Voda, Lom, Jirásek, Hrobka či Březinka. Za mnohdy poetickými názvy se ukrývají jména těžkých opevnění, jež na konci třicátých let minulého století nechal vystavět československý stát proti válečné hrozbě z hitlerovské třetí říše. Jen na Náchodsku je těchto objektů zhruba sto. Žádný z nich se však kvůli mnichovskému diktátu nikdy do boje, natož pak do plné vybavenosti, nedostal.

Jedním z nich je i Březinka. Na ni nezapracoval jen čas, ale i wehrmacht či válečný a poválečný nedostatek materiálu. Připomínka předválečného fortelu a odhodlání našich předků však díky úsilí vojenských nadšenců opět povstává z popela a dostává tvář podle dochovaných nákresů. Její obnovu však odstartovala náhoda.

„V roce 1986 jsme založili Kroužek vojenské historie, za socialismu to nemohl být Klub, a začali jsme hledat místo, kde bychom se mohli scházet. Chodili jsme po opevněních, kdy jsme postupně vybírali ze tří možných objektů - Hrobka, Lom a Březinka. A Březinka to nakonec vyhrála,“ zavzpomínal na anabázi, která nakonec (ne)skončila mravenčí prací hledání dobových prvků a tisíci hodin práce Petr Charvát z náchodského Klubu vojenské historie.

Norský zázrak

N-S 82 Březinka však v době, kdy se tu „kroužek“ rozhodl umístit svoji klubovnu, rozhodně nevypadala, jako dnes. „Dodnes si pamatuji, že byla zarostlá břízkami, byly tu od Němců vytrhané střílny hlavních zbraní, pancéřové zvony a také odsud zmizelo veškeré železo. Dílo zkázy pak po válce dokonali našinci, kteří tu v době, kdy byl hlad po stavebním materiálu, rozkradli i zděné příčky,“ dodal Petr Charvát s tím, že už v tu dobu si parta nadšenců řekla, že by bylo dobré dát celý objekt dohromady podle dochovaných stavebních výkresů. Začala tak mravenčí práce, kdy členové spolku trávili dlouhé časy pátráním v inzerátech, vetešnictví a později i na internetu. A úspěch se dostavil. „Jedním z úžasných kousků, které jsme objevili, byla filtrovna vzduchu z roku 1938. Tu jsme nalezli v Praze v jednom protileteckém krytu, který byl určen k likvidaci. Na Březinku jsme ji pak instalovali v roce 1996,“ nechal se slyšet další člen party nadšenců Vladimír Medek.

Na největší objev si však srub počkal až na začátek milénia. A stál opravdu za to. „Když jsme se blížili ke konci, zbývalo nám sehnat poslední zbraň - protitankový kanon. Ten jsme hledali opravdu všude po světě. A nic. Když už jsme byli rozhodnuti, že uděláme repliku, tak přišla zpráva z norského muzea, že by jeden takový kanon měli a s Českou republikou by jej vyměnili. To jsme zaplesali blahem,“ zavzpomínal Vladimír Medek. Radost však brzy opadla. Podle výrobního čísla 392 vyšlo najevo, že se totiž jedná o válečný kanon vyrobený za války pro německou armádu. Norové posléze přiznali, že mají v depozitu ještě dva podobné kanony a poslali jejich čísla.

„A teprve po této zprávě jsme mohli opravdu propuknout v nadšení. Podobných kanonu je na celém světě tolik, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Ale osud tomu asi chtěl, že čísla byla 173 a 172. To první patřilo Březince. A druhé nedalekému Lomu. Opravdu zázrak,“ uvedl Vladimír Medek a dodal, že právě „březinský“ kanon v roce 2000 doputoval po více než 60 letech do svého domova.

Celý bunkr je tak nyní osazen původním zbraňovým systémem. Návštěvníci, kterých sem v otvírací době přijde kolem 100 denně, mohou také vidět expozici dobových uniforem a běžných věcí strážců. „Ale pokud by chtěl někdo vidět i ten kanon určený pro Lom, musel by do Norska,“ uvedl Petr Charvát a dodal, že na Lomu je expozice věnovaná opevnění a na Vodě prvorepublikové armádě. Ty doplňují čtvrthodinové projekce o vzniku opevnění a o čs. armádě až do mnichovské konference.

Podle Petra Charváta je nyní srub Březinka ve stavu, v jakém jej chtěli mít i naši předci. Kdyby se však nyní tehdejší vojáci přijeli na Březinku kouknout, nepoznali by ji. V předválečných letech totiž nebyla nikdy dokončena.

„Její stavba začala 4. října 1937 a skončila 9. října. Za pět dní nepřetržité betonáže tu bylo vylito 1365 kubíků betonu a zabudováno zhruba 80 tun armaturního železa. V létě roku 38 sem byly ještě zabudovány pancéřové zvony. To bylo vše. Ani elektrika tu nebyla a celá stavba se dělala za svitu petrolejek. Bylo to zkrátka stále jedno velké staveniště,“ říká Vladimír Medek s tím, že v době, kdy se nadšenci pustili do opravy Březinky, měl spolek „pod palcem“ i Lom, Hrobku a Vodu. I ty postupně nadšenci dávali, a dávají, do staronového hávu.

Pomoc z historie

Vstupní branou do skanzenu opevnění je pěchotní srub N-S 84 Voda v Náchodě-Bělovsi. Tento objekt zpřístupnili členové náchodského Klubu vojenské historie milovníkům historie v roce 2010. A i na něm bylo práce jak na kostele. Na konci 60. let byl totiž srub přestavěn pro účely civilní obrany a tím znehodnocen. Při renovačních pracích pomohly i postřehy jednoho z původních obyvatel srubu, který byl určen pro posádku 35 vojáků. „Když jsme Vodu opravovali, přišel se na nás podívat tehdy již čtyřiadevadesátiletý pan Svatoš. A jakmile vešel, hned nám řekl, kde spával. Že si dodnes pamatuje, že to bylo u stěny, která jej nepříjemně chladila. A také nám řekl, že ve zvonu byla ocelová podlážka. Její pozůstatky jsme pak skutečně nalezli,“ uvedl Vladimír Medek.

Ve srubu byly protitankové kanony, kulomety a též pancéřové pozorovací zvony vybavené kulometem. Dnes slouží jako galerie, schopná mluvit o lidech i vojenské historii. „Je tady například kompletní vývojová řada lehkých kulometů ze Zbrojovky Brno, používaných také tehdejší československou armádou,“ informoval Petr Charvát. V části zdejší expozice je i místo, kde jsou životopisy vojenských osobností z Náchodska. Zmapovány jsou i boje, které se po skončení války odehrály u běloveské celnice.