Můj dnešní hostitel a průvodce Karel Kovářáček se ke mně hlásí hned co vystoupím v Jihlavě z vlaku: „Už jsem ani nevěřil, že se někdy setkáme. Vítej, poutníku, v Jihlavě.“ Nejprve nás čeká obhlídka historického centra a pak cesta do městysu Luka nad Jihlavou, kde se Karel narodil.

Masarykovo náměstí, jedno z největších svého druhu ve střední Evropě, mohlo být chloubou celé České republiky. Stačila trocha péče o historické objekty. Namísto oprav se však komunističtí mocipáni rozhodli v 70. letech minulého století pro demolici části starých domů. Dílo zkázy dovršila budova Prioru otevřená v roce 1983. Tato stavba je považována za jeden z největších architektonických zločinů minulého století.

Dynamit, dynamit…

„Nejlepší by bylo nechat budovu zbourat, ale k tomu se nikdo neodváží. Neznám nikoho, komu by se tato stavba líbila a nechci ani přemýšlet, co si o ni nejspíš říkají zahraniční turisté,“ krčí rameny nad „dominantou“ náměstí Karel a raději mne vede dál. Na chvíli se zastavujeme v jeho oblíbené hospodě.

V mrazivém a inverzním počasí je nutné občas prohřát tělo něčím teplým a příjemným, v našem případě grogem.

Takto posilněni se vydáváme k bráně matky Boží, která byla postavena ve druhé polovině 13. století v době výstavby města. Jihlava měla vstupních bran celkem pět. Do současnosti se ale dochovala pouze tato. Na jejím vrcholu je vyhlídková plošina, kterou je možné navštívit od března do října. Na bráně sídlí také Astronomická společnost, která během sezóny pořádá za dobrého počasí každé pondělí pozorování noční oblohy.

Já se ale na oblohu hvězdářským dalekohledem tentokrát nepodívám. Je listopad a brána je pro turisty uzavřená. O pohled na centrum města z výšky jsem ale nepřišel. Můj průvodce domluvil návštěvu a fotografování z vikýře jednoho z historických domů. Byla to paráda! Škoda jen toho Prioru.

„Dynamit, dynamit, udělá bum,“ honila se mi v tu chvíli hlavou slova jedné z písní kapely Olympic.

Český smolař

Žádný návštěvník by neměl při návštěvě Jihlavy opomenout zdejší podzemí. „Co do rozsahu přímo pod městskou zástavbou je po Znojmu druhé největší u nás. Jeho celková délka činí 25 kilometrů a zaujímá plochu 50 tisíc metrů čtverečních. Chodby jsou raženy ve skále v několika podlažích. Nacházejí se téměř pod všemi objekty historického jádra města,“ dozvídám se.

Ani do podzemí se ale dnes osobně nepodívám. V listopadu jsou prohlídky jen na telefonickou objednávku, ale když vytáčím uvedené číslo, hlásí se mi pouze záznamník. Možná bych si měl říkat spíše „český smolař“.

Kolem zbytků hradeb spěcháme zpět na nádraží. Poledním vlakem směřujeme romantickým údolím řeky Jihlavy do městyse Luka nad Jihlavou. „Pro mě je to jedno z nejhezčích míst na světě,“ usmívá se Karel.

Na zámku točí hanbaté filmy

Dominantou městyse je zámek postavený pravděpodobně ve druhé polovině 17. století. „Ještě před deseti lety to byla zdejší ostuda, pak ho ale koupila jistá brněnská společnost a celý jej opravila. Dnes je využíván jako luxusní hotel a kongresové centrum,“ podotýká Karel. Od místních se pak ještě dozvídám, že se zámek několikrát proslavil i v pornoprůmyslu. Natáčet se tu měly minimálně dva filmy s touto tématikou.

V Lukách nad Jihlavou jsou právem pyšní také na krásně opravenou barokní sýpku, kterou v roce 2003 přestavěli na sokolovnu.

Neobyčejné muzeum

Za návštěvu stojí i malé, ale útulné obecní muzeum, které nabízí pohled na dobu před sto i více lety. Můžete si prohlédnout kdysi úplně obyčejné věci, z nichž čas udělal věci neobyčejné.

„Máme tady třeba staré kočárky, kolébky i kroje, které zdejší ženy nosily. O kousek dál můžete vidět mladého odvedence nebo bubínek obecního vybubnovávače, který lidem na návsi předčítal nejdůležitější zprávy a nařízení,“ přibližuje některé exponáty průvodkyně Blanka Kubištová.

Muzeum je otevřeno během letní sezóny vždy od pátku do neděle. Mimo sezónu na požádání. Aktuálně je zde až do 25. prosince k vidění výstava Staročeské Vánoce.

Pomalu se stmívá, zbývá už jen čas na druhý dnešní grog, rozloučení s Karlem a pak už poklusem na vlak.

René Flášar