Kde vlastně výpravčí tělem a duší Alois Nebel pracoval? Tuto otázku si klade nejeden filmový fanda okouzlený novým unikátním českým filmem, který se dočkal i nominace na Oscara. Branná, Ostružná, Horní Lipová, Lipová Lázně, Javorník ve Slezsku? Jedno je jisté, nebyl to Bílý Potok, ten totiž nemá ani nádraží ani koleje.

Vupoutávce k filmu odříkává Alois Nebel všechny stanice od Jeseníku po Šumperk. Filmový Bílý Potok je na čtvrtém místě. Při pohledu do jízdního řádu pak lehce zjistíme, že filmová železniční stanice Bílý Potok je Horní Lipová. Malá potíž je v tom, že se tomu filmovému příliš nepodobá.

Trochu světla vnáší do záhady jeden z duchovních otců filmu, kreslíř, muzikant a jesenický rodák Jaromír 99 Švejdík. „Tvarem je Nebelovým domovem nádraží Javorník ve Slezsku, náladou a atmosférou Horní Lipová a všechna okolní nádražíčka na Slezském Semmeringu z Hanušovic do Jeseníku,“ poodhaluje.

Jako český poutník jsem se vydal vše prozkoumat na vlastní oči a boty.

Muzeum Semmeringu

Cestu zahajuji v Horní Lipové. Na malebném nádražíčku stojí za návštěvu Muzeum Semmeringu, které vzniklo v bývalé výhybkárně. Klíč ochotně zapůjčí a krátký odborný výklad provede výpravčí ze zdejší staničky. Po patnáctiminutové prohlídce rozličných předmětů spjatých se zdejší železnicí, se rovnou přes louku vydávám do městečka Lipová-lázně.

Do řeči se dávám s chalupářem Petrem Matysem. Zdejší krajinu miluje, ale trvale zde žít nemůže. „Není tu práce, a když je, tak moc špatně placená. Kdybych se sem přestěhoval natrvalo, neuživil bych rodinu,“ popisuje, ale zároveň slibuje, že až bude v důchodu, určitě se tady usadí natrvalo. „Co bych pak dělal ve městě? Otázka je, jestli se penze vůbec dožiju. Zatím to vypadá, že budeme z práce chodit rovnou na hřbitov," podotýká bodrý čtyřicátník.

Priessnitzův spolužák

Po necelé hodince přicházím na nádraží Lipová Lázně. Ještě než se vydám malou lokálkou do městečka Javorník, dopřeji si malé občerstvení ve zdejší restauraci, kde to v dobrém slova smyslu vypadá, jakoby se čas zastavil. Takovéto „nádražky“ pamatuji ze svého dospívání.

Nad šálkem grogu si s místními povídám o zdejších vyhlášených lázních. „Vznikly prakticky ve stejné době jako ty v sousedním Jeseníku. Zakladatel našich lázní Johann Schroth byl spolužák Vincence Priessnitze,“ říká můj společník u stolu Miroslav Záruba. „Ve zdejším kraji byly podmínky k životu vždycky těžké, lidé neměli peníze na doktory, proto hledali zdraví v přírodě,“ vzpomíná Záruba.

Podobně jako u Priessnitze i Schrothova léčba spočívala především v mokrých a suchých zábalech. Jeho pacienti měli také speciální pitné kůry, kdy pili červené víno.

Skoro jako ve filmu

Cesta lokálkou do Javorníku musí nadchnout každého romantika. Vláček polovinu cesty supí po kolejích zakousnutých do překrásných lesů, ve druhé půlce se můžete kochat pohledem do rozlehlé slezské krajiny. Smutný pohled je ovšem na některá opuštěná nádražíčka. Bez personálu je i stanice Javorník. „Kdysi stály na perónu květináče s kytkami, po zdech se pnulo psí víno a výpravčí choval zlaté bažanty. Byla to nádhera. Teď tady všechno pustne, jako celý tento kraj,“ mávne rukou strojvedoucí „mého“ vláčku, který v Javorníku žije přes třicet let.

„V zimě se stává docela často, že vlak zapadne a musíme čekat několik hodin, než nás vytáhnou. Ale lidi jsou na to zvyklí, a když se něco takového přihodí, nezlobí se. Někdy to je skoro jako v tom slavném filmu Kalamita s Bolkem Polívkou,“ přidává své postřehy průvodčí z vlaku.

Šplhání k zámku

Přestože je neděle ráno, centrum Javorníka je plné lidí. Že by místní tolik nakupovali? Ale kdepak, do Polska je to odsud jen pár kilometrů a obchody jsou otevřeny zejména pro občany sousedního státu. Tvoří až osmdesát procent nakupujících. V košících mají nejčastěji pivo, vodku a cukrovinky.

Já jsem však do městečka, které je prvně písemně připomínáno v roce 1290, přijel kvůli něčemu jinému. Šplhám do prudkého kopce k zámku Jánský vrch. Vypíná se na skalnatém kopci nad městem a tvoří jeho přirozenou dominantu.

Historie zámku je spojena biskupstvím v polské Vratislavi, které objekt a s ním i celé Jesenicko vlastnilo od roku 1348. V turistické sezóně zde návštěvníci mohou nahlédnout do historie zámku a zjistit, jak vypadalo jeho hospodářské zázemí. Jeden z okruhů vás zavede i do kuchyně, jídelny pro služebnictvo, bytu správce nebo koupelny.

Pomalu se vracím na nádraží a po cestě drkotavým vláčkem naposledy nasávám atmosféru zdejšího kraje. Kraje Aloise Nebela.

Rozhovor:
Jaromír 99 Švejdík (48): Na Nebela chci zapomenout

Pocházíte z Jeseníku. Jaké jste zde prožil dětství?
Nejraději vzpomínám na zmrzlinu pana Palusky, na česko-řecko-německé kamarády z ulice, na starý sudetský dům u kostela, ve kterém jsme bydleli a ve kterém určitě strašilo a straší nejspíš dodnes. Tím chci říct, že dětství jsem zde prožil krásné, ještě ve staré zástavbě, která byla bohužel za normalizace necitlivě opravována či rovnou bourána. Dnes Jeseník vypadá jinak než v mých vzpomínkách, což je myslím škoda, ale život jde dál.

Co podle vás Jesenicko nejvíce potřebuje?
Netuším, ale co podle mě nepotřebuje, jsou různé mega tunely pod kopci, které se tam plánují, obří lyžařské lanovky až do nebe a podobné zvrácenosti na úkor přírody.

Alois Nebel je železničář tělem i duší, jak jste na tom se vztahem k železnici vy?
Železnici mám rád, myslím tu klasickou, nádraží, lidi co tam pracují. Mám moc rád trasu Hanušovice - Jeseník.

Má podle vás regionální železnice budoucnost?
Určitě. Jsem duší romantik, takže si ty naše kopce bez motoráčků nějak nedokážu představit.

Čekal jste takový úspěch filmu Alois Nebel?
Alois Nebel je velký sympaťák, takže jsem tak nějak předpokládal, že si ho lidi oblíbí a budou ho mít rádi.

Dočkáme se pokračování Aloise Nebela?
Asi ne, teď jsem ve stavu, kdy bych chtěl na Nebela trochu zapomenout.

René Flášar