Do Tichomoří se však nevydali jen Trabanti. Na mezinárodní expedici vyjel také maluch a motorky značky ČZ a Jawa. Mezi účastníky navíc byli dva lidé na vozíku. Všichni společně se vydali projet 20 000 kilometrů napříč Austrálií.

Dan Pribáň v tělocvičně školy velice expresivně komentoval fotografie pořízené na expedici. Začal právě tím, jak se na cestu dostali lidé na invalidním vozíku. „Potřebovali jsme lidi, kteří jsou zvyklí na nepohodlí a jen tak je něco nerozhází," vysvětlil. Jakub Koucký byl jasnou volbou, protože sám projevil zájem na další expedici vyrazit. Realizační tým ho však nejdříve odmítl. Jenže nakonec jim došlo, že shánějí otrlého člověka a vozíčkář je vlastně ideální volba. Jistý však bylo, že ho nebude nikdo vozit, pojede jen v případě, že auto bude řídit sám. S tím neměl dobrodruh žádný problém. A když už je k dispozici auto s ručním řízením, proč nevzít vozíčkáře dva. Mezinárodní tým tak doplnila Kristína Madajová, jedna z nejakčnějších slovenských vozíčkářek. „A tak nám vzniklo auto, ve kterém není ani noha a přesto jede," řekl v rámci přednášky s nadsázkou Pribáň.
Hovořil o tom, jak těžké bylo zdolat některé úseky cesty, která měla více výmolů než rovných a klidných úseků.

Problémy byly nejen s auty, které pochopitelně nemají pohon všech kol, ale hlavně s motorkami. Dominika Gawliczková byla podle Dana Pribáně častěji na zemi než na motorce. „Jak je malá, tak se odrážela od vzduchu a často spadla," vyprávěl vtipně. Faktem však je, že zvládnout motorku na pískovém podloží není jednoduché. Právě Dan Pribáň totiž část cesty absolvoval na motorce a díky pádu si odnesl šrámy na zádech.

Studenti se dozvěděli, že cesta Austrálií a Tichomořím s sebou samozřejmě přinesla také problémy a nepohodlí. Ať už při drobných opravách automobilů nebo při stravování.

Dan Pribáň přiznal, že nezřídka účastníci pili vodu z kaluží.