Než ale tento svět docela zmizí, vypravte se do rumunského Banátu do některé z šesti českých vesnic. Přijeďte za poznáním i s vědomím, že utratíte-li svoje peníze právě zde, pomůžete lidem snášet jejich nesnadný život v kraji, kde je příliš málo pracovních možností byť jen na obyčejný život. A ti, kterým chybí odvaha vypravit se do kopců nad Dunajem na vlastní pěst, mohou využít každoročního hudebního festivalu Banát, jehož šestý ročník se konal v půlce srpna v české vesnici Eibentál, pár kilometrů od srbsko-rumunských hranic.

S kým se poprat?
O zábradlí před obchodem, kde koupíte snad vše od špendlíku po lokomotivu, stojí opřený muž a pozoruje odcházející návštěvníky festivalu, který zaplnil na pár srpnových dní zpola vylidněnou vesnici. Jméno obce lze přeložit jako Tisové údolí, byť tu po tisech už dávno není ani památky. Zato se tu v chalupách pálí cujka čili kořalka, ženy v šátcích tu vyrábějí marmeládu ze šípků, okolní zahrádky i stráně voní levandulí a majoránkou a za horkých nocí se tu cvrčkové předhánějí, kdo hlasitěji a kdo déle.

„Bylo tady veselo a už bude zase smutno,“ povzdechne si v neděli dopoledne prodavač z obchodu Český krajánek Václav Pospíšil. Pět horkých slunečných dní se nezastavil, na odbyt šlo nejvíc vychlazené lahvové pivo s jelenem za tři lei. „Když jdete večer po vsi, nikoho nepotkáte. Jen psíky, ale i těch už je u nás málo. Dělal jsem v Kluži s chlapem, co byl z jiné české vesnice Šumice. Povídá mi: Když se chceš u nás prát, nemáš ani s kým. Tady je to stejné, a až někdo umře, už nebude, kdo by ho nesl na hřbitov,“ máchne Václav Pospíšil rukou přes údolí, kde se na stráni mezi stromy bělají kříže zdejšího hřbitova.

Vesnice Eibentál s dominantou kostela sv. Jana Nepomuckého je jednou ze šesti českých vesnic, které vznikly koncem 20. let 19. století nad Dunajem, který dnes tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Tenkrát sem do liduprázdných oblastí přišli Češi z chudých oblastí Rakouska-Uherska, nalákáni na snadnější obživu, darovaná pole, a také aby se vyhnuli daním i mnohaleté vojenské službě.

Po 2. světové válce si na krajany vzpomněla vlast a přijížděli pro ně agitátoři, aby je nalákali zase zpět do země předků a pomohli osídlit pohraničí po vyhnaných Němcích. Další stěhování krajanů začalo hned v roce 1990, kdy se do Československa a České republiky odstěhovaly tisíce lidí. Někteří odhadují, že z osmi tisíc obyvatel zdejších českých vesnic tu zůstala sotva pětina.

Míchačku za festival
V Eibentálu zbyla sotva polovina obyvatel. Jedna z mladých rodin, co zůstala, je ta Josefa Pospíšila. Před dům, vedle kterého stojí traktor, postaví každé ráno stolek a na něj vyskládá bramboráky, langoše, vdolky a pálenku, aby hosté festivalu měli co zakousnout.

„Všechno mám svoje,“ chlubí se Josef Pospíšil. „Jel jsem ráno pro brambory, strouhali jsme, pomáhaly i děti. Zdělali jsme třicet kilo mouky a všechno prodali. Hned v pondělí vezmu vydělané peníze a pojedu koupit míchačku,“ usmívá se spokojeně, že několikadenní maraton, kdy ubytovávali festivalové hosty, pekli, smažili a prodávali domácí občerstvení, se vyplatil.

„Pořídil jsem i dvě krávy, aby naši dva kluci pili čerstvé mléko a ne to vodové z krámu. Přijďte večer, až budeme dojit,“ lákal mě hned po příjezdu muž, který věří, že agroturistika má budoucnost a uživí celou jeho rodinu, takže se nebudou muset odstěhovat za prací.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ