Obrovské nástěnné obrazy, kolorované tuše vypovídající o dějinných událostech, popisky v rozsypaném čaji doplňuje naštěstí i anglický stručný popis, tak se něco málo dovím. Dostihne mě ale únava po probdělé noci v letadle,přesto se chystám prohlédnout si horní patro. Schodiště vedoucí kolem nádherného zvonu mě zavede do další haly.
Jak vypadá nirvána
Stoupnu si k palci u nohy Buddhy a kochám se výhledem na okolní kopce a obhlížím další sochy už “jen„ patnáctimetrové, které mají pomáhat přebít síly zla. Podoby šesti žen alegorie různých bohyň nabízejících vám (resp. Buddhovi) květiny, kadidlo, lampu, ovoce, mast, hudbu. Spodobnění morálky, úsilí, trpělivosti, meditace, shovívavosti a moudrosti vám napovídá, co pomůže dosáhnout nirvány.
Pomalu se dostávám za stálé pozornosti okolo se fotících turistů opět ke schodišti. Poslední pohled z nejvyššího bodu a vzhůru dolů po 268 schodech. A ještě udělat obrázek dalším teprve nahoru se šplhajícím turistům, a už se ocitám na půdě Po Lin kláštera. Vítá mě rozestavěnou částí chrámu. Obří plán na jeho dobudování napovídá, že bude ještě chvíli trvat, než se ho dočkáme.
Libá vůně i tóny
Nicméně není třeba truchlit – i malý palác pod tímto načrtnutým gigantem vás svými barvami a nádherou východní architektury dostává do kolen. Za stálé vůně tyčinek (nebo spíše tyčí – rozměr té největší byl okolo 1,5 m) zapálených na dolním nádvoří se můžete projít kolem ozdobené sochy Buddhy uprostřed, nebo se jít podívat na lotosy v jezírku, popř. probudit mnicha, který má právě odbíjet čas na zvláštním zvonu, jemuž chybí srdce. Zvuk je vyluzován pomocí „beranidla“. Inu jiný kraj jiný zvon.
A ještě pohled na Tian Tan Buddhu – jak se nazývá tato socha postavená za tři roky v roce 1993 a hledící jako jediná severním směrem. A pak se vydám na malé občerstvení do čajové zahrádky.
Cesta do nekonečna
Cestou okolo staveniště a za vydatného doprovodu vůně nevalné se na skládce odpadu objevily asi čtyři Číňanky v nefalšovaných čínských kloboučcích typu rýžovací pánev. Z chrámu se linoucí vůně tyčinek byla rázem překryta pachem zahnívajích zbytků potravin. Útěk od této „slasti“ skýtá cestička k moudrosti, jež vás zavede k sloupům uspořádaných do nekonečna, tedy ležaté osmičky.
Zde se můžete poučit nepochybně z mnoha mouder na jednotlivých sloupech (doporučuji si v tomto případě vzít průvodce či překladatele). Pomůže vám rozsypaný čaj složit do alespoň anglické podoby, když ne do české. A tak se vydám raději zpět, i když cesta pokračuje dál po značeném chodníčku do srdce lesa, který se naklání nad „nekonečnem“ ale denní doba a vedro mě přesvědčí, že je čas na odpolední čaj.
Jíst tady odmítám!
V zahrádce je možné obdivovat nefalšované čajové keříky. Ale lístky si netrhejte! Dejte se o obsloužit v místní čajovně. Tedy pokud bych měla být upřímná, nazvala bych to spíše táborovou improvizovanou polní kuchyní. Ono to tam tedy i tak podivně vonělo.
Nicméně pokud nejste zhýčkání a chcete vlastně jen čaj – přiznám, že jídlo bych se asi bála pozřít (srdce našeho hygienika by nepochybně zaplakalo), ochutnejte ho. Servírovaný čaj v konvičce a šálek se sítkem mě naplnily příjemnou chutí a únava se začala utápět v zelených lístcích čaje. Prolistuju průvodce a další plán cesty mě navedl do rybářské vesničky.
Nádraží najdete, ale…
Najít autobusové nádraží není problém. Projdete přes vesničku výstavních krámků postavených přesně pro nás turisty a lákající od jídel přes modlitební papírky až po zlaté modlitební přívěsky. Pokračujete branou postranní nebo hlavní na betonový plac s množstvím orezlých železných svodidel, které vás navedou k jediným vstupním dveřím busu.
Ale musíte nejdříve najít, který je ten správný. Po chvíli váhání a hledání v „čajových lístcích“ to vzdávám a ptám se evropsky vypadajícího turisty. Ten jen nechápavě zavrtí hlavou, začnu proto obcházet stanoviště a hledat alespoň ono doporučované číslo 11.
Nerozumím, ale jsem „doma“
Díky svátku mezinárodnímu (čímž jsou i tady Velikonoce) si prohlížím spoustu rodinek a poutníků tohoto kraje. Tedy nikoliv evropských nebo amerických turistů. Ty jsem sice také potkala, ale zdá se, že tento kraj navštíví více s cestovní kanceláří, než aby se potkali s domorodci.
A tak vychutnávám kouzlo davu cizinců. Štěbetání, jemuž ani za mák nerozumím, zní vlastně jako to naše… melodie vzrušených pocitů z návštěvy zvláštního místa je tak podobná té naší. Uklidňování dětí a koukání na hodinky, jasné signály, že bus je tu během chvilky. Nalodíme se do postaršího typu jakéhosi mercedesu a bus začne pomalu klesat do nížin k moři.
Alena Bělohubá