Říká o sobě, že není žádný sběratel kilometrů ani projetých zemí, zkrátka jel směrem na Kongo a následně Kapské Město a kochal se přírodou a lidmi, které potkával. Místní mu říkali všelijak, například od Gambie až po Mali na něj volali Tubabu. V křesťanských zemích ho označovali termínem Jesus, zřejmě kvůli vousům, které si nechal během cesty narůst.

O cestěTadeáš vyrazil 15 listopadu 2017 z marockého města Tanger. 

Urazil přes 13 tisíc kilometrů a do Kapského města v Jihoafrické republice dorazil 26. června 2018

Většinou si od místních nechával také poradit, co v dané lokalitě stojí za vidění. Původně plánoval cestu až na deset měsíců. Nakonec trvala sedm, ale určitě by se o měsíc protáhla, kdyby ho pustili do Nigérie. Bohužel nedostal víza, a tak musel tuto zemi překonat letecky.

S sebou si Tadeáš vezl stan, spacák, karimatku, nářadí a náhradní díly na opravu kola, benzinový vařič, fototechniku, pár kusů oblečení a násadu od krumpáče. I přesto, že v afrických zemích je velmi rozbujelé úplatkářství, jeho rozpočet na cestu nakonec nepřekročil 150 tisíc korun.

Jak vzniklo to slovní spojení „Tady Táda“, kterým jste začínal své zprávy na sociálních sítích a jmenuje se tak i váš web informující o cestě do Afriky?
Tady Táda vzniklo asi tehdy, když jsem poprvé někomu telefonoval. Abych toto spojení začal používat i ve zprávách z Afriky, mi poradil kamarád u piva v hospůdce Knoflík na Andělu.

Poprvé jste do Afriky vyrazil už v roce 2016, ale hned v Maroku vám ukradli kolo a jel jste domů. Proč jste se tam po této zkušenosti vrátil?
Potom, co mě v Rabatu přepadli a okradli o kolo, už jsem do Afriky nikdy znovu nechtěl. Po třech týdnech jsem však své rozhodnutí změnil a řekl si, že přece neuteču od rozdělaného projektu. Rok jsem vydělával a vyrazil znovu až na podzim, hlavně z důvodu veder na saharské poušti.

Dříve jste cestoval s kamarádem. Proč jste jel tentokrát sám?
To je jednoduché. Kamarád neměl čas a ani ho tento projekt úplně neoslovil a s někým jiným to není zase tak snadné si říci, že spolu pojedeme sedm měsíců na kole přes Afriku. Na takovou štreku musíte vzít člověka, na kterého můžete mít spoleh. Baltazar z Polska, se kterým jsem jel dva dny na Západní Sahaře, mi to řekl jasně: „Na takovou cestu musíš vzít nejlepšího přítele, svou ženu, anebo jet sám.“ Příště ale už někoho nejspíš vezmu.

Čím jste lepil píchlé pneumatiky a jakou část vašeho nákladu vlastně zabíraly náhradní díly a věci na opravu kola?
Vezl jsem si sadu záplat s sebou. Často jsem však duše pouze vyměnil a nechal si je opravit u silnice za pár korun. Sjel jsem dva pláště na předním kole a čtyři na kole zadním. Náhradní díly zabíraly asi jednu zadní brašnu. Ale cestou se náklad menšil. Ono stejně, když se stane nějaký větší problém, tak náhradní díl většinou nemáte.

Kde jste bral jídlo a pití?
Vodu jsem kupoval většinou balenou. Několikrát, když mi voda došla, jako například v Kongu, jsem využil vodní filtr a pil vodu z řeky. Přes celou Saharu jsem si vařil, především kvůli dlouhým vzdálenostem mezi jednotlivými obchody.

Od Senegalu až do JAR jsem si už jídlo většinou kupoval u silnice. Je to jednodušší, rychlejší, nezamažete se od benzínu z vařiče a cenově to vyjde stejně jako vaření. Zároveň se často dalo u silnice sehnat spoustu ovoce přímo ze stromů.

Jakým způsobem jste komunikoval s rodinou a přáteli v Česku?
V každém státě jsem si pořídil lokální SIM kartu, dobil si potřebná data a mohl jsem tak být v kontaktu se světem. Internet v Africe je na dobré úrovni a velké pokrytí mě také překvapilo.

Jedním z cílů vaší cesty bylo setkání s Arthurem Sniegonem z organizace zachraňující slony…
S Arthurem jsem se setkal již před třemi lety, před mou první výpravou do Afriky, a když jsem slyšel jeho vyprávění, hned jsem věděl, že se v Kongu u něj musím zastavit a poznat jeho práci z blízka. Velice si vážím práce celé organizace Save Elephants a doufám, že jednoho dne lidé u nás doma jejich práci náležitě ocení, i když vím, že Arthur to kvůli vavřínům nedělá, a proto si ho o to více vážím.

Která země, z těch co jste projel, se vám líbila nejvíc?
Nerad bych některé zemi nadržoval. V každé byly dny, kdy se mi tam líbilo, a potom zase dny, kdy bych tam nejradši nebyl. Mám ale pár favoritů. Kongo, hlavně kvůli času stráveným v džungli s Arthurem Sniegonem, a Angola mě nadchla svou přírodou a skvělými lidmi. Nejvstřícnější lidé byli určitě v Maroku. To je svou vstřícností vyhlášeno a ne bezdůvodně. Tam jsem opravdu za jídlo mnoho neutratil.

Převážně jste spal ve stanu. Jaké to mělo výhody a nevýhody?
Výhoda je, že stan můžete postavit skoro kdekoliv, zároveň jste blízko přírodě. Nevýhody ale zřejmě převažují. Silný vítr na Sahaře stan úplně nezvládal, stejně jako lijáky v období dešťů ve střední Africe. Také z hlediska bezpečnosti není stan úplně na vysoké úrovni. Když v Namibii například zaslechnete řvát v noci lvy, tak se stěny stanu nezdají být velkou ochranou.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ