Předchozí
1 z 2
Další

Říká o sobě, že není žádný sběratel kilometrů ani projetých zemí, zkrátka jel směrem na Kongo a následně Kapské Město a kochal se přírodou a lidmi, které potkával. Místní mu říkali všelijak, například od Gambie až po Mali na něj volali Tubabu. V křesťanských zemích ho označovali termínem Jesus, zřejmě kvůli vousům, které si nechal během cesty narůst.

Stanislav Bíza a jeho Levandulová farma z jižní Moravy
Farmář Stanislav Bíza: Na levanduli je úžasné, že vás neustále zklidňuje

O cestěTadeáš vyrazil 15 listopadu 2017 z marockého města Tanger. 

Urazil přes 13 tisíc kilometrů a do Kapského města v Jihoafrické republice dorazil 26. června 2018

Většinou si od místních nechával také poradit, co v dané lokalitě stojí za vidění. Původně plánoval cestu až na deset měsíců. Nakonec trvala sedm, ale určitě by se o měsíc protáhla, kdyby ho pustili do Nigérie. Bohužel nedostal víza, a tak musel tuto zemi překonat letecky.

S sebou si Tadeáš vezl stan, spacák, karimatku, nářadí a náhradní díly na opravu kola, benzinový vařič, fototechniku, pár kusů oblečení a násadu od krumpáče. I přesto, že v afrických zemích je velmi rozbujelé úplatkářství, jeho rozpočet na cestu nakonec nepřekročil 150 tisíc korun.

Jak vzniklo to slovní spojení „Tady Táda“, kterým jste začínal své zprávy na sociálních sítích a jmenuje se tak i váš web informující o cestě do Afriky?
Tady Táda vzniklo asi tehdy, když jsem poprvé někomu telefonoval. Abych toto spojení začal používat i ve zprávách z Afriky, mi poradil kamarád u piva v hospůdce Knoflík na Andělu.

Poprvé jste do Afriky vyrazil už v roce 2016, ale hned v Maroku vám ukradli kolo a jel jste domů. Proč jste se tam po této zkušenosti vrátil?
Potom, co mě v Rabatu přepadli a okradli o kolo, už jsem do Afriky nikdy znovu nechtěl. Po třech týdnech jsem však své rozhodnutí změnil a řekl si, že přece neuteču od rozdělaného projektu. Rok jsem vydělával a vyrazil znovu až na podzim, hlavně z důvodu veder na saharské poušti.

Socha Leoše Janáčka na Jiráskově náměstí v Ostravě
Fenomén Ostrava: město, které vás nerozptyluje starožitnostmi

Dříve jste cestoval s kamarádem. Proč jste jel tentokrát sám?
To je jednoduché. Kamarád neměl čas a ani ho tento projekt úplně neoslovil a s někým jiným to není zase tak snadné si říci, že spolu pojedeme sedm měsíců na kole přes Afriku. Na takovou štreku musíte vzít člověka, na kterého můžete mít spoleh. Baltazar z Polska, se kterým jsem jel dva dny na Západní Sahaře, mi to řekl jasně: „Na takovou cestu musíš vzít nejlepšího přítele, svou ženu, anebo jet sám.“ Příště ale už někoho nejspíš vezmu.

Čím jste lepil píchlé pneumatiky a jakou část vašeho nákladu vlastně zabíraly náhradní díly a věci na opravu kola?
Vezl jsem si sadu záplat s sebou. Často jsem však duše pouze vyměnil a nechal si je opravit u silnice za pár korun. Sjel jsem dva pláště na předním kole a čtyři na kole zadním. Náhradní díly zabíraly asi jednu zadní brašnu. Ale cestou se náklad menšil. Ono stejně, když se stane nějaký větší problém, tak náhradní díl většinou nemáte.

Kde jste bral jídlo a pití?
Vodu jsem kupoval většinou balenou. Několikrát, když mi voda došla, jako například v Kongu, jsem využil vodní filtr a pil vodu z řeky. Přes celou Saharu jsem si vařil, především kvůli dlouhým vzdálenostem mezi jednotlivými obchody.

Tomáš Klus
Tomáš Klus: Spolu vše zvládneme, ale je třeba mluvit. Věřím, že pravda vítězí

Od Senegalu až do JAR jsem si už jídlo většinou kupoval u silnice. Je to jednodušší, rychlejší, nezamažete se od benzínu z vařiče a cenově to vyjde stejně jako vaření. Zároveň se často dalo u silnice sehnat spoustu ovoce přímo ze stromů.

Jakým způsobem jste komunikoval s rodinou a přáteli v Česku?
V každém státě jsem si pořídil lokální SIM kartu, dobil si potřebná data a mohl jsem tak být v kontaktu se světem. Internet v Africe je na dobré úrovni a velké pokrytí mě také překvapilo.

Jedním z cílů vaší cesty bylo setkání s Arthurem Sniegonem z organizace zachraňující slony…
S Arthurem jsem se setkal již před třemi lety, před mou první výpravou do Afriky, a když jsem slyšel jeho vyprávění, hned jsem věděl, že se v Kongu u něj musím zastavit a poznat jeho práci z blízka. Velice si vážím práce celé organizace Save Elephants a doufám, že jednoho dne lidé u nás doma jejich práci náležitě ocení, i když vím, že Arthur to kvůli vavřínům nedělá, a proto si ho o to více vážím.

Která země, z těch co jste projel, se vám líbila nejvíc?
Nerad bych některé zemi nadržoval. V každé byly dny, kdy se mi tam líbilo, a potom zase dny, kdy bych tam nejradši nebyl. Mám ale pár favoritů. Kongo, hlavně kvůli času stráveným v džungli s Arthurem Sniegonem, a Angola mě nadchla svou přírodou a skvělými lidmi. Nejvstřícnější lidé byli určitě v Maroku. To je svou vstřícností vyhlášeno a ne bezdůvodně. Tam jsem opravdu za jídlo mnoho neutratil.

Rozhovor s hydrometeorologem Petrem Dvořákem.
Meteorolog Petr Dvořák: Středomořské klima čeká nejdřív tak naše vnoučata

Převážně jste spal ve stanu. Jaké to mělo výhody a nevýhody?
Výhoda je, že stan můžete postavit skoro kdekoliv, zároveň jste blízko přírodě. Nevýhody ale zřejmě převažují. Silný vítr na Sahaře stan úplně nezvládal, stejně jako lijáky v období dešťů ve střední Africe. Také z hlediska bezpečnosti není stan úplně na vysoké úrovni. Když v Namibii například zaslechnete řvát v noci lvy, tak se stěny stanu nezdají být velkou ochranou.

Co taková sedmiměsíční samota udělala s vaší psychikou?
Nemyslím si, že by mě tento typ samoty nějak úplně změnil. Věřím, že samota je velice nezdravá, jenže tohle nebyl ten případ. Jsou lidé, kteří jsou obklopeni denně stovkami lidí a cítí se sami. Tato samota je nebezpečná a mám z ní strach. Ovšem člověk, který jede opuštěnou Saharou na kole, není nikdy zcela sám.

Druhá replika Marcela Sezemského – Avia BH-5
Marcel Sezemský: Svoje letadlo jsem si postavil, aby mi do létání nikdo nekecal

Dočetl jsem se, že během šlapání jste si přemýšlel o svých věcech. Prozradíte o jakých?
Taková klasika. Ženy, Rolling Stones, Třešňák, ženy, jak si postavit vor, a ženy.

Kdo z místních obyvatel vám nejvíce pomohl?
Pomohlo mi hodně lidí, ale asi nejvíce sedminásobný šampion Angoly na silničních kolech, který mi opravil kolo Apache, a já tak mohl pokračovat a dokončit svou cestu.

Pomohl jste někomu vy?
Možná té holce z Cabindy, která vypadla z pirogy (loď vydlabaná z jednoho kusu kmene – pozn. red.) na deltě řeky Kongo, když jsem ji zachytil za loket a vytáhl ji zpátky do lodi. Jo a jednomu chameleonovi jsem zachránil život před jistou smrtí pod koly Toyoty.

Vezl jste si s sebou na obranu násadu od krumpáče. Kdo vám to poradil?
Už když jsem jel poprvé do Afriky, vezl jsem si násadu od vidlí. Neměl jsem tehdy totiž stojánek a násada se tak přímo nabízela. Tentokrát jsem stojánek měl, ale násada se vždycky hodí. Třeba na měření hloubky louží v Gabonu za období dešťů.

Streetart festival v Kutné Hoře.
Kutná Hora patří sprejování: jako legálnímu umění

Cestou vás neminuly ani nepříjemné okamžiky, například v Namibii po vás začalo pět mladíků bezdůvodně házet kameny. Jak jste se jim ubránil?
Měl jsem štěstí a instinktivně reagoval po vzoru Sylvestera Stallona. Podařilo se mi trefit pěstí chlapíka, který mi držel za jízdy řídítka, druhého jsem odkopl levou nohou, přičemž jsem se převažoval do vozovky. Už jsem myslel, že skončím na zemi, jenže zaúřadovali strážní andělé, kteří mě provázeli.

Tentokrát to byly dvě osoby v bílé Toyotě, o kterou jsem se opřel, protože jela ze zvědavosti pomalu, a já se dostal opět do roviny a ujížděl jsem před kameny, které po mně házeli. Po 400 metrech jsem zastavil u prvního obchodu a počkal na policii, kterou zavolaly ty dvě osoby z auta, které jsem nikdy předtím neviděl.

Na konci cesty v Kapském Městě vás zase okradli u bankomatu. Jaký trik zloději použili?
Velice sofistikovaný! Bankomat zamrzl a odmítal mi vydat platební kartu zpět. Z banky opodál vyšel slušně vypadající chlapík v saku a představil se jako zaměstnanec banky. Vytvořil na obrazovce bankomatu tři tabulky. Do prvních dvou zapsal nějaký kód, který se v tabulkách objevil jako: xxxx. Po mně chtěl, abych do třetí tabulky napsal svůj pin, načež že mi karta vyjede. 

Vystresovaný ze situace jsem si dlaní přikryl číselník a hbitě, aby pin nikdo nezahlédl, jsem vymačkal čtyřčíslí. K mému zděšení se pin objevil číselně ve třetí tabulce. Karta samozřejmě nevyjela a obecenstvo, které se za tu dobu kolem mě vytvořilo, rázem bylo pryč a zbyla pouze stará babka s jedním zubem dole a druhým nahoře, která se mi vysmála. Kartu jsem na dálku přes kamaráda v Čechách do pěti minut zablokoval, ale i tak se zlodějům podařilo uskutečnit tři výběry a já tak přišel skoro o 25 tisíc korun.

Kristýna „Kiki“ Vaňková
Kristýna Vaňková je 17letá závodnice, na čtyřkolkách poráží i dospělé muže

Ztratilo se vám ještě něco?
Za tu cestu se ztratilo spoustu věcí i peněz. Třeba v Gabonu mi někdo odcizil pytlík s elektronikou. Hlavně nabíječky, baterky, SD karty a kabely. A v Cabindě jsem ztratil českou vlajku, to jsem byl hodně smutný.

Co jste třeba naopak dostal?
V Maroku jsem snad vždycky dostal večeři spojenou s přespáním. Málem jsem tam dostal také krásnou Fatimu za ženu. Dostával jsem spoustu rad. Třeba v Senegalu mi lidé říkali: Nejezdi do Mali, je to tam nebezpečné. V Mali jsem dostával rady: Nejezdi do Burkiny Faso, je to tam nebezpečné. V Burkině Faso zase: Nejezdi do Ghany, je to tam nebezpečné. A takhle to šlo až do Jihoafrické republiky.

Cestou jste potkával podobné cykloturisty, jako jste vy. Co většinou hledali v Africe?
Moc jich nebylo. Většina těchto natěžko cestujících cyklistů jezdí spíš na východě kontinentu. Těch několik většinou jelo zkrátka za dobrodružstvím. Chtěli něco v životě změnit a Afrika je, stejně jako mne, jednoduše přitáhla k sobě. Pro někoho to byl ale pouze jeden ze „zářezů“ a škrtnutá položka na pomyslném seznamu přání, čemuž já moc nerozumím.

Dostal jste i od nich nějakou cennou radu?
Většinou jsme si navzájem pomáhali. Sdíleli jsme zkušenosti z předchozích destinací a kryli jsme si navzájem záda.

Jan Werich.
ZLATÉ ROZHOVORY: Podle Američanů tu máme hrůzovládu, řekla Werichova dcera Jana

Jakou radu byste dal těm, kteří by vás chtěli napodobit?
Nevytvářejte si domněnky na základě cizích zkušeností. Pokud opravdu na cestu vyrazíte, vždycky to bude jinak, než předpokládáte. A to je ta paráda!

O své cestě píšete knihu. Jak jste s ní daleko a jak vám to jde?
Jde to pomalu, ale už jsem začal. Zkušeností moc nemám, když nepočítám svůj rozepsaný sci‑fi román o vnadných amerických astronautkách ve vesmíru z mého raného pubertálního období. Psal jsem však pravidelně po cestě pro internetové vydání jednoho deníku. Materiálu mám opravdu hodně, takže doufám, že se kniha bude čtenářům líbit.

Tadeáš ŠímaJe absolventem oboru Plánování a řízení krizových situací na ČVUT v Praze. Jde o obor na fakultě Biomedicínského inženýrství, která sídlí na Kladně. Podstatou oboru je ochrana obyvatelstva a postupy činností při krizových situacích a mimořádných událostech. Tadeáš v tomto oboru nepracuje, studoval ho hlavně kvůli svému zájmu o humanitární pomoc.

Od 17 let ve volném čase cestuje za hranice naší země. Většinu svých cest absolvoval autostopem. Procestoval státy západní Evropy, Balkán, Blízký východ. V roce 2012 s kamarádem Tomášem vylezl na nejvyšší sopku Asie (Damávand 5610 metrů nad mořem).

O rok později spolu uskutečnili výpravu do střední Asie, konkrétně do Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, kde objevovali pohoří Ťan Šan a Pamír. Následovaly výpravy autostopem do států Gruzie a Arménie, Turecko, Albánie, Kosovo. Naposledy přejel na kole Afriku podél jejího západního pobřeží od severu na jih.

Petr Čepek.
ZLATÉ ROZHOVORY: Bylo jasné, že to komunista dělá špatně, prohlásil Petr Čepek