V ulici Na Poříčí na Novém Městě, v místě, kde Bílá labuť dnes stojí, byly původně sladovnické domy.

Obchodům ustoupil kabaret

Už v polovině 17. století místo získalo název „U Bílé labuti". Později, po velkém požáru, zde byl vybudován nejdříve zájezdní hostinec, později kino Invalidů a jeden z prvních pražských kabaretů.

Na počátku třicátých let minulého století si dům „U bílé labutě" koupil podnikatel Jaroslav Brouk, spolumajitel společnosti Brouk a Babka která tehdy sídlila na Letné. Původní objekt nechal zbořit a podle vítězných návrhů mladých architektů Josefa Kitricha a Josefa Hrubého tu nechal vybudovat funkcionalistický obchodní dům. Brouk i jeho obchodní partner Babka byli vzory moderního podnikání. Bílá labuť se díky jejich invenci stala symbolem meziválečné avantgardy.

Vybavení na evropské úrovni

Jedinečný byl nejen plášť domu se skleněným průčelím, ale také jeho interiér a technické i obslužné vybavení.

Palác nabízel samoobslužný prodej a rozvážkovou službu. Vstup do obchodního domu členilo několik velkých prosklených boxů, které dodnes slouží jako vitríny pro zboží, které si zákazník může prohlédnout ze všech stran.

Haly byly vybaveny americkými eskalátory. Šlo o vůbec druhé použití jezdících schodů v Praze, ty první, vedoucí od Štefánkova mostu k Letenskému zámečku, byly však ještě dřevěné.

Navíc Bílá labuť byla první a na dalších třicet let také jedinou československou stavbou, kde byly eskalátory použity v interiéru. Vůbec poprvé, a to v celé Evropě, tu fungovaly pneumatické pokladny. Všechna prodejní oddělení spojovalo speciální potrubí s ústřední pokladnou v pátém patře. Sem mířily rourami pošty přijaté peníze se stvrzenkami.

Novinkami byl i automatizovaný sběr odpadu, dětský koutek, velká úschovna zavazadel, inovovaný systém vytápění nebo zabudovaná stropní klimatizace.Zákazníkům i zaměstnancům byla k dispozici terasa, pro každou skupinu však odděleně. Ta pro pracovníky byla menši a situovaná o tři poschodí níže.

Nejznámějším symbolem domu je ale dodnes jeho neonové logo bílé labutě s černým zobákem. Osmimetrový gigant se okolo vlastní osy otáčel nad věží paláce a poutal pozornost kolemjdoucích široko daleko.

Není divu, že se denní návštěvnost pohybovala až okolo třiceti tisíc lidí. Jak dům fungoval, ukazuje i celovečerní film režiséra Otakara Vávry Šťastnou cestu z roku 1943.

Pro dramatický příběh pěti mladých prodavaček byla v barrandovských ateliérech postavena přesná replika interiéru Bílé labuti. Snímek si získal i díky svým věrným reáliím velkou diváckou popularitu.

V proměnách času

Ani v době komunistického režimu neztratil obchodní dům sympatie zákazníků. Prvenství, co do velikosti a počtu obchodů, vzaly Bílé labuti až v roce 1975 obchodní domy Kotva a Máj.

Dnes se v jeho prostorách nachází přibližně padesát obchodů. Najdete tu také kadeřnictví, salon krásy nebo kopírovací a tiskařské služby. Dům se dostal navíc do povědomí zahraničních studentů. Jeho přízemí se pro ně totiž na začátku tisíciletí stalo útočištěm. Jako jedno z prvních míst nabízelo levné spojení pomocí internetového telefonování do ciziny.

„Studoval jsem tady na univerzitě tři roky a do labutě jsem chodil každý týden volat domů rodičům," říká bývalý student Odhi, který pochází z Guineje.

Oblibu domu neohrozil ani boom obchodních center, z nichž to nejbližší je od Bílé labutě vzdálené jen několik desítek metrů. Obraty, dnes už menších obchodních domů nelze s výnosy velkých multifunkčních center srovnat, přesto mají v poptávce zákazníků své místo a neony Bílé labutě pro ně svítí dodnes.

Bílá labuť v číslech

Rok otevření 1939

Délka výstavby 25 měsíců

Počet pater 12

Počet výtahů 5

Kapacita výtahů a pojízdných schodů 4000 osob za hodinu

Plocha výkladů 600 metrů čtverečních

Váha ocelovo-skleněné konstrukce průčelí 35 tun

Hloubka paláce 70 metrů

Největší šířka 44 metrů

KATEŘINA CHVÁTALOVÁ