spolehlivé informace, politici využívali strach z migrace k manipulování situace. Dělo se to i v Polsku, kde byly v roce 2015 parlamentní volby a současné vládnoucí strany využívaly protiuprchlický sentiment v kampani. Před rokem 2015 by s přijímáním migrantů souhlasilo daleko více Poláků, po roce 2015 téměř nikdo, a to Polsko nebylo migrační krizí ani zasaženo.

Po roce 2015 jsou lidé více nakloněni omezování práv migrantů, protože jim bylo řečeno, že se jich mají bát. Zajímavé je, že přijímáme stále víc zahraničních pracovníků. Jsou to lidé z Ukrajiny, Běloruska, ale také třeba z Bangladéše nebo Filipín. Často také přicházejí ze stejných zemí jako uprchlíci, nemají ale nálepku uprchlíka a polský pracovní trh z jejich příchodu benefituje, takže je to „v pořádku“.

Zatlačování migrantů Polskem je ilegální

Vraťme se do současné krize na bělorusko-polských hranicích. Dochází zde k porušování práv?
V Polsku ano, obzvláště v posledních dnech, situace se od srpna totiž zhoršuje. Z Běloruska do Polska přicházejí skupiny migrantů a Polsko s nimi nezahajuje žádná řízení, návratová nebo azylová. Místo toho jsou lidé zatlačováni zpět do Běloruska bez řízení, záruk, přístupu k právníkovi. To znamená, že jsou zatlačováni ilegálně a končí v pasti mezi běloruskými a polskými hranicemi, kde se je pohraničníci snaží zatlačit z jedné strany na druhou.

Jsou tedy kroky Polska v rozporu s mezinárodním právem?
Ano. Zaprvé existuje princip, že nikdo nemůže být „vrácen“ do nebezpečí. Například do země, kde by člověk čelil perzekucím. Přesně to se ale v Bělorusku děje. Bělorusko nemůže být považováno za bezpečnou zemi. Běloruští pohraničníci jsou násilní, nutí lidi násilím překročit polskou hranici, berou jim telefony, peníze. Navíc neumožňují těmto lidem vrátit se od hranic dále do Běloruska. Jakmile se tedy lidé ocitnou na hranici, uvíznou na ní a nemohou jen tak nasednou na letadlo zpátky do Iráku, odkud pocházejí. Ani jedna země jim to neumožní, protože to by s nimi musela zahájit řízení, a to se neděje.

Máme také úmluvu proti mučení (Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání OSN – pozn. red.), podle které nemůže být nikdo poslán zpět do země, kde mu hrozí mučení. A v Bělorusku vidíme odepírání přístupu k vodě, jídlu, zdravotní péči. To je mučení. Polsko tam migranty posílá a přitom ví, jaká je v zemi situace, čímž tato ustanovení porušuje.

Hrozí Polsku za tyto kroky postihy?
Určitě. Zdá se ale, že Polsku je to jedno. Stejný přístup vidíme i ve sporu ohledně právního státu, kdy Polsko nerespektuje rozsudky Soudního dvora EU. Posíláme stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva a k orgánům EU a OSN. Bude to ale trvat, než se dočkáme nějakých výsledků a rozsudků. Stále však máme alespoň malou naději, že je bude polská vláda respektovat. Jsem si jistá, že Polsko bude muset za své jednání nést odpovědnost. Na národní úrovni to však podle mě nebude tak úplně možné, vzhledem k tomu, že zdejší justice není nezávislá na vládě. Bude se to muset řešit na nadnárodní úrovni. Naše skupina sbírá důkazy o porušování lidských práv a zvažuje možnosti zahájení soudních řízení.

Musíme si zároveň uvědomit, že s přicházející zimou se může situace výrazně zhoršit. S lidmi zaseklými v Bělověžském pralese bez teplého oblečení a přístřeší se řítíme k humanitární katastrofě. Pokud ji nebudeme řešit, můžeme mít co dočinění se zločinem proti lidskosti. Mnoha lidem je na hranici úmyslně odepřena humanitární a zdravotní pomoc. Pokud zemřou, bude to výsledkem politiky polské vlády.

Migranti zadržení v Litvě na hranici s Běloruskem v nově vybudovaném uprchlickém středisku na bývalé vojenské základně Rudninkai.
Stovky migrantů. Litva vyhlásila výjimečný stav u hranic s Běloruskem

Šrámy Frontexu

S řešením krize by Polsku mohla pomoci Evropská pohraniční stráž Frontex. EU její pomoc nabídla, Polsko jí však odmítlo s tím, že ji nepotřebuje. Jak si odmítnutí vysvětlujete?
Myslím, že se polská vláda rozhodla nepřizvat Frontex, aby neexistovali svědci vytlačování migrantů z polského území. Dalším důvodem, proč Polsko nechce požádat Frontex o pomoc, mohou být také napjaté vztahy mezi Polskem a Unií. Přizvání Frontexu by mohlo vyslat signál, že to Varšava nezvládá, a na to je podle mě polská vláda příliš hrdá. Ve světle současných vztahů mezi Polskem a EU by žádost o pomoc nevypadala dobře v médiích a v očích podporovatelů vládní strany.

Zpočátku jsem byla také proti přizvání Frontexu, protože existují podezření, že i Frontex byl v minulosti zapojen do ilegálních pushbacků a čelí kvůli tomu vyšetřování. V současné situaci by ale přítomnost Frontexu poskytla alespoň nějaké záruky a mohla by pushbackům pomoci zabránit.

Frontex ale prošel změnami, aby se podobným situacím na hranicích do budoucna zabránilo. Plánuje se i jeho větší reforma. Je to podle Vás řešení?
Ano, s cílem vylepšit práci Frontexu došlo k několika změnám. Nově máme například úředníky pro otázky základních práv, kteří na práci Frontexu dohlíží. To je něco, co by mohlo tuto agenturu učinit důvěryhodnější. Nepovede to ale podle mě k zastavení všech ilegálních kroků na evropských hranicích. Obzvlášť, když je přístup EU k migrační politice stále striktnější.

V migrační krizi v letech 2015 a 2016 to byly jižní státy EU, které byly pod tlakem a volaly po solidaritě. Nyní je v jejich kůži Polsko, které k nim solidární nebylo. Může tato zkušenost podle Vás změnit pohled Polska na solidaritu mezi evropskými zeměmi?
Tehdy jsme upozorňovali na to, že Polsko by solidární být mělo, protože jeho hranice je také vnější hranicí EU a jednoho dne by to mohlo být právě Polsko, kdo bude potřebovat pomoct. Nesolidární politika polské vlády byla krátkozraká. Myslím ale, že vláda po solidaritě volat nebude, protože ví, že v minulosti sama solidární nebyla. Situace se otočila, což se dalo čekat. Polsko jako stát na vnější hranici EU mělo být jedním z nejsilnějších podporovatelů solidarity mezi státy Unie. Polská vláda ale místo toho odmítala relokace migrantů, aby získala politické body, a teď čelí následkům. Věřím ale, že pokud by Polsko přece jen o solidaritu požádalo, státy EU by mu pomohly. Hodně lidí, kteří z Běloruska přicházejí, se chtějí dostat za svými rodinami, které už v evropských státech žijí. To by mohlo být startovacím bodem a otevřít diskusi o relokačních programech alespoň pro lidi, kteří jdou do Evropy za svými rodinami.

Ploty nic nevyřeší

Zdá se, že evropské země vsadily na řešení v podobě stavění plotů na hranicích. V minulosti, když se touto cestou vydalo Maďarsko, byly evropské instituce spíše proti. Nyní ploty Evropská komise podpořila. Je to cesta, jak migraci řešit?
Ploty nejsou řešením migrace. Migrace jako taková je přirozeným a společenským fenoménem, a tak bychom o ní také měli začít uvažovat. Pak si uvědomíme, že otázkou není to, jak jí zabránit, protože něčemu takovému zabránit nejde. Otázkou je, jak migraci řešit bezpečně pro obě strany – pro migranty i přijímací státy. Jak ji řešit, aby z ní obě strany benefitovaly. Podle mě nejsou ploty na hranicích efektivní migrační politikou. Ploty totiž nezabrání lidem, aby přišli. Spíš je nutí vydat se jinými, delšími, nebezpečnějšími a dražšími cestami.

A jak si vysvětlujete změnu v přístupu ke stavění bariér ze strany EU?
Tím, že se celkově migrační politika EU stává striktnější. EU je čím dál více nakloněna tomu akceptovat přísné migrační politiky členských států včetně plotů.

Polský důl Turów.
Kauza Turów: Zaplaťte, nebo vám strhneme peníze z dotací, vyzvala komise Polsko

Jak by tedy EU měla migraci řešit, když ne stavěním plotů, a navíc v době, kdy se přístup k migraci zpřísňuje?
Místo plotů bych EU doporučila, aby otevřela legální a bezpečné cesty pro lidi na hranicích Běloruska a EU. Jsou to často lidé, kteří se dlouhé roky snaží dostat víza do evropských zemí, ve kterých už žijí jejich rodiny. Když není problém vydávat pracovní víza, proč víza nezkombinovat? Státy by je mohly využít i pro uprchlíky, kteří nemohou dál žít ve své zemi a chtějí žít a pracovat v Evropě.

Proč EU k takovému řešení už nepřistoupila?
Stojí za tím nedostatek politické vůle a také krátkozrakost. Musíme si uvědomit, že nám vládnou politici, kteří potřebují voliče, potřebují mít co říct a ukázat v médiích. Obrázek plotu na hranicích vypadá zkrátka lépe než fronta žadatelů před ambasádou. Stojí to na politickém rozhodnutí.

EuractivEuractivZdroj: EuractivDeník v rámci rozšiřování informací o EU uzavřel dohodu o výměně materiálů se serverem EURACTIV.cz, který přináší jedna z nekvalitnějších informací o Evropské unii. EURACTIV.cz je členem evropské mediální sítě EURACTIV, která v současné době působí ve 13 evropských zemích. Kromě Bruselu, kde je EURACTIV považován za jedno z nejvýznamnějších médií podporujících debaty o evropské politice a legislativě, působí také v Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Slovensku, Polsku a dalších státech střední a východní Evropy. Měsíčně zasáhne více než milion unikátních čtenářů.