Bylo to ještě v době, kdy o seriálu Černobyl nikdo nic neslyšel. Kdy lidí mimo Ukrajinu, kteří viděli Černobyl na vlastní oči, byly ještě spíše stovky než tisíce. Kdy ještě z návštěvy Černobylu nebyla jedna z hlavních „turistických atrakcí“ návštěvy Kyjeva, byly třeba propustky a cesta k vybuchlé elektrárně nestála sto dolarů jako dnes, ale několikrát víc.

Když jsem se však včera telefonicky ptal, co se změnilo od doby, kdy jsem před lety Černobyl navštívil, tak mě v turistické kanceláři v Kyjevě ubezpečili, že vlastně skoro nic. Snad s výjimkou povinnosti projít očistou z radiace, kterou jsme my tehdy ještě museli absolvovat. „Ano, i oběd v Černobylu je v ceně zájezdu,“ dodal pracovník kyjevské cestovky.

Černobyl s Havlem

Necelých sto kilometrů, které dělí Kyjev od třicetikilometrové zakázané zóny, uběhlo rychle a poměrně příjemně. Nebýt hloupých a hysterických dotazů francouzského televizního štábu, který si koupil zájezd do Černobylu spolu se mnou a který viditelně netušili, o Černobylu vůbec nic.

Já jsem měl za sebou ojedinělou zkušenost, kdy jsem byl v Černobylu v roce 1997 v rámci oficiální návštěvy českého prezidenta Václava Havla. S celou delegací, včetně samotné hlavy republiky.

V té době vedle vybuchlého bloku ještě fungovala další část atomové elektrárny, která dodávala proud a kam chodily stovky lidí normálně do práce. S jedinou výjimkou v podobě časově omezených směn, stanovených tak, aby to pracovníky atomové elektrárny zdravotně neohrožovalo.

Ukrajinci se v té době marně snažili vysvětlit světu, že provozování elektrárny už není nebezpečné a že k opakování katastrofy z 26. dubna 1986 už nemůže dojít. Marně, poslední ze tří fungujících reaktorů byl odstaven v roce 2000.

Černobyl děsí i udivuje:

Stáda jelenů

Na hranici třicetikilometrové zóny první závora, první policejní zátarasy, první kontrola. Pustá plochá krajina, vesnice pomalu zarůstající břízami a dalšími stromy, které tady začaly v posledních desítkách let růst. „V třicetikilometrovém pásmu dnes trvale žijí asi tři stovky lidí,“ říká Maxim, když se blížíme k městečku Černobyl. V jeho ulicích uvidí Francouzi přecházet postarší ženu s nákupní taškou a žádají zastavit. „To je zbytečné, místní mají turistů a novinářů plné zuby, nebudou se s vámi bavit,“ odpoví jim rezolutně Maxim.

Na zastávce v kancelářích informačního centra si Maxim bere nejdůležitější pomůcky zdejších průvodců. Dozimetr na měření radiace. Na konci města míjíme stříbrný pomník. „To si postavili sami požárníci,“ říká o mohutném sousoší. A přidává známý příběh o tom, jak právě požárníci, kteří přijeli k výbuchu jako první a hasili požár bez jakýchkoli ochranných protiradiačních pomůcek, se stali prvními oběťmi havárie.

Několik kilometrů za Černobylem vidíme stádo divokých koní. „Ty sem byli vypuštěni v devadesátých letech, aby spásali trávu,“ říká Maxim, podle kterého se jim tu skvěle daří. „Jsou jich tu už stovky,“ dodává a podotýká, že nemají žádné problémy. Podobně se tu v liduprázdné krajině, kde nelze zvěř kvůli radioaktivitě usazené v mase ani lovit, daří všem dalším zvířatům. Jsou tu obrovská stáda jelenů, smečky vlků a velké množství prasat.

Jeleny během dne několikrát vidíme a při zpáteční cestě nám přes silnici přeběhne stádo několika desítek divokých prasat. Přírodě, zdá se, výbuch Černobylu spíše prospěl. Žít tu zřejmě nemohou „jen“ lidé, což zvířatům a přírodě vůbec pomáhá.

Neskutečné záběry ze seriálu Černobyl:

Kvůli obdivování zdivočelé krajiny jsme sem ale nepřijeli, především Francouzi ne. Ti dostali za úkol natočit dramatickou reportáž z nejhrůznějšího místa planety a chtějí za každou cenu svému zadání dostát. Když Maxim ukáže rostoucí čísla na dozimetru, září nadšením. Zvláště když po chvíli ukáže na hromady zarostlých trosek na místě zbořené vesnice, která byla zasažena radioaktivitou. Zastavujeme a Maxim s dozimetrem pobíhá po radioaktivních haldách.

Francouzský kameraman dělá další a další záběry, trpělivý Maxim opakuje všechny informace na mikrofon a my ostatní začínáme mít pocit, že naše francouzské kolegy zřejmě brzy sprovodíme ze světa. Po dobré půlhodině jedeme konečně dál. Když je už Černobyl v dohledu, zastavuje Maxim u skládky radioaktivního grafitu. Ví, co jeho hosté chtějí. Dozimetr letí nahoru a Maxim si ochotě stoupne na radioaktivní hromadu, jen aby měli Francouzi co nejlepší záběry.

Když už to vypadá, že pojedeme, odbíhá kameraman se stativem a jde si točit obrázky polorozpadlých budov elektrárny, nad nimiž trčí zrezlé jeřáby. Když mu dojdeme vysvětlit, že to není čtvrtý, ale nedostavěný pátý a šestý blok (jejich stavba pokračovala za SSSR i několik let po výbuchu), je viditelně zklamaný.

Místo katastrofy

Bílé budovy bloků, které ještě relativně nedávno dodávaly elektřinu, objíždíme kolem vysoké zdi. Pak konečně zastavujeme před sarkofágem vybuchlého čtvrtého bloku. (Ten už je ale dnes zakryt dalším ochranným štítem). Vypadá smutečně, trochu ponurou atmosféru dodávají také podivné plastiky, které nezapřou časy komunismu a vypadají jako jedovaté květiny. Maxim znovu vytahuje dozimetr, ale i když jde až k závoře brány, za kterou už nesmíme, nemá na displeji ani poloviční radiaci grafitové skládky. Francouzi posmutní.

Je však třeba dál pracovat, a tak se Francouz připraví na dramatický záběr reportéra přímo před hrůzným čtvrtým blokem. Učeše se, frajersky rozhalí sako, vezme mikrofon a cosi vzrušeně říká. Poprvé, podruhé, popáté, podesáté. Jeho kameramanovi už po půl hodině tečou nervy, nám včetně průvodců slzy smíchy. Ale až se to sestříhá a někdy kolem výročí výbuchu promítne, žádné oko francouzských diváků asi nezůstane suché.

Sovětské Pompeje

Od sarkofágu na okraj města Pripjať jedeme ani ne minutu, není to totiž ani kilometr. Most přes trať. „Sem se jezdily dívat děti, jak se hasí požár po výbuchu reaktoru,“ říká Maxim a úsměv, který máme ještě pořád na tvářích, tuhne. Kolik z nich ještě žije, napadne každého z nás.

Pripjať, evakuované, zcela liduprázdné město, je neuvěřitelná. Panelové sídliště pro padesát tisíc lidí, stavěné jako chlouba tehdejší architektury. Bazén, školy, obchody, lunapark, knihovna. Bylo tu všechno. Navíc kolem krásná příroda, řeka Pripjať, po níž jezdila rychloloď až do Kyjeva. Musel tu být, přes ty paneláky a elektrárnu v pozadí, docela hezký život.

Zvenčí vypadá vše netknuté. Paneláky jsou překvapivě trvanlivé. Uvnitř je však spoušť. Přes zákaz vstupu a všudypřítomnou radioaktivitu (Pripjať byla zasažena nejvíce) lidé všechno ukradli. Nábytek, zařízení bytů, ale i kovové zábradlí nebo výtahy. I tak ale člověka zamrazí, když narazí na něco takového, jako dvacet let staré dětské botičky v bytě s vylomenými dveřmi a vytlučenými okny.

Francouzi už moc netočí, mají už, co chtěli, ale stejně se někde ztrácí. Začíná se smrákat a někdo poznamená, že by zasloužili, abychom je tu nechali. „To se nedá,“ říká Maxim. „To bych ani já nechtěl nikdy zažít.“ Pusté paneláky, tmavý sarkofág v dálce, reznoucí sovětské hvězdy. Francouzi se našli. Stísněná nálada nás ale už neopustí.

Černobyl je po desítkách let od výbuchu jiný. Hrůzostrašnější. Rok od roku. Radioaktivní plutonium, kterým je to tu všude kolem zamořeno, se rozpadá. Bude to však trvat ještě dalších více než čtyřicet tisíc let, než dozimetr tady v Černobylu nic neukáže.

Jak se tam dostat

Zájezd do Černobylu kupte či zarezervujte předem přes internet. Ceny začínají na 90 eurech za jednodenní zájezd z Kyjeva do Černobylu.

Nabídek je dost a přes zvýšený zájem vyvolaný seriálem měli ještě včera na srpen bez problémů volno. Jedinou podmínkou je věk 18 let. Na cestu nepotřebujete žádné speciální pomůcky, díky snižující se radiaci vás už podle kyjevské turistické kanceláře SoloEast Travel na rozdíl od minulosti nečeká protiradiační očista.

Pokud jde o samotnou Ukrajinu, ta má už několik let pro občany Evropské unie bezvízový styk, takže vám pro cestu do Kyjeva stačí platný cestovní pas.

Nejlepší doprava do Kyjeva z Prahy je letecky, přímé zpáteční letenky na srpen se nyní dají sehnat běžně za cenu kolem pěti tisíc korun.

Do Kyjeva se dá dostat při vhodné kombinaci jízdenek o něco levněji, ale za mnohem delší dobu lůžkovým vlakem. Experti dojedou na hranici s Ukrajinou a pak si koupí lístek do Kyjeva za ukrajinskou cenu.

Do Kyjeva z Prahy jezdí i autobusy, kde se cena zpáteční jízdenky pohybuje kolem 3000 korun, někdy i méně.

Ubytování v Kyjevě není drahé, za 500-700 korun se dá pronajmout byt v centru, tříhvězdičkový hotel kolem 1200 korun. Ceny jsou většinou nižší než v Praze. Kyjev je příjemné, zajímavé, evropské město plné památek, jako jsou Svatá Sofie nebo Kyjevsko pečorská lavra, kde stojí za to zůstat několik dní. V létě tu bývá ale velmi horko, proto je lepší ubytování s klimatizací.