Do Černobylu i Pripjati se vydal se svými přáteli také cestovatel a rodák z Nového Města na Moravě Lukáš Vinkler.

Lukáši, já sám celá léta přemýšlím o výletě do Černobylu, ale odrazují mě rizika spojená se zvýšeným výskytem radiace. Vy jste obavy překonal?
Samozřejmě i v naší výletní skupince jsme přistupovali k černobylské oblasti s respektem, především v momentech, kdy nám začal pískat dozimetr. Stojíte tam beze zbraně proti neviditelnému nepříteli radiaci. Rád bych ale toto riziko objasnil: Ano, jsou tam místa, kde radiace i několikanásobně (až stokrát) překračuje přírodní průměrné radioaktivní záření, to je 0,15 0,3 Sv, ale dlouho se v těchto místech jako návštěvníci nezdržujete. V průměru za dva dny výletu neobdržíte více než tři rentgenové snímky plic.

Z fotografií a filmových dokumentů mě vždy nejvíce fascinovala Pripjať, tedy město, ze kterého byli lidé po jaderné havárii evakuováni a už se nikdy nevrátili. Dnes se Pripjati přezdívá město duchů, protože je vylidněné, a podle dojmů některých cestovatelů tam prý panuje tak nezvyklé ticho a depresivní atmosféra, že to slabší povahy dokáže i rozplakat. Jaké emoce zastihly vás?
Každého návštěvníka pojí s místem jiný příběh, a tak každý reaguje jinak. Město se bohužel neubránilo nájezdům zlodějů a vandalů, proto již nevidíte stoprocentní autenticitu. Ale přesto, když procházíte prázdnými tichými ulicemi kolem domů, které pomalu pohlcuje příroda, naplňuje vás nepříjemný pocit. Zvlášť když víte, že tu dříve žilo na padesát tisíc mladých spokojených lidí, kteří byli až s jednodenním zpožděním od havárie odvezeni. První ráno po havárii šli lidé ještě do práce, do škol, školek, a přitom dostávali obrovské dávky radiace.

Jak zazanamenal ukrajinský Černobyl Lukáš Vinkler:

Cestovatelé z Pripjati obvykle přivážejí zajímavé fotografie toho, jak příroda postupně prorůstá celým městem a v podstatě ho pohřbívá.
Ano. Pripjať opravdu není jen o nebezpečném záření, je to především krásná ukázka toho, jak si příroda dokáže poradit s civilizací a jak pomalu pohlcuje kdysi velké město.

Přestože jste určitě dobře věděl, kam jedete, překvapilo vás v Pripjati ještě něco?
Zaujalo mě, že ve městě není pravoslavný ani žádný jiný kostel, což se velice rychle vysvětlí tím, že město bylo postaveno v sedmdesátých letech na území bývalého Sovětském svazu. Také jsem zjistil, že pověstný městský bazén, tolikrát zvěčněný na fotografiích, byl funkční a využívaný ještě deset let po havárii zaměstnanci elektrárny, vědci a dalšími pracovníky. Poslední blok elektrárny byl odstaven až v roce 2000.

Lukáš VinklerStojí ještě v Pripjati také ono pověstné ruské kolo v tamním lunaparku?
Ano, ruské kolo tam pořád je, společně s kolotočem a pouťovými autíčky. Kromě toho jsme ale navštívili i další známé či méně známé lokality. Doslova jsme prozkoumali každé zákoutí města školy, školky, obchody, nemocnice, kulturní zařízení i byty obyčejných Sovětů.

Pokud se člověk odhodlá prozkoumat nejen město duchů, ale celou černobylskou oblast, co v ní dnes, více než třicet let po katastrofě, uvidí?
Černobylská oblast nabízí opravdu spoustu věcí. Pozorováním a fotografováním bych zde strávil bez problému i týden. Na naší cestě jsme se zastavili ve městě Černobyl, kde jsme i jednu noc spali, a pak také u všech šesti bloků jaderné elektrárny. Prohlédli jsme si chladící věže pro pátý a šestý blok a poobědvali jsme v závodní kantýně společně s tamními zaměstnanci. Též jsme navštívili monstrózní radiolokační stanici Černobyl 2 a s velikonočními dárky jsme se zastavili u místních obyvatel, takzvaných znovuusedlíků, v jedné z vesnic, která nebyla srovnána se zemí.

Jak mám chápat pojem „znovuusedlíci"? Jsou to jednotlivci, kterým úřady dovolily vrátit se do svých bývalých domovů, anebo je v oblasti již nějaká menší forma řízeného znovuosidlování?
Oblast je rozdělena na dvě zóny. Na třicetikilometrovou (vnější) a desetikilometrovou (vnitřní). Podle výkladu našeho průvodce by měly ukrajinské úřady v nejbližší době, možná to už udělaly, povolit lidem znovuosídlit zónu 30ti kilometrů od elektrárny. Kromě zaměstnanců, kteří se starají o elektrárnu, ale žije v okolních vesnicích vnitřní zóny i pár starousedlíku. Tedy starších lidí, kteří zde vyrůstali, mají zde všechen majetek a odmítají se odstěhovat.

Jak na vás usedlíci působili?
Prohlídková skupina, do které jsme se zapojili, čítala celkem dvaadvacet lidí. Bohužel jsme neměli tolik času na hlubokou rozpravu a určitě není v silách těch starých lidí tak velkou skupinu hostit. Spíše naopak, všechna občanská vybavenost je od nich velmi vzdálená, a tak jsou rádi za každou pomoc a za každé vlídné slovo.

Pokud chce člověk vidět černobylskou oblast s elektrárnou a městem Pripjať, co pro to musí udělat? Koho kontaktovat a jaké formality obstarat?
Bez povolení ke vstupu vydaného ukrajinskými úřady a místního průvodce se člověk do černobylské oblasti vůbec nedostane. Je stále uzavřená z důvodů nebezpečných míst a zvýšenému výskytu radiace. Člověk si musí rozmyslet, co chce vidět, a zda mu stačí jeden den či se rozhodne pro dva s přespáním ve městě Černobyl. Hlavní je ale výběr kvalitního operátora, který cestu zaštítí, zorganizuje a především vyřídí potřebná povolení. Pak vám stačí jen zaslat kopii pasu. I přesto, že je na Ukrajině neskutečně levně, návštěva Černobylu se řadí mezi ty dražší.