Kliknutím zvětšíteKolem poledne je na hradě ještě klid. Vojáci v uniformách s nablýskanými knoflíky a zářivě vyleštěnými šavlemi společně sedí v táboře. Některé jednotky už ale pomýšlí na boj - lidé přihlížejí jejich výcviku.
Jenou z nich jsou rakouští granátníci v bílých uniformách. Velitel vydává rozkazy a vojáci se chystají ke střelbě. „Představuje se zde granátnická jednotka z pluku Kaunitz. Granátníci byli nejzkušenější vojáci z celého regimentu, na tuto jednotku se velitelé vždy mohli nejvíce spolehnout. Od ostatních pěšáků se odlišovali tím, že měli na hlavách čepice z medvědice. V jednotce býval i bubeník. V bitevní vřavě totiž někdy hlas velitele zanikal, ale díky bubnování vojáci poznali, jaký rozkaz byl vydán," popisuje vojáky komentátor akce Veveří - Eichhorn, člen Československé napoleonské společnosti Ladislav Mucha.
Výcvik vojáků končí výstřelem. Do vzduchu se vznáší oblak dýmu od střelby a vojáci se rozchází. Do bitvy zbývají už jen chvilky. Někteří se směřují najíst do černé kuchyně, kde jim kuchaři, často do dobových ešusů a misek, vydávají jídlo jako v devatenáctém století. „To je málo," komentuje starší kuchařka, když mladší zaplní omáčkou vojákovi jen polovinu ešusu.
„Nebojte, já když tak přijdu ještě jednou," směje se voják v hnědé uniformě.
Kousek od černé kuchyně se baví skupinka vojáků v zelených uniformách. Když kolem prochází skupinka dětí, které si v suvenýrech pořídily dřevěné meče, jeden z vojáků z legrace vyskakuje a tasí svůj meč. „Do střehu," pouští se do zápasu s nadšenými dětmi, a začínají zlehka šermovat.
Ve vojenském táboře skupinky vojáků společně hodují, z jednoho kouta se ozývá zpěv. Na jedné z lavic v zelené uniformě sedí řadový vojín francouzské lehké jízdy. Když se otáčí, ukazuje se, že bojovat se chystá žena.
Mariana Horváthová se přišla do bitvy zapojit až z Bratislavy. „Není to nic výjimečného, žen bojuje hodně. Mám kamarády v Polsku, a tam jsou v jenom regimentu dva muži a zbytek ho tvoří ženy," říká žena.
Ona sama se do rekonstrukcí bitev zapojuje od roku 2014. „Na dnešní bitvu vyšlo krásné počasí. Když jsem se třeba nedávno zapojila do třídenní rekonstrukce bitvy u Bratislavy, celé tři dny pršelo a my jsme byli po kolena v blátě. Úprava uniformy pak byla skutečně náročná," zmiňuje a ukazuje na kabát.
„Tohle je sukno, musím jej prát ručně a velmi jemně, rozhodně jej nesmím dát do pračky. Kožené části je potřeba vždy pořádně zazimovat, protože kůže praská, zvláště části s bílým nátěrem. I boty je potřeba po každé bitvě pořádně vyčistit a postarat se o ně. O uniformu se musím starat, rozhodně to nefunguje tak, že si ji dvakrát ročně člověk oblékne a pak už jen visí ve skříni," vypravuje Horváthová o nesnázích života vojáka.
Na trávníku pod hradem mezitím začíná na bitvu trénovat jízda. Z hradního mostu výcvik sleduje Mária Danišová ze Slovenska. „Na Veveří jsme s dětmi přijeli dnes spíše náhodou, vůbec jsme nečekali, že tady bude taková akce. Ale jsme nadšení, synovi se hrozně líbí děla. Máme podobné akce rádi, jednou jsme byli tady na jižní Moravě i na bitvě u Slavkova a hrozně nás to bavilo," libuje si žena a pozoruje cválající jezdce.
Před zraky lidí se seřazuje pětice koní rakouského hulánského regimentu. „Císař pán mě pověřil, abych velil těmto nádherným chlapům. Samozřejmě, je to strašná fuška, je to banda nezbedných lumpů. Tento pluk byl rekrutován v okolí Krakowa a Těšína a dál u polských rovin. První hulánský regiment se skládal z panských kluků, protože každý chlap si koně i celou výzbroj musel platit sám," představuje velitel Zdeněk Ševčík.
Zanedlouho přijíždí na trávník trénovat i ruští kuzáci a francouzská jízda. Šavlemi a kopií sráží z připravených kůlů slaměné věnce.
Z dálky z hradu je stále zřetelněji slyšet rytmické bubnování. Druhá hodina odpoledne a s ní začátek bitvy se blíží. Napětí ve vzduchu roste, na kopcích se objevují první vojáci. „Do boje se zapojí sto sedmdesát vojáků, máme šest děl a devětadvacet koní. Hrad Veveří se pro účely této bitvy promění ve hrad Dürnstein. Při této bitvě poprvé představíme letošní projekt Moravské elegie, příběh vojína Jana Nepomuka Prokeše, fiktivní postavy z jižní Moravy. Tato bitva je totiž prvním bojovým zážitkem čerstvě odvedeného Prokeše," říká organizátor akce Ivan Vystrčil.
Bubnování už je úplně zřetelné. Bitvu tentokrát nedoplňuje komentář dění na bojovém poli, jak bývá u rekonstrukcí zvykem, nýbrž se z reproduktorů ozývá čtený příběh vojína Prokeše. Mladík studoval gymnázium, pro jeho bojovnou povahu ho z něj ale vyhodili. Později se v rodné obci, Dubňanech na Hodonínsku, stal kovářem a vůdcem tamní omladiny. I tam si ale svojí povahou nadělal nepřátele, zejména když se zamiloval do dcery místního radního, Julie. Radní jej nechává zverbovat a Prokeš se dostává k vojákům. Na celých čtrnáct let.
Na svahu pod hradem vojáci už chystají děla. „Cvičíme dokola stále stejné pohyby. Už jsme skoro dokonalí," ozývá se z reproduktorů hlas Prokeše, který píše své milé z výcviku. Zanedlouho ho čeká první bitva.
Na scéně už jsou všichni vojáci připravení na boj. Prokeš stojí u jednoho z rakouských děl. Vojáci dělo nabíjí. Pal. Děla pálí jedno po druhém, pět jich střílí z podhradí, šesté, nepřátelské z hradu. Na bojovém poli se postupně střetá jízda, oddíly pěšáků po sobě střílejí. K zemi padají první mrtví.
Střelba je stále četnější a jakoby hlasitější. Ve vzduchu je cítit střelný prach. Vojáci řvou z plných plic, když se vrhají na nepřátele. Bitevní střet trvá půl hodiny. Pak armády nařizují ústup. Vojín Prokeš je naživu a táhne pryč i se zbytkem svého pluku.
MANÉVRY VE VALTICÍCH
Kromě Veveří se vojáci sešli o víkendu také ve Valticích. U zámečku Belvedér i u valtického zámku cvičilo v sobotu a v neděli na sto padesát nadšenců v napoleonských uniformách vojenské manévry.
K vidění byly pěší jednotky i jezdectvo. "Program věnujeme přípravám na vylodění Bonapartovy armády na Maltě v roce 1798 a přípravám na bitvu u Slavkova,“ sdělil za projekt Austerlitz Miroslav Jandora.
13
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
