Kdybyste měl zmínit největší zkušenost, kterou vám tohle cestování přineslo…
Myslím si, že tou největší zkušeností je, že se v podstatě dá vyřešit všechno, když se to vyřešit musí. Člověk zjišťuje, že si na cestách, jak nemá vlastně ani jinou možnost, poradí s věcmi, které by doma považoval za naprosto fatální zásek a které by vyžadovaly řešení se specialistou a bůhvíčím vším. A když pak přijedete domů, spoustu věcí díky tomu neřešíte, což řadu lidí rozčiluje, protože to neberete dost vážně. Člověka cestování dost posouvá, posouváte hranici toho, co nejde, a obrovsky se vám zvětší komfortní zóna i rozhled. Zmizí vám i obavy z neznáma, naopak do všeho jde člověk s radostí a spíš se těší, co kde bude, co ještě neviděl.

Svoji poslední cestu jste podnikli z jižní Indie přes Pákistán a Rusko do Česka. Která část byla nejnáročnější?
Himálaj v severní Indii, kdy jsme se dostali přes pět kilometrů nad mořem. Na jedné straně to byl náš sen, na druhé straně obrovská výzva. Himálaj nám dal opravdu zabrat, ale bylo to tam nádherné. Rozhodně se to zařadilo mezi nejtěžší věci, které jsme kdy projeli, protože jestli má trabant s něčím problém, tak jsou to kopce. A když zkombinujete vysoké kopce a velkou nadmořskou výšku, do toho hodně špatné cesty a velké deště, tak ta autíčka šla daleko za hranu svých možností. Ve velké nadmořské výšce navíc ztrácejí na výkonu. Jak jste vysoko, řídký vzduch motorům neposkytuje dost kyslíku, takže jedou pomaleji, jako lidé.

Když se vrátíme na úplný začátek, co stálo za vaším rozhodnutím vyrazit do světa se žlutými trabanty?
My jsme původně trabantem vlastně nikam jet nechtěli. Někdy v roce 2006 jsme vymysleli s kamarády, se kterými jsme jezdili stopem po Egyptě a lezli na Ararat, že přejedeme velkým terénním autem Afriku a jak to bude super. A když jsme ten plán vypilovali do nejmenších detailů, narazili jsme na takový drobný nedostatek, že nikdo z nás žádné terénní auto nemá. Já jsem tehdy jen tak z legrace nadhodil trabanta, protože to auto trošku znám, ale všichni říkali, že to nejde. A to mě začalo strašně bavit, takže jsem ten nápad ještě několik dalších měsíců různě po hospodách a po kavárnách nahazoval a všichni říkali, že je to úplný nesmysl, že to nejde, což mě motivovalo, protože v té době byla taková představa – minimálně u nás, v zahraničí se těmito malými auty cestovalo daleko víc –, že bez nějaké velké čtyřkolky, GPS, ABS a já nevím čeho všeho nemůžete nikam jet. My jsme vlastně chtěli ukázat, že můžete vzít to nejobyčejnější a nejlevnější auto – tehdy se dal trabant sehnat zadarmo a ten náš byl v úplně nádherném stavu asi za pět tisíc korun – a že to jde. Samotnou motivací skutečně bylo, že v podstatě nikdo nebyl ochotný připustit, že by se dala tak velká cesta s tak malým autem udělat.

Vnímali vás během vašich cest někde jako vetřelce?
Ne, vůbec. Lidi jsou na světě většinou všude hodní. My jsme měli obrovskou výhodu, že ten trabant je neskutečně roztomilý, že vypadá, jako byste ho ukradli z hračkářství a prcháte do Mexika, je to takový socializační prvek. Navíc připomíná Mini Cooper, který proslavil Rowan Atkinson jako Mr. Bean. Takže jsme byli pro půlku světa Mr. Bean. Lidé na něj reagují strašně pozitivně a vlastně jim to autíčko přijde směšné, což pomáhá. S nenávistí jsme se tedy nesetkali nikde. Myslím si, že i bez trabantů by to nebylo jiné, že by nás nevnímali jako vetřelce. Ale takhle je to samozřejmě zajímavější. To auto dost pomáhá v komunikaci s lidmi.

Proč jste se rozhodl projekt ukončit?
V podstatě proto, že se říká, že v nejlepším se má přestat. My jsme to tak naplánovali, všechny kontinenty, které jsme chtěli vidět, jsme projeli. A máme další dobré nápady s jinými hodně divnými auty. Když se jedenáct dvanáct let motáte kolem trabantu, zmizí tím výzva. Kdybych měl hodnotit první jízdu současnými měřítky, byla hrozně jednoduchá. Věci, které mi tehdy přišly jako tragédie, jsou teď legrační problémečky, a vlastně už zmizelo to, že člověk překonává sám sebe. Vždycky to bylo hlavně o tom. Máme teď nový nápad s jiným vozidlem, který je hodně zajímavý. Jde o to, že bychom si rádi nasadili cíl, který je pro nás těžký.

TOM FRANZKI