Do projektu se vedle Valašského muzea v přírodě zapojilo také Múzeum slovenskej dediny v Martine. Slovenský skanzen je mnohem mladší než ten na severu Moravy, ale shromažďuje lidovou architekturu z velké části Slovenska, tedy i domy z pomezí Beskyd a Javorníků. Oba skanzeny společně opravily 11 objektů, které byly v havarijním stavu a jsou pramenem společné česko-slovenské historie a kultury.
„Tento přeshraniční projekt nám umožnil udělat znovu krytiny, vyměnit stavební prvky, ošetřit a zrekonstruovat například topeniště a zprovoznit jej s tím, že můžeme návštěvníkům předvádět i nějaké ukázky. Bez těchto financí by to všechno bylo buď později, v menším rozsahu, nebo s většími problémy,“ řekl Jindřich Ondruš, generální ředitel Národního muzea v přírodě.
Vedle toho se uskutečnilo pět workshopů a odborná konference. Rovněž vznikla výstava, instruktážní video a byly vydány propagační materiály.
Nekonečný příběh
Pomoc dotace odborníci ocenili především proto, že udržovat objekty ve skanzenu je nikdy nekončící práce. „Je to jako když uklízíte doma. Vydrží to den nebo dva, a můžete začít znovu,“ usmívá se Jindřich Ondruš. A dodává: „S údržbou staveb v našem muzeu je to podobně. Jen v Rožnově máme zhruba stovku různých objektů, které jsou venku a jsou různě staré. Myslím, že je máme v hodně dobrém stavu, nicméně je to skutečně jako nekonečný příběh.“
Cenný byl projekt tím, že umožnil rozvoj a předávání společných postupů k zachování tradiční lidové architektury. Zachránit a revitalizovat staré dřevěné objekty totiž není snadná věc. Je při tom nutné používat materiály a technologie, které jsou poplatné době vzniku staveb. „Je to dost složité. Chceme zachovat jistou míru autenticity. Ty stavby stále zůstávají nositeli dost velkého množství informací,“ popisuje Ondruš.
„Tento projekt nám umožnil udělat znovu krytiny, vyměnit stavební prvky, ošetřit a zrekonstruovat například topeniště a zprovoznit je.“
Jindřich Ondruš, ředitel skanzenu
Existuje ovšem i propojení se současností. Proběhla zde například velká konference na téma stále populárnějších dřevostaveb. Odborníci ze skanzenu totiž vědí, že se u nich dělají chyby, které měli naši předkové v mnoha případech už vychytané. „V muzeích v přírodě je spousta informací, které se ještě dnes dají využít pro nové stavby,“ říká Ondruš.
Moderní technologie
Současně si však ve skanzenu uvědomují, že jim mohou pomoci také moderní technologie. Lépe třeba určí rozsah poškození a nutných oprav. „Na toto téma byl zaměřen i přeshraniční projekt, který se hodně věnoval diagnostice stavu a poškození. Odhalíme třeba, že dřevo, které je sto a více let staré, je v mnoha případech kvalitnější než dřevo, které je ke koupi dnes. Je sice na povrchu nějak mírně poškozené, ale když ho dobře diagnostikujeme, zjistíme, že ještě dost vydrží. Ale musíme mít správné metody,“ poodhaluje postupy záchrany ředitel skanzenu. Moderní metody muzeu pomáhají například v boji s dřevokazným hmyzem, který je pro stavby tohoto typu velmi nebezpečný.
Záchrana památek je jen jedním z rozměrů rožnovského skanzenu. Tím druhým je jeho neustály rozvoj, kdy stále chystá pro návštěvníky něco nového. „Vytváříme nový areál, kde už máme několik menších horských chlévů a staveb, které jsme již zpřístupnili návštěvníkům. Jako nejžhavější atrakci zde máme úplně novou hájovnu. Ta byla postavena v roce 1920 a prakticky devadesát let sloužila svému účelu. Je asi jedna z posledních, která měla formu roubené stavby. Její majitel už ji měl likvidovat, ale osvíceně ji předal nám,“ řekl Ondruš.
Ve skanzenu ji restaurovali a představili v ní bydlení hajného. Ten podle Ondruše nepatřil tak docela k honoraci, ale byl to v zásadě dobře placený státní úředník. Takže jeho styl bydlení je zase něco jiného, než se ukazuje ve valašských chalupách. „Posunuli jsme se v čase, ukazujeme bydlení po roce 1955. A udělali jsme i kancelář hajného, která vypadá tak, jako by zrovna na chvíli někam odešel. Včetně toho, že je tam motorka, na které jezdil,“ představuje novinku Jindřich Ondruš.
Jindřich Ondruš: Bez této finanční injekce by údržba a ochrana objektů byla obtížnější
O zlepšení stavu kulturního dědictví a rozvoj společných postupů k zachování tradiční lidové architektury přeshraničních oblastí Javorníků a Beskyd se v rámci evropského projektu společně snažily Múzeum slovenskej dediny v Martine a Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. O tom, co vše to obnášelo, jsme hovořili s Jindřichem Ondrušem, generálním ředitelem Národního muzea v přírodě.
Jindřich Ondruš, generální ředitel Národního muzea v příroděCo si pod tímto projektem může čtenář představit?
Javorníky a Beskydy máme společné se Slovenskem. Je to součást východní části Karpat, které jsou vlastně největším pohořím v Evropě a ještě pořád jsou zatím takové neobjevené. Země a regiony v této oblasti Karpat mají spoustu společných prvků. Nyní třeba v muzeu děláme úplně nový areál, bude se jmenovat Kolibiska a chceme jím postihnout právě salašnickou a pasteveckou kulturu ve vrcholových částech Beskyd. A protože v této oblasti máme společné území se Slovenskem a existují programy přeshraniční spolupráce, jedni naši partneři se s námi domluvili, že uděláme společný projekt.
Je v oblasti Javorníků a Beskyd vzhledem k zachování kulturního dědictví mezistátní péče důležitá a prospěšná?
Existují programy přeshraniční spolupráce, to je jedna věc. Ale my to také bereme tak, že jsme stále sousedé. V příhraniční oblasti to vnímáme možná ještě více. Myslím si, že na prvním místě je u podobných programů podpora spolupráce. To, že se setkáváme, vyměňujeme si zkušenosti, řemeslné postupy, způsoby zpracování dřeva, opracování, technologie a podobně. A jsme v kontaktu. No a na druhém místě jsou naše společné potřeby v tom, že se o objekty lidové architektury musíme starat. U nás sbírkové předměty nejsou někde ve vitríně, ale úmyslně je máme venku a vytváříme co nepřirozenější prostředí. A když jsou venku, tak jsou samozřejmě vystaveny působení klimatických podmínek, dřevokazného hmyzu, hub a podobně. Proto je potřeba vynakládat veliké úsilí a finance na to, abychom stavby v našem muzeu udrželi v provozuschopném stavu.
„Myslím si, že na prvním místě je u těchto programů podpora spolupráce. To, že se setkáváme, vyměňujeme si zkušenosti a řemeslné postupy.“
Revitalizace se dočkalo 11 objektů, které byly v havarijním stavu. Byly by zachovány bez zásahu odborníků, nebo by hrozilo zničení a ztráta?
Musíme vzít v úvahu, že některé objekty lidové architektury, se kterými pracujeme, jsou ještě v terénu, a v některých případech jim hrozí zánik. Už jsem třeba zmiňoval, že děláme úplně nový areál. V posledních letech jsme se zaměřili na svoz objektů z terénu, které mají něco společného s pastevectvím, salašnictvím, horskou kulturou a podobně. A některé jsme skutečně zachránili v poslední chvíli, nezřídka jsou i cenné. Pro tyto stavby bývá kritická zima. Když už jsou v muzeu, tak by jim zánik hrozit neměl. Spíš je to tak, že toto financování nám výrazně pomůže. Jako příklad uvedu jednu chalupu. Věděli jsme, že je poškozená, ale protože zevnitř měla na dřevě omítku, až po jejím odstranění jsme zjistili rozsah poškození. A z toho vyplynulo, že po dalších pár letech by byly škody daleko větší. Daleko hůř by se s tím pracovalo a možná by objekt musel být na dlouhou dobu zavřený a muselo by tam být nějaké havarijní zajištění.
Kde všude objekty zahrnuté do projektu jsou?
Projekt pracoval s objekty, které už jsou v muzeích. Šest v Muzeu slovenské dediny v Martině a pět u nás. Ale ve všech případech se jednalo o zlepšení stavu, v jednom téměř o záchranu. Dá se říct, že bez této vítané finanční injekce by údržba a ochrana objektů byla obtížnější.
Dotace činila více než 432 tisíc eur. Bylo by možné projekt uskutečnit v takovém rozsahu bez ní?
Dotace byla osmdesát pět procent, patnáct bylo takzvaně z národních zdrojů. Takže celkově se jednalo o částku třináct a půl milionu korun. Myslím si, že velký přínos byl v tom, že jsme vybrané objekty lidové architektury, které jsou v našich muzeích, mohli opravit.
Vy sám nejste ovšem jen v čele rožnovského skanzenu, ale řídíte Národní muzeum v přírodě. Co si pod tímto termínem máme představit?
My jsme centrem pro muzea v přírodě. Máme propojená všechna státní muzea v přírodě, to znamená muzeum Zubrnice, což je České středohoří a bývalé Sudety, muzeum Vysočina, to už je podle názvu o oblasti Vysočiny, a dále Příkazy u Olomouce, což představuje oblast Hané, a nakonec Valašské muzeum, které reprezentuje moravské Valašsko. Tato čtyři muzea jsou spojena do jednoho celku, Národního muzea v přírodě, které sídlí v Rožnově. Od konce roku 2018 jsme jedna instituce. Jsme tím pádem asi tuzemským lídrem muzejnictví v přírodě.
64
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
