Najdete tu tradiční ovčí vlnu a kůže, svíčky z včelího vosku, barevné broušené baňky, pletené košíky, věnce a vánoční stromečky, aromalampy, šperky, sušené květiny, vtipné Mikuláše a čerty, dřevěné hračky a subtilní ozdoby na stromek, ale především místní lidové výšivky, jantarové šperky či keramické anděly, z jejichž pestrosti a autorské invence oči přecházejí. A také nejrůznější obří koule s miniaturními křesťanskými výjevy či miminy na nefalšované slámě.

Mezi dřevěnými skládankami nechybí vedle Eiffelovky proslulý krakovský dráček, zdejší ochranku ovšem nechává chladnou – partičku v černém jsem zastihla při výběru skládaček tanků či obrněných vozidel. Bavili se u toho jak malé děti… Kdo by taky od policajta čekal pod stromečkem věž či andílka.

Á propos drak. Legenda praví, že na Wawelském vršku v centru města žil ohnivý tvor kdysi ve sluji, a když ve své nenažranosti (včetně panen) zašel příliš daleko, vyslal král své dva syny Lecha a Kraka. Ti draka lstí přemohli, pak ale Lech zabil druhého, aby se nemusel dělit o odměnu. Na bratrovraždu se přišlo, Lech byl vyhnán a město dostalo jméno na počest zemřelého.

Jiná skazka tvrdí, že motivací bylo krákání četných vran nad dračím tělem. Nu, bratrovražda zní každopádně líp, takže s tou se tu operuje častěji… Draka najdete na trhu v různých podobách, od hraček až po sošky. Pokud se sem vypravíte, určitě byste neměli minout ani samotný hrad na Wawelu, je velkolepý a proudí k němu návštěvníci za větru i deště.

Bigos i pajda

Vyhledávanou národní pochutinou jsou tu kromě klobásek a ovčích uzených sýrů hlavně proslulé pierogy (se zelím, houbami, fazolemi, brambory, hovězím či kuřecím masem), zupy (polévky), především hutný bigos se zelím a rozličnými druhy masa nebo řidší vývar z červené řepy, místní pochoutkou je také pajda – velký tlustý krajíc chleba s česnekovým máslem, bohatou vrstvou na paprice osmahlé cibule a plátky klobásy nebo mletým masem. Na první pohled šlo kdysi o jídlo pro chudé, ale věřte, že chutná náramně!

U těchto národních specialit jsou fronty velké, větší ale najdete před nenápadně vyhlížejícími sudy, za jejichž malým okýnkem se chystají všeobecně oblíbená svařená vína či čaj s vodkou. Dlužno říct, že tady je prodavači opravdu nešidí, takže při prvním ostrém doušku se člověk skoro zalkne a skvěle zahřeje.

I proto se před soudky zdobenými decentně jehličím táhnou od pozdního odpoledne až do deseti večer dlouhé fronty. Napětí je velké, sem tam se stane, že prodavač za zákazníkem bouchne nemilosrdně okenicí a fronta musí čekat, až se uvaří další várka. „Shit!“ ozve se pak nezřídka. Angličtina tu není tak neobvyklá, zaznívá i italština, němčina a samozřejmě čeština.

O adventu se sem sjíždějí celé rodiny a děti se fotí u promrzlých mužíků v santa-klausovských kostýmech. Naštěstí jich tu není mnoho. Zábavnější je sledovat, jak se národnosti chovají. Slyšíte-li hlučnou rozesmátou partu, neukázněně roztroušenou po náměstí, jde zaručeně o Italy, u skupinky dvojic kráčejících disciplinovaně za sebou si můžete být jisti, že pochází z německých regionů.

Falešný trubač a mše

Každou hodinu tu je od baziliky slyšet troubení, jde o tzv. krakovského hejnala, respektive tradici, která přetrvala z dob obléhání města Mongoly. Idealista, náchylný věřit všemu a všem, si kdesi ve výšce představuje živou trubku. Trubače byste však marně hledali. Pravda je taková, že už nějaký čas je „hejnal“ přenášen po rozhlasových vlnách. Pardon za tu zkaženou iluzi, snad mi krakovští odpustí…

Nahlédnout je možno i na nedělní mši, slouží se všude v okolních kostelech a chrámech (a že jich není po městě málo!). Procházet mezi věřícími v řadách tu ale nemají rádi, zůstaňte proto raději u vchodu. Pověst silně věřící země potvrzuje i Krakov, v lavicích zasedají občané každého věku, od nejmladších až po seniory. Sem tam je možné potkat i zadumaného mnicha, ptát se ho na cestu ale není na místě, vyrušen z rozjímání se chvilku vrací do reality, načež jen ukáže němým gestem kudy kam.

Čilý židovský život

Pokud vás nepřejede některý z noblesních bílých kočárů tažených koňmi a kroužících kolem náměstí a přilehlými ulicemi, můžete vyrazit i do vzdálenějších zákoutí města. A nasát sváteční atmosféru mimo rušné trhy trochu jinak, klidněji. Třeba v proslulé židovské čtvrti Kazimierz. Můžete to vzít malou oklikou kolem hradeb nedaleko Floriánské brány, kde mezi výtvory lidových malířů objevíte ve společnosti dlouhonohých dívek a zátiší s rajčaty i papeže Jana Pavla II. Očividně mu to nevadí.

Kazimierz je zvláštní místo. Poznáte ho od chvíle, kdy vkročíte do jeho první uličky a kdy město jako mávnutím proutku změní svou náladu. Asi jako když Rozdělovací třída přetínala u Foglara tajemná Stínadla. Ulice se náhle úží, obchůdky těsnají k sobě a z dlažby dýchá jiná historie. Kdysi tu žilo 64 tisíc Židů, válka zahubila téměř všechny.

Dlouhá ulice Józefa nabízí pohled na staré domy, zašlé barvy dveří a sevřené kavárničky, dojdete po ní až do srdce čtvrti, která skrývá sedm synagog. V Popperově najdete útulnou knihovnu a knižní obchůdek, plný výtvarně poetických knih a jemné hudby. Že se tu dodnes ctí kultura, je znát na každém kroku. Na rozdíl od pražského Josefova tu pulsuje život a množství židovských restaurací se stylovým menu se těší návštěvám turistů. Roku 1993 se tu usadil se štábem i Steven Spielberg, když v Kazimierzi a vzdálené továrně Oscara Schindlera natáčel exteriéry filmu Schindlerův seznam.

Babča Malina

Na závěr jedna kuriózní záležitost. Mezi místními národními restauracemi byste neměli minout podnik U Babči Maliny. Pravda, není lehké jej najít. Málokoho by totiž napadlo, že se ukrývá v prostorách Polské akademie umění… Pokud vás ale nezmate důstojný vstup do budovy a chodeb s bustami Marie Curie Sklodowské či Fréderika Chopina, nakonec „babču“ objevíte. A stojí to za to.

Ve vnitrobloku vás několik schůdků odřízne od vážené instituce a hodí do světa, jenž se trochu podobá tomu z Mrazíka. Nízké stropy, dřevěné dlouhé stoly a lavice, interiér posetý stovkami obrázků, hrníčků, ubrousků, misek a malovaných okenic. Je ovšem vyhledávanou kuchyní, mezi fotkami čestných hostů je i Miss Polska Katarzyna Krzeszowska nebo řada sportovců, zejména boxeři, neboť majitelé straní tomuto sportu.

Menu bytostně tradiční: pirohy, župy, klobásy… Prorvat se k pultu, kde se objednává, je ovšem dřina. Zato výdej jídla je kuriozitou sám o sobě – vyfasujete číslo a na digitálním pořadníku na stěně jako v bance hlídáte, až naskočí. Ačkoli je tu věčně nabito, vaří se rychle, všechna čest.

Krakov je zkrátka místem, kde se nenudíte a kde je snadné být v pohodě. Ostatně, hlásá to i Gene Kelly s deštníkem - coby objekt street artu na městské zdi v ulici Božiego Ciela je „happy again.“