Cesty do celého světa bez příprav. Třeba do Nepálu

Kdy se narodil Ondra Němeček cestovatel s touhou chodit po horách?

Ten rok si pamatuju úplně přesně. Bylo to na konci srpna roku 2006, kdy jsem absolvoval úplně první výlet do zahraničí, a to s partou svých stejně starých kamarádů ze skautského střediska v Dobrušce. Někteří už měli nějakou zkušenost s cestováním, do bulharských hor. Během třítýdenního výjezdu jsme se dostali na Rile a na Pirinu, zavítali jsme i k moři. Vše jsme si zařizovali sami až na místě. Bylo mi tehdy pouze 18 let, ale a rodiče mi dovolili vyjet s partou do zahraničí. Tento výlet odstartoval moje chození po horách a také to, že jsem začal opravdu cestovat. Předtím jsem víceméně bez rodičů, staršího dohledu nebo nějaké organizace nikde nebyl. Pouze jsem měl procestovaná pohoří v České republice.

Kam jste se už podíval?

(úsměv) Zkusím to seřadit chronologicky. Po Bulharsku, kam jsem se po šesti letech znovu vrátil, jsem několikrát navštívil Rumunsko. Byl jsem v Černé Hoře, ve Španělsku dvakrát v Pyrenejích. Jednou jsme je přešli celé během čtyřicetidenního pochodu od moře k moři. Sám jsem se dostal na hory ve Francii vnitrozemské i na Korsice, v Itálii, Švýcarsku. Strávil jsem na skoro půl roku v USA. Dvakrát jsem se dostal do Maroka, byl jsem na Islandu a taky v Nepálu. Země jako Rakousko, Německo či Slovensko nepočítám, to je víceméně stále domov. Jezdím tam pravidelně na hory chodit nebo lézt.

Podle čeho plánujete cesty?

Většinou si čtu specializované časopisy, kam píšou lidé, kde byli a zmiňují různá zajímavá místa. To je jedna možnost. Dál existují ve světě žebříčky něčeho, co je nej nejkrásnější, nejdelší apod. Sleduji, co má ve světě nejvíc nej, a na základě toho si také vybírám cíl cest. Tak jsem se rozhodl navštívit jeden z nejdelších ucelených treků v evropských horách, který je reálné přejít v kuse přechod Pyrenejí ve Španělsku po trase GR11. Byl jsem například na Islandu, protože se říká, že tam je nejkrásnější trek na světě Duhovými horami, tzv. Laugavegur. Ale výběr cest bývá i náhoda nebo osobní doporučení.

Co všechno obnáší příprava?

Na to jsem popravdě trochu líný. Většinou si vyberu, kam bych chtěl jet, v krátkosti zjistím, jak to tam funguje, co to obnáší na místě samotném, a tím příprava končí. Chystám třeba jen týden před odjezdem. I v případě loňské cesty do Nepálu jsme koupili letenky a pak se o cestě téměř půl roku výrazněji nebavili. Přípravy jsou spíš vláčné než velkolepé.

S kým cestujete?

Mám partu kamarádů v Dobrušce a pár po republice, s nimiž zvládám něco podniknout. Zájmy ve větší skupině se ale většinou rozcházejí a je těžké je skloubit do jednoho směru, proto poslední dobou jezdím na větší akce výhradně s téměř sousedy bratry Štaffovými. Sedli jsme si pojetím cestování i tím, že se známe dlouho a můžeme si na cestách stoprocentně věřit. Nemáme žádný problém jet spolu kamkoliv se starším Honzou jsem byl celý měsíc v Nepálu, s mladším Jirkou jsem přešel Pyreneje. Přežili jsme ve dvou 40 dní. Občas se k nám někdo přidá, ale jinak tito dva jsou moje hlavní cestovatelské skupina.

Kdybyste si mohl na příští pouť vybrat někoho z proslulých cestovatelů, kdo by to byl a proč?

Kdybych mohl vybírat z minulosti, určitě bych jel s Hanzelkou a Zikmundem. S nimi to muselo být veliké dobrodružství. Hanzelka a Zikmund jsou cestovatelské ikony. A z žijících? Nejsem si jistý, zda bych s někým jel. Znám spoustu cestovatelů osobně, mluvil jsem s nimi nebo jsem se o nich dočetl, ale každý máme asi k cestování zkrátka jiný přístup.

Vybavíte si, která Vaše cesta byla dosud nejnáročnější?

Pro mě osobně určitě pěšky přes Pyreneje. Byla to téměř 900 kilometrů dlouhá cesta. Každodenní vstávání, balení batohu, každodenní šlapání ať byla zima, slunce, déšť, pořád se šlo. Když se zastavíte, prodlouží se čas. Kilometry je třeba ukrajovat a nelze něco vzdávat při prvních nesnázích, je třeba vytrvat. Šli jsme trasu 38 dní, včetně jednodenního stopu. Považuju to za nejnáročnější akci v životě. Možná ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Bylo to pro mě hodně dlouhé. Posledních pět dní jsem měl zdravotní problém na noze a přál jsem si už být na konci.

Měli jste v Pyrenejích navigaci?

Trasa, kterou jsme šli, je oficiálně značená a uznávaná. Má oficiální začátek i konec. Jmenuje se GR11 (Grande Randonnée Pyrénéenne) a existuje soubor oficiálních map i dalších průvodců, které jsme na cestu zakoupili. Navigaci jsme neměli, horko těžko v horách dobíjet jakoukoliv elektroniku. Měli jsme jen téměř pořád vypnutý mobilní telefon a foťák, šli jsme „na těžko" se stanem, v němž jsme spali v horách.

Prozraďte, jaké jste si vysnil cestovatelské mety?

Chtěl jsem projít nejnáročnější cesty v Evropě, jak na délku, tak na převýšení. To se mi víceméně podařilo. Šel jsem tři španělskou GR11, francouzskou stezku okolo národního parku Écrins GR54 pod městem Grenoble, korsickou ostrovní GR20 všechny patří mezi top treky v Evropě. Kromě prvního devět set kilometrů dlouhého mají zbylé dva zhruba 200 km a nastoupáte na nich výškově asi 15 kilometrů, což je tisíc metrů převýšení v náročných horách za den. Ušel jsem je během dvou let. Mám na ně nejhezčí vzpomínky.

Kam jste se dostal nejdál a kde jste vystoupal nejvýš?

V Nepálu. Šli jsme s Honzou Štaffou významný trek okolo Annapuren, což je hřeben, který obsahuje jednu osmitisícovku nejnebezpečnější na světě má 8 091 m. Hřeben se jde asi dvě stě kilometrů okolo. Nejvyšší sedlo, kterým se prochází, je 5 416 m vysoko Thorung La. To je nejvyšší místo, kam jsem dosud dokázal vystoupat. Zdá se to vysoko, ale denně jsme se pohybovali ve výšce přes 3 000 m, tak to nebyl problém. V Nepálu jsme byli měsíc v první turistické sezóně, což je od března do půlky května. Hlavní sezóna trvá od konce září do listopadu. Navštívili jsme taky základní horolezecký tábor pod jižní stěnou Annapurny, takže jsme za tři týdny ušli zhruba 300 kilometrů. Na konci jsme strávili ještě nějaký čas ve městech a já jsem se podíval i do jednoho národního parku k Indii.

Zažil jste už stav, že jste se ocitl na dně svých sil?

Bylo to při přechodu Pyrenejí. Na konci cesty jsme dostal zánět šlachy na noze a velmi jsem kulhal. Velká bolest mě snad desetinásobně zpomalila. Po více než třiceti dnech cesty nám do cíle zbývalo 100 až 150 km, měl jsem hrozný problém jít v kuse celý den a ujít vytyčenou porci. Tehdy jsem vážně zvažoval, že to zabalím.

Láká vás touha něco dokázat, nebo spíš pocit volnosti?

Příroda mne všeobecně láká a baví, stejně jako se někomu líbí například architektura. Já zase miluju pohled na hory, které jsou jakousi architekturou přírody. Láká mě volnost z pohybu. Mám rád místa, kde není moc lidí, kde si odpočnu od civilizace. Právě proto tam asi jezdím. V horách si může člověk dokázat, že se umí postarat sám o sebe s naprostým základem, aniž by měl za zády město a stále se na něco mohl odvolávat. Určitě mne baví i pocit, že jsem něco dokázal, když se dostanu na vrchol a rozhlédnu se okolo. Hlavní důvod je ale zkrátka útěk od civilizace do přírody. Na občasných besedách o svých cestách říkám, že v horách se život smrskne na zhruba tři čtyři základní problémy: co budu jíst a pít, kam a jakým směrem jdu, pokud se nechci jen toulat, a zda mám kde a jak přespat, či zda mám ještě teplé suché oblečení. Žádný jiný problém v horách neexistuje, pokud nehrozí špatné počasí nebo nebezpečí zvenku.

Získal jste na cestách nějaké kamarády?

Potkáváme na cestách spoustu stejně nadšených lidí, jako jsme my. Vždy to jsou lidé milí, veselí a otevření. Se spoustou z nich jsem v kontaktu, ať to jsou Francouzi, kluk z Anglie či Argentiny nebo Kanaďanky, které jsme potkali v Nepálu. Jsem za to rád, protože od nich můžu získat spoustu zkušeností a kdo ví, třeba se někdy zase potkáme.

Horolezec Jirka Švejda mi řekl, že procestoval spoustu peněz, ale nelituje, protože zážitky z hor se nedají ničím nahradit. Máte to také tak?

Myslím si, že to tak má každý, kdo nejen chodí po horách, ale kdo začne cestovat. Cesty člověka neuvěřitelně otevřou, rozšíří mu obzory. Ten, kdo nevyjíždí za hranice svého města, kraje, státu, je uzavřený a myslí si, že se kolem něj točí zeměkoule. Teprve když člověk vyjede, otevře se mu mysl a možnosti k nevšedním zážitkům na celý život. Začne chápat, jak to ve světě chodí a že se nakonec má nad poměry a lépe, než si uvědomuje. Spoustu zážitků jako atrakce a podobně si lze zaplatit, ale ryzí zážitky související s cestováním se zaplatit nedají a jsou to nejcennější, co člověk v životě může v tomto směru získat.

Co děláte, kdy jste zrovna doma a nikoliv na cestách po světě?

V poslední době hlavně pracuju. Obecně mě ale baví výlety, Vyrazit někam do hor na víkend. Jeden z mých koníčků je dílčí prací jsem externím redaktorem webu Pohora.cz, kde můžu zužitkovat, čím se bavím. Rád jakkoliv sportuju. Miluju literaturu, tvořím si takovou malou soukromou knihovnu na téma útrap lidí v koncentračních táborech, gulazích a těžkých časů minulého století v totalitě.

Prozradíte, kam máte naplánovanou nejbližší cestu?

Žádné plány zatím letos nemám. Podobně vznikl i loňský Nepál, kdy jsme nejdřív na základě výhodné nabídky koupili letenky. Uvidím, co přijde.

Kam byste se chtěl podívat?

Mým velkým cestovatelským snem je Patagonie v Jižní Americe s nádhernými horami. Druhým lákadlem je Sibiř a oblast Altaje, východní odlehlé Rusko jako Vladivostok a Mongolsko. Na takové cesty je ale třeba najít alespoň měsíc volného času. Uvidím, kdy se na to naskytne příležitost.

Čím se v životě řídíte?

Věřím v jakousi karmu. Jaký je člověk sám, takové to pak má na cestě a takové potkává lidi. Když člověk koná dobro, tak ho potkává dobro. Když má člověk špatné úmysly doma, tak ho doženou i na cestě. To znamená, když pomůžete někomu na cestě, vrátí se vám to. Tím se stávají cesty bezpečnější, karma se vás drží. Dana Ehlová