A na tomto prostoru žije jen nějakých 34 tisíc obyvatel. Představte si to tak, že všichni obyvatelé Příbrami pro sebe mají celé území Španělska, tak málo je Yukon obydlen. Ač je tu pár měst, je tento subarktický region téměř prázdnou zemí se stovkami kilometrů nedotčené země.

S naším obytným vozem, který jsme pojmenovali Rocky, a s přítelem Alešem jsme se vloni vydali na daleký sever po sezoně, tedy na konci září. Auto mělo naprosto vše, co jsme potřebovali k životu – kuchyňku, záchod a hlavně kamínka na plyn, která asi také budou důležitá. Cena tohoto luxusního vozu byla směšně nízká, v Calgary v provincii Alberta jsme ho koupili za pouhých 1250 dolarů, tedy asi 30 tisíc korun. Navíc jsme díky němu v podstatě platili jenom za benzin. Nádherných míst na kempování je tu všude dostatek, stačí si jen vybrat.

Slavná silnice

Cest na Yukon vede jen pár. Jednou z nich je legendární silnice Alaska Highway, která spojuje v délce 2237 kilometrů městečko Dawson Creek v kanadské provincii Britská Kolumbie a Delta Junction na Aljašce ve Spojených státech amerických. Jako první spojila Yukon a Aljašku se zbytkem světa. Projeli jsme ji celou a putování dalekým severem se tak díky ní stalo obrovským a nezapomenutelným zážitkem. Tato silnice je obdivuhodná nejen krásnými sceneriemi a vyhlídkami, ale hlavně rychlostí, s jakou byla vybudována.

Na krásy přírody láká i Japonsko:

Alaska Highway se řadí mezi jeden z nejpozoruhodnějších činů moderní doby – kolem 1400 mil průkopnické cesty probojované skrz nepropustnou divočinu a subarktickou krajinu severozápadního cípu Severní Ameriky, to vše za méně než neuvěřitelných osm měsíců…

A proč vlastně to všechno? Podnět k výstavbě dali Japonci, když zaútočili na Pearl Harbor a když se o něco později vylodili na Aleutských ostrovech u Aljašky. Poprvé v historii USA tak bylo jejich území okupováno cizí armádou. Američané byli šokováni a význam Aljašky pro obranné plány USA vzrostl přes noc do závratné výše. Bylo třeba co nejdříve vybudovat přístupové cesty pro eventuální zásobování armády.

A tak v naprosté pustině uprostřed „země nikoho“ začala doslova před očima růst silnice, která se následně do historie Severní Ameriky zapsala jako symbol obrovského lidského úsilí, houževnatosti a vytrvalosti. Díky této silnici se však otevřela světu cesta na Yukon. V roce 1996 jí byl přiznán status historické památky civilního inženýrství mezinárodního významu. Dnes ji lemují historické milníky, které cestovatelům umožňují prohlédnout si významná historická místa.

Horké prameny

Na 496. míli, poměrně blízko yukonských hranic, se nacházejí horké prameny Liard Hot Spring. Na ty jsme se opravdu velmi těšili. Jsou to druhé největší horké prameny v Kanadě a překonaly veškerá má očekávání. Přes rašeliniště k pramenům vede vyvýšený dřevěný chodník, aby se nepoškodila vzácná flóra. První lávka byla postavena právě v roce 1942, kdy se sem unavení vojáci po stavbě chodili koupat. Po šest dní v týdnu se tu koupali oni, sedmý den pak byla koupel vyhrazena pro ženský personál. Vzhledem k tomu, že je po sezoně, jsme tu téměř sami. Přitom v létě tu zdejší kempy praskají ve švech.

Nedivím se, že je to asi nejoblíbenější zastávka na této silnici. Už je tma a my z horké vody pozorujeme statisíce hvězd nad hlavou. Nádherná podívaná, zvlášť z té horké vody. Asi kolem jedenácté nás překvapí tříčlenná skupinka, dvě holky a jeden kluk, která se tu zničehonic vyloupne. Šup do vody a už si to k nám i s flaškou v ruce ženou: „Ahoj, odkud jste?“ ptají se nás. Odpovíme a oni začnou vyzvídat. O Čechách si s mnoha lidmi zatím nepovídali.

„A odkud jste vy?“ ptáme se, když zodpovíme pár jejich zvědavých otázek. „Z Watson Lake.“

„Ale to je přece hrozně daleko, ne?“

„Daleko?“ smějí se, „Vždyť je to jenom sto čtyřicet mil. My tu asi zůstaneme do rána a pak pojedeme rovnou do práce.“

Cestovat lze i v trabantu: Jen to není pohodlné:

To je přesně ten rozdíl mezi malou a velkou zemí. Pro místní není 220 kilometrů žádná štreka a klidně se jedou na otočku vykoupat. Asi v jednu v noci se už celí rozmočení rozloučíme, popřejeme jim hodně štěstí do zítřka a zakempujeme na parkovišti. Druhý den jedeme podél řeky Liard dál na sever.

Na Yukonu

Cestou potkáváme malé stádo bizonů. Jsou to impozantní stvoření a my se na ně nemůžeme vynadívat. Bizonů, což je jeden ze symbolů tohoto kontinentu, tu kdysi žilo obrovské množství. Tolik, že si bílí příchozí mysleli, že nikdy nevymřou, že je nikdy nemohou všechny pobít. A přece se jim to téměř podařilo. Jen díky snaze pár jednotlivců i my můžeme na vlastní oči vidět bizoní majestátnost, a ne jen jejich obrázek v knížce jako u tolika jiných druhů… Patří jim mé obrovské díky!

Ačkoli silnice překračuje mezi 588. a 627. mílí hranici mezi Britskou Kolumbií a Yukonem celkem sedmkrát, oficiálně prochází hranicí právě na 627. míli. „Yukon, larger than life,“ vítá nás tu cedule. První yukonská vesnička, kterou potkáme, je Teslin. Stojí u stejnojmenného jezera, jehož jméno pochází z jazyka prvních národů. Znamená „dlouhé, úzké jezero“, což zcela odpovídá pravdě. Tady natankujeme v místní klasické benzince, která je zároveň obchodem. Tyhle benzinky mi připadají úžasné. A ta kultura kafe! Mají ho tu všude v konvicích za pár drobných, občas i za tringelt nebo dokonce i zadarmo. Což já jakožto milovník kávy velmi oceňuji.

Víte, jak to vypadá na ostrově koček?

„Kampak máte namířeno?“ ptá se mě chlápek u pokladny, když platím. Tady jsou lidé velmi přátelští a běžně se s námi dávají do řeči. „Chceme to tady procestovat,“ odpovím. „Teď? Na konci září? A co tu chcete dělat? Lyžovat?“ směje se chlápek a paní za pokladnou taky. „Před pár týdny by to byl super výlet, ale teď… teď už je pozdě. Nu, hodně štěstí!“

Vypadá to, že všichni jsou k našemu plánu skeptičtí. Že do tohoto kraje jezdí po sezoně, která končí na začátku září, jen blázni a šílenci. Ale my se jen tak lehce odradit nenecháme!

Les značek

Pokračujeme do městečka Watson Lake. To se proslavilo neobvyklou atrakcí zvanou „les značek“. V zimě roku 1942 tu ještě žádné městečko nebylo. Jen vojáci, kteří se tu dřeli na této silnici. Není nic divného na tom, že se jim stýskalo po domově, zvláště v krutých zimních měsících. Jednoho vojáka natolik zachvátil stesk, že si v místě, kde pracoval, postavil ukazatel se vzdáleností do svého rodného města, New Yorku. Následovali ho další vojáci a zvyk se tak ujal, že trvá dodnes. Procházíme se tímto podivným „lesem“ a prohlížíme si všemožné cedule od silničních přes SPZ až po domácí výrobu, všech rozměrů i velikostí, ze všech koutů světa.

„Hele, tady je českej koutek!“ zavolá mě přítel Aleš. A opravdu! „Proboha, jak to sem ti lidi dostali?“ neubráním se obdivu zvláště při pohledu na velkou značku Volyně a ukazatele od Strakonic, kterou snad někdo sebral přímo od silnice. I my přispějeme svou troškou do mlýna, i když ne tak impozantní jako naši předchůdci krajané. My tu zanecháme malou cedulku Ford z našeho parádního obytňáku, kam Aleš hřebíkem a kladívkem vytluče naše jména a bydliště. Nyní se tu údajně nachází přes 50 000 značek z celého světa. Plus ta naše.

Hlavní město Whitehorse

Když dorazíme do Whitehorse, yukonské metropole, poprvé vážně zapochybujeme, zda jsme udělali dobře vyjet sem, do drsného severu, na konci září. Nejenže je tu zima. To nevadí, to jsme očekávali a na to jsme připraveni. Největší rána pod pás nás ale čeká v místním Infocentru, kde se dozvíme, že zrovna dnes zavřeli asi dvacetikilometrový úsek silnice, co vede z Dawson City na Aljašku, a kudy jsme chtěli pokračovat dál. To nám naprosto zhatí plány.

Co teď? Nevidět Dawson a zvolit druhou silnici ze dvou možných, nebo si dát přes tisíc kilometrů dlouhou zajížďku tam a zpátky? Tady na Yukonu je silnic jen sporadicky a na Aljašku vedou jenom dvě… Rozhodnout se ale netrvá dlouho – pro mě je nemyslitelné navštívit Yukon a přitom vynechat Dawson City.

Na Whitehorse je zajímavé především to, že tu žijí přes dvě třetiny místního obyvatelstva, a přesto byste tohle nevelké město na metropoli opravdu netipli. Ono taky něco málo přes dvacet šest tisíc lidí není žádné strach nahánějící číslo. Město se jmenuje podle White Horse Rapids (Peřeje Bílého Koně), které prý vypadaly jako koňská hříva. Podle jiné verze se ve vodopádech utopil náčelník Bílý kůň. Tyto vodopády zmizely roku 1958 pod hladinou přehradního jezera Schwatka.

Až zlatá horečka, kdy sem začaly proudit davy lidí, změnila tvář tohoto regionu. Mimo jiné také podnítila výstavbu železnice. Roku 1890 byla dokončena úzkokolejka a Whitehorse se stal konečnou stanicí na železnici z aljašského Skagway. Zároveň díky své vhodné poloze na řece Yukon město plnilo funkci přístavu a překladiště nejrůznějšího zboží.

Dál na sever

Další den se vydáváme po stopách zlatokopů dál na sever. Projedeme vesnici Carmacks, kde nabereme benzin. Benzinek je tady totiž pomálu, stejně tak jako „civilizace“, a čím dál na sever, tím míň je krajina obydlená.

O několik kilometrů dál přijíždíme k slavným Pětiprstým peřejím (Five Finger Rapids). Divoký Yukon tu do skály vyhlodal pět úzkých kanálů, mezi nimiž se zbývající skály opravdu tyčí jako výhružné prsty. Tady ztroskotala nejedna loď s natěšenými zlatokopy mířícími do Dawsonu. Parníky se pak musely složitě vytahovat proti proudu pomocí navijáků.

Cesta na sever je neobyčejně zajímavá. Nejenže potkáme našeho prvního dikobraza, ale projíždíme mezi spáleništi z různých časových období, takže lze krásně pozorovat, kdy byly jednotlivé oblasti vypáleny. Požáry jsou tu zejména v letních měsících na denním pořádku. Divím se, jak obrovské prostory jsou tu spáleny. Občas si připadám jak na jiné planetě. Ale i to má své kouzlo. A u těch starších spálenišť už přebírá otěže nová vegetace.

Silver Trail

Ve Stewart Crossing odbočíme na takzvanou Stříbrnou stezku (Silver Trail), která vede přes tři vesnice – Mayo, Keno a Elsa. Kdysi to bývala prospívající těžební oblast. Ta doba už je ale dávno pryč. První po cestě je Mayo, které bylo založeno roku 1900 jako přístav pro stříbrem naložené parníky. Ty dokonce brázdily Stewart River až do padesátých let.

Když si Mayo dostatečně prohlédneme, zvláště hřbitov je působivý, vyrážíme dál hlouběji do minulosti. Cestou prolezeme bývalý stříbrný důl v Else, který je stále poměrně zachovalý, i pár opuštěných baráků kolem silnice a pak už se ocitneme v Keno. A to opravdu nezklame! Tady si připadáme jak před sto lety někde na Divokém západě, tady to minulostí jen dýchá… Celoročně tu žije asi pouhých patnáct obyvatel. My nepotkáme ani živáčka. Přitom v létě to tu musí turisty přímo praskat ve švech.

Dawson city, Mekka zlatokopů

Dawson City byl první zimu svého vzniku roku 1896 jen stanové městečko, táhnoucí se kolem kraje Yukonu blízko ústí řeky Klondike. Nikdo z venkovního světa ještě neměl o existenci Dawsonu ani o zlatu, které ho živilo, nejmenší potuchy. Ze začátku tu byl všeho nedostatek. Psací papír či něco na čtení chybělo úplně. Jediná vejce pocházela od dvou slepic – jedno vejce stálo dolar. Prádelna byla tak drahá, že většina mužů nosila svoje trika tak dlouho, jak jen to bylo možné, a pak je zahodila. Jediné, čeho tu byl dostatek, bylo zlato. Žádná jiná obec na světě neměla tolik potenciálních milionářů, přitom všichni její obyvatelé žili v horších podmínkách než poslední podruh.

Až když zpráva o této zapadlé končině, kde se údajně stačí jen shýbnout a sbírat zlaté nugety, dosáhla civilizovaného světa, nastalo hotové davové šílenství. Tisíce mužů, ale i žen, prodaly, co měly, opustily své domovy a vydaly se za zlatem. Vše se rázem změnilo a Dawson se stal největším městem na severoamerickém kontinentě na západ od Winnipegu a na sever od Seattlu. Sjelo se tu pár největších dobrodruhů světa. Prostitutky se tu shromáždily v tak obrovském počtu, že je jízdní policie vykázala do ohrazeného prostranství na druhém břehu řeky, kterému se říkalo Všivárna. Přes řeku tam vedl most z dlouhatánské klády zavěšené na lanech a málokterému zlatokopovi se most zdál natolik nebezpečný, aby se po něm odvážil přejít.

Doby, kdy tu ale žilo padesát tisíc lidí, jsou už dávno pryč. Nyní čítá stálý počet obyvatel něco kolem třinácti set, a přesto je toto město vyznačeno na každé mapě světa – tak málo je Yukon obydlen. Pokud samozřejmě nepočítáte turisty, kterých tu je v sezoně jak much. To se nás ale netýká, teď tu potkáváme jen místní.

Zastavený čas

Vypadá to, že se tu toho od dob zlaté horečky příliš nezměnilo. Stále tytéž dřevěné chodníky, v prašných ulicích zchátralé domy s falešnými štíty, staré salony z dob dávno zašlé slávy a na řece Yukon zakotvený parník S. S. Keno. Vedle toho všeho je tu i „originální“ srub Jacka Londona. Ten původně stál na řece Stewart, kde ho objevili lovci. Na zadní stěně srubu našli Londonův podpis a hurá, kabina byla na světě. Při pohledu dovnitř si nedovedu představit, že v tomhle srubu trávím tuhou yukonskou zimu. Je veliký asi tři krát tři metry a vevnitř toho věru moc není. Dalším uznávaným literátem spojeným se zlatou horečkou byl básník Robert Service, známý jako Bard Severu, jehož srub stojí opodál a je mnohem luxusnější.

Úchvatné lomy a koňony najdete i v Česku. Kde jsou?

Povinná zastávka je i na hřbitově přímo nad městem, kde jsou hroby slavných postav z historie Dawsonu. Náhrobní desky i kříže jsou často dřevěné a nápisy na nich tudíž jen těžko čitelné. Mě ale zajímá hrob jediný. Už zdálky je vidět díky české vlajce, co se na něm třepotá. Když přijdeme blíž, uvidíme těžkou botu, která stojí na plastové krabici skrývající deník. Tady stojí hrob slavného českého polárníka Jana „Eskyma“ Welzla, který v Dawson City nedobrovolně strávil konec života. Až mě překvapí, jaký má pěkný a pečlivě udržovaný hrob. Deník je plný zápisků podobných nadšenců, jako jsme my dva. Také do deníku něco napíšu a odcházím s podivnou náladou. Knihy o dobrodružstvích Jana Welzla jsem v dětství doslova „žrala“. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu stát nad jeho hrobem…

Večer se necháme převézt zpátky a vyrážíme se bavit do ulic. Navštěvujeme kasino Diamond Tooth Gerties, pojmenované po slavné tanečnici z doby zlaté horečky Gertie Lovejoy. Přezdívalo se jí Diamond Tooth, chtěla se totiž odlišit od ostatních, a proto si mezi přední zuby nechala vsadit diamant.

Na počátku všeho…

Stojíme u slavného potoka Bonanza. Stojíme tam, kde bylo roku 1896 nalezeno ono první bohaté naleziště zlata. Stojíme na počátku zlaté horečky, na počátku jednoho z velkých dobrodružství lidstva. Mám z toho zvláštní pocit. Aleš tu také zkusí štěstí, ale s naší pánvičkou toho moc nevyloví. Většina zlata už je dávno pryč. O kus dál stojí připomínka éry průmyslové těžby zlata, takzvaný Dredge n. 4, což je název pro těžební plovoucí rypadlo, které před sebou těžilo zlatonosný písek, uvnitř jej promývalo vodou na rohožích, ve kterých se zlato zachytávalo, a za sebou vysypávalo hlušinu. Díky svým obrovským rozměrům bylo schopno přetěžit deset tun zeminy za minutu a tím vytěžit velké množství zlata. Rypadlo těžilo zlato až do roku 1960, nyní je národní kulturní památkou a přístupné veřejnosti.

Na prozkoumávání je tu toho spousta a člověk si snadno představí, jaké to tu kdysi bylo. Je tu množství rozpadlých kabin, kde kdysi žili zlatokopové. Dokonce jsme i svědky, jak tu pár nadšenců těží ještě postaru! Ačkoli doba slávy je dávno pryč, nutno říct, že se tu těží dodnes. I když teď už hlavně z kapes turistů…

Celý Yukon na vás dýchne kouzlem a atmosférou, jež v „civilizovaném“ světě nenajdete. Cestovat tu je nezapomenutelný zážitek, který jsme si takhle po sezoně mohli vychutnat o samotě v celé jeho kráse a majestátnosti.

LENKA VAŇKOVÁ