Na cestách po světě strávil roky. Často putoval, kam ho náhoda zanesla a tak občas i Vánoce trávil Leoš Šimánek v místech, o kterých mnozí nikdy ani neslyšeli.

Toulavé boty už nějaký čas nechává ve skříni, snaží se ale nepřeberné množství zážitků sepsat a poutavou formou předat čtenářům. Ediční řada Zážitky z cest má už tři díly, Cestování je můj život, Severskou divočinou a nejnovější Cesty za dobrodružstvím. „Na té jsem pracoval zhruba půl roku. Pročítal notýsky s poznámkami, prohlížel fotografie a rozprávěl se svými blízkými. Říkám tomu monstr interview a v nich popisuji to nejzajímavější, co jsem zažil."

Ale zpět k Vánocům. Doma Leoš Šimánek tráví svátky úplně tradičně, v rodinném kruhu, se stromkem i kaprem. Ale někdy ho cesty zavedly i na opačný konec světa, kde o našich oblíbených svátcích neměli ani potuchy.

Vánoce první, kanadské

Při cestě napříč severní a jižní Amerikou zažil troje Vánoce. První v Kanadě. „Ty byly hodně klasické. Mrzlo až praštělo, k tomu hodně sněhu, byl jsem u kamaráda v Dawson City. Neměli jsme sice kapra, ale ryba byla, on totiž chytal lososy, sušil je a prodával. Takže smažený filet se naší tradici hodně blížil."

Vánoce druhé, pralesní

O rok později to už bylo něco jiného. V povodí Amazonky vánoční stromky těžko čekat.

„Po malých říčkách jsem se s indiány vydal na spletitou cestu k jezeru se sladkovodními delfíny. Byl to úžasný zážitek a zrovna ve sváteční čas. Díky misionářům domorodci o našich Vánocích věděli, tak jsem vypakoval ruksak a co nebylo potřeba, to jsem rozdal. Na oplátku jsem dostal malou opičku a upovídaného papouška. A byla dokonce i ryba. Měl jsem udici a chytit dravou piraňu na syrové maso nebyl problém. Prut jsem pak vyměnil za kanoi vydlabanou z kmene stromu a mohl jsem pokračovat dál úplně sám."

Vánoce třetí, patagonské

Další rok Leoše Šimánka zastihl na jihu jižní Ameriky. V chilské Patagonii, mezi potomky španělských dobyvatelů. A ti si na křesťanské svátky potrpí.
„Ryba tam sice nebyla, zato hodně hovězího. Gaučové zabili mladého bejčka na rožeň, k tomu ještě jehňata a nastala hostina. Udělali dřevěný kříž, na něj ovce přivázali, ale nepekli je nad ohněm, nýbrž vedle. Na sálačku."

Vánoce čtvrté, havajské

Knihu o první cestě Pacifikem chtěl dát Leoš Šimánek dohromady ve svém srubu v Kanadě. Psát přes zimu o teplých mořích mu ale ve sněhu a mrazu moc nešlo.

„Hned jak zamrzlo jezero, vyrazil jsem do civilizace a přes Vancouver na Havajské ostrovy. Tam jsem znal opuštěné místo u vody, s krásnou pláží, obklopené skalami. To byl můj cíl. Pod kamenným obloukem jsem rozbil tábor a žil zcela osamotě. Lovil ryby, případně zastřelil divokou kozu a přes Vánoce do sešitu sepisoval knihu. Ostatně to tak dělám dosud. Žádné psaní do počítače, všech jednadvacet knížek jsem napsal do sešitu tužkou.

I když, tam to psaní osamotě málem nedopadlo dobře. Při jedné cestě po strmé skalní stezce se vyloupl balvan a zlomil mi kotník. Jen pár desítek metrů ke stanu mi zabralo hodinu, nejbližší civilizace byla dva dny pochodu. Vzpomněl jsem si, že čas od času projela po moři rybářská loďka, nikdy tady ale kvůli velkým vlnám nepřistála. Tak jsem na pláži z kamení udělal nápis SOS, na klacek přivázal košili a čekal. Několik dní. Nakonec mne jeden člověk spatřil a podařilo se mu dostat ke břehu a vysvobodit. Doktor v nemocnici se divil, proč jsem nepřišel dřív. Už to začínalo srůstat, samozřejmě křivě. Ale rychleji to prostě nešlo."

Vánoce páté, 
v době kamenné

Při cestě po Pacifiku došlo i na návštěvu Západní Nové Guinee. Tam Leoš Šimánek potkal Jima z Kalifornie, který už mnoho let pracoval pro misionáře. Nedaleko hranice s Papuou žil kmen Yali a on byl přesvědčený, že k nim misionáři ještě nepronikli. Zcela odlehlý kraj bez civilizace. Dokonce objevil místo na přistání a slíbil Leošovi, že ho tam vezme. Ale zpátky musí pralesem pěšky. A tak se taky stalo. Potkával domorodce, procházel vesničkami jak v době kamenné.

„Když jsem dorazil do vsi, bylo tam úplné pozdvižení. Několik chlapíků začalo rychle pokrývat střechu rozestavěného domku, do kterého mě později nakvartýrovali. Než byl hotový, pozval mě můj průvodce do svého a za námi tam pak nalezlo tolik mužů a kluků, že si pomalu seděli na klíně. Najednou dovnitř vtrhl mladík a začal něco rychle vysvětlovat. Pak jako když do vrabců střelí, všichni vyrazili ven. Na návsi nastala hlasitá diskuze, někteří odběhli a přinesli luky, šípy, oštěpy, kamenné sekery. Po chvíli je zase odnášeli a diskutovali dál. Na lov divočáka bylo pozdě, správný čas nastal až další den ráno. A povedlo se. Byl to ohromný kus. Nejdřív proti nám vyrazil, ale brzy padl pod deštěm šípů a oštěpů. Když jsme úlovek dotáhli do vesnice, všichni jásali. Hned se začala připravovat hostina. Kamennými motykami nejdřív vykopali díru, rozdělali v ní velký oheň, do kterého naházeli kamení. Když oheň dohořel, vymetli zbylé žhavé uhlíky a rozložili na rozpálených kamenech listy z banánovníků. Na ty pokládali kusy masa, přidali očištěné sladké brambory a oloupané zelené banány. Celé to pak zakryli tlustou vrstvou velkých listů. Do večera bylo maso propečené, jen sůl scházela. Bohužel se v té oblasti nenacházel žádný slaný pramen. S hodováním se neskončilo dřív, než z kance nezbylo vůbec nic – kosti odtáhli psi. Stejně jako ostatní jsem doslova pukal. Když jsem si pak druhý den dělal do notýsku poznámky, zjistil jsem, že je Boží hod vánoční. Vzpomněl jsem si, jak naše maminka vždycky trvala na tom, abychom na Štědrý den drželi půst. A já se s domorodci právě na Ježíška totálně přejedl vepřového!"

Leoš Šimánek (* 1946) je český cestovatel a spisovatel. Narodil se v Chocni a po studiu stavebního inženýrství odešel do Německa. Zde získal občanství, stejně jako v Kanadě, kde později také žil. Zpět do Československa se vrátil v roce 1990. Zpočátku své expedice podnikal sám, později s manželkou a dětmi. O cestách napsal řadu knih, žije ve Rtyni v Podkrkonoší. Více informací a internetové knihkupectví najdete na www.leossimanek.cz.