A jeho dojmy? Afrika je úplně jiná planeta. A hlavně návyková záležitost, když se vám tam zalíbí, musíte se vrátit. Proto tam taky byl už podruhé. Tentokrát se na dobrodružnou výpravu vydala různorodá parta včetně tří žen a jednoho teenagera.

Na místě si cestovatelé pronajali terénní automobily se speciálně uzpůsobenými stany na střeše, kde přespávali a ráno se mohli kochat krásným svítáním. Tři týdny v divočině zahájili v Jihoafrické republice, přes Mozambik dojeli do Zimbabwe a nakonec zamířili do Botswany.

Velká města nechali daleko za sebou, ta nikoho moc nezajímala. Během dne se obvykle pohybovali v národních parcích, kde z bezpečí svých vozů pozorovali divoká zvířata, říká se tomu game drive. Štěstí jim přálo a na zvířata natrefili hned první den. Noci trávili většinou v kempech, kde nehrozil útok zvířat a kde člověk mohl počítat s vodou na mytí, posezením u ohně a někdy i s vychlazeným místním pivem.

„Udělali jsme si krásné tři týdny. Do Afriky jsem se dostal díky zoologovi Aleši Tomanovi, který Afriku miluje a jezdí tam skoro jako domů, takže nám dělal skvělého průvodce. Ve skupině jsme se navzájem neznali úplně všichni a tentokrát s námi jely i tři ženy. Někteří měli obavy, jak to bude fungovat, ale všichni jsme si sedli. Ony pochopily náš, často drsný, humor a my zase ten jejich. A všechno, co nám cesta přichystala, zvládly,“ řekl Jiří Pykal s tím, že je dobré po národních parcích jezdit minimálně ve dvou autech, protože pokud se cokoli stane, máte pomoc nablízku.

Stát se toho může dost

A stát se toho může dost. Můžete zapadnout v jemném písku nebo při brodění zůstat viset v hlubší vodě. Můžete se také s autem zamotat do plotu proti slonům a v tom největším žáru strávit hodiny tím, že se všemožně snažíte osvobodit podvozek od silného pletiva. Nebo vás může překvapit a pěkně prohnat vystrašená sloní maminka, jejíž potomek vám znenadání vběhne do cesty.

„Je důležité v parcích dodržovat pravidla a nevylézat z auta jen proto, abyste si foťákem udělali krásný záběr. Zvířata totiž celé auto vnímají jako jeden poměrně nezajímavý objekt. Ale když by se u něj začali hemžit lidi, zjistila by, že odsud může přijít nebezpečí nebo i kořist. Pokud to nebudete dodržovat, může vaše nerozvážnost přispět k tomu, že zvíře, které poté začne ohrožovat lidi, bude muset být i zastřeleno. Jenže když někde zapadnete, musíte to holt risknout a stejně vylézt ven. Věřte, že šelmě by stačila chvilka a může být po vás. My jsme měli štěstí,“ popsal Pykal.

Je také dobré pohybovat se v národních parcích v určenou dobu, tedy od šesti do osmnácti hodin, když už se rychle stmívá. Nejlépe pohromadě. „Někdy se stalo, že jsme se rozjeli každý po svém a v šest večer se v tábořišti na někoho čekalo. To jsme si říkali, jestli se shledáme. Mobilní signál tam moc nefunguje,“ dodal Pykal.

Tři různé země

Během tří týdnů expedice poznávala národní parky ve třech různých zemích. V Jihoafrické republice pět dnů strávili ve známém a turisty vyhledávaném Krugerově parku s velkým množstvím zvířat, která se před nimi neschovávala. Parky v Zimbabwe a Botswaně je okouzlily svou divokostí a krásnými skalními útvary. Kromě přírody poznali i místní obyvatele.

„V JAR se životní úroveň blíží naší. Jinde je už o poznání horší. Z toho vyplývají často i komické situace, kdy nechápete, co znamenají nejrůznější poplatky a úplatky na hranicích anebo naftu na benzince potkáte jednou za dva, tři dny. Ale čím byli lidé chudší, tím snad byli srdečnější. Usmáli se na vás tím jejich bílým úsměvem a zeptali se, jak se máte. A vy jste si vážili toho, jací jsou přátelští, i když toho moc nemají a jste člověk z úplně jiného kontinentu,“ uzavřel Pykal s tím, že velký obdiv mají lidé, zvířata i rostliny za to, že dokážou trvale přežít v takových podmínkách.