Vloni vyrazil na kole přes Kyrgyzstán a Mongolsko do Japonska, letos překoval v sedle Spojené státy a západní Evropu. Jan Žďánský se vrátil domů a už plánuje další extrémní výlet. Tentokrát na sever.

Dokončil jste cestu kolem světa. Jaký byl návrat domů?
Zdaleka ne tak hektický jako minule. Už jsem doma dva týdny a užívám si klidu a zábavy. Od příštího týdne se vrátím do pracovního procesu a začnu zase normálně žít.

Jak jste měl tentokrát cestu rozloženou? Kolik kilometrů jste najezdil po USA a kolik po starém kontinentě?
Tři měsíce jsme jezdili Amerikou, to bylo dáno platností víza. Z Irska mi pak sólová cesta domů trvala měsíc. To už byl fofr. V Irsku jsem pobyl nejdéle, asi deset dní. Následoval týden ve Walesu a na jižním pobřeží Anglie a pak už jen týdenní cesta z Londýna do Mladé Boleslavi. To už jsem hnal domů a hlava myslela na to, co všechno bude potřeba udělat. Nějaké zdržování už by bylo jen oddalováním nevyhnutelného.

Strávil jste čtvrt roku v Americe. Jaké to bylo?
Bezvadné. Největším překvapením byli Američané. Přátelští, usměvaví, zajímali se, co jsme zač a odkud jedem, každý, na koho jsme se obrátili, nám pomohl. Lidi byli úžasní.

Vaše cesta vedla především venkovem?
Projeli jsme i několik velkých měst. Většinou jsme se ale s kolem někde zapikali s a z města nakonec skoro nic neviděli člověk celý den řešil, jak se z jedné strany dostat na druhou. Viděli jsme San Francisco, Philadelphii a New York. Nejvíc času jsme strávili hned na začátku v San Fransicu, protože jsme čtyři dny čekali na naše kola. Ta někdo poslal do Los Angeles.

Svezli jste se tramvají?
No jistě, to nešlo jinak.

Tentokrát jste cestoval nepoměrně vybavenější. Zklamala vás někdy technika?
Pouze kolo. To nevydrželo ty kilometry, které mělo za sebou, a tak jsem musel řešit opravy. Nejhorší byl prasklý rám. Jednou jsem ho spravoval v Americe, podruhé v Irsku. A zadní kolo jsem musel koupit nové. Teď už vím, že na tu zátěž, není sportovní hliníkové kolo dělané.

Zabloudili jste někdy?
Google nás vždycky dovedl tam, kam jsme potřebovali. Ale prekérní situace nás čekala na dálnici. Při jejím projektování asi někomu nedošlo, že vedle dvou set kilometrů dálnice by se hodila také nějaká okresní cesta. A tak jsme strastiplně překonávali pouště a několikrát stejně najížděli na dálnici.

Netrpěli jste žízní?
To ne, ačkoliv jsme měli spotřebu asi 12 litrů na osobu na den. Když bylo nejhůř, vyvěsili jsme ceduli, že potřebujeme vodu a za půl hodiny u nás zastavilo auto, řidič nám dal vodu a led a jel dál. Každé americké auto je vybavené ledničkou a ledem.

Jak se držel kolega?
Na výbornou.

Tentokrát jste se mohli dělit o radosti i strasti. Kdy vám na trase bylo nejhůř?
Mně hned na začátku. Na kolo jsem naskočil bez tréninku. Rovnou ze San Francisca vedla trasa do Sierry Nevady do hor a odtud do národního parku Yosemity. To stálo hodně bolesti a utrpení. Po deseti dnech si ale nohy zvykly.

Který kraj vám byl nakonec nejsympatičtější? Byl to rovinatější Středozápad nebo parky?
Parky byly určitě zajímavé, ale přesuny mezi nimi byly šílené. Nejpříjemnější část cesty byla přes Ohio a Pensylvánii. Klima je tam podobné střední Evropě, lidé příjemní a profil cesty sice opět jako na houpačce, ale kopce nebyly příliš táhlé.

Před odletem jsme se bavili také o medvědech a nebezpečí ze strany divé zvěře. Narazili jste na některé šelmy?
Asi budu muset vyrazit do Krumlova, abych si vyfotil medvěda. Nenarazili jsme ani na medvědí stopy. Všichni nás varovali, co se týče hadů a pavouků, ale jediný had, kterého jsme viděli, byl na silnici a přejetý.De facto všechna zvířata, která jsme viděli, mývalové, skunkové, byli mrtví u silnice.

Ubytování jste měl na Západě o poznání komfortnější než na Východě, že?
Stan jsem měl úplně stejný, ale v Americe bezvadně funguje jedna ze sociálních sítí, na které místní nabízejí ubytování pro nízkonákladové cestovatele. Dost jsme toho naspali u jiných, pár lidí, kteří nás poznali na cestě, nás pozvali k sobě domů, v národních parcích jsme něco naspali v kempech, protože tam to jinak nejde, a samozřejmě jsme spali i různě poschovávaní v lesích. Minimálně jednou týdně jsme ale u někoho přespávali, takže jsme si mohli vyprat a pořádně se najíst.

Povězte, jak k nějakému takovému pozvání došlo?
Američané velmi oceňují fyzickou zdatnost, takže když jsme nemohli najít nocleh a už se stmívalo, ptali jsme se lidí. A každou chvíli někdo prohlásil, chlapi tak pojďte ke mně do stodoly, to není problém.

Došlo i na domácí stravu, nebo jen na bistra?
Těch bister právě moc nebylo. Ceny byly trochu vyšší, než jsme čekali, takže jsme si hlavně vařili. Když nás ale někdo pozval, neuvěřitelně jsme si užili hamburgery, grilování, vajíčka a slaninu k snídani, zmrzlinu.

A nějaký negativní zážitek s Američany?
Vůbec žádný. Odjížděl jsem s tím evropským náhledem na Ameriku, že jsou všichni hloupí, ale úplně mi vyrazili dech.

Evropou už jste projížděl sám. Spěchal jste domů?
Britské ostrovy jsem si ještě užil, pak už jsem ale šlápnul do pedálů, vstával brzy a denně ujel 130 kilometrů. Přepálil jsem to a úplně si zničil nohy.

Obligátní otázka na závěr. Co plánujete na příště?
Po Novém roce bych si chtěl užít arktickou zimu. Zatím je to ve fázi vývoje, ale jisté je, že to bude v březnu, bude to kolo a bude to kratší. Čerstvě jsem se zamiloval, takže teď myslím spíš na kratší výlety.