Návštěvníky v úvodu exkurze s průvodcem čeká tříkilometrová cesta hornickým vláčkem, jenž je zaveze až pod Brdské hřebeny. Průvodce Igor Gajdušek z Montánní společnosti, která důl spravuje, při exkurzi stručně popisuje jeho historii:

„V dole se těžila ruda obsahově chudá na železo. Bylo to pro ně zajímavější, než nějaká bohatá ruda, protože bylo pro ně výhodnější těžit oxidační rudy, jež mají méně procent železa, než ty bohaté, které se musí zpracovávat ve vysoké peci. A to byl problém, protože to neznali.“

Železo tu těžil kmen Bójů

Dále přítomné seznámí s tím, že nejstarší archeologicky doložené dějiny dolu pochází z období Keltů dva tisíce čtyři sta let zpátky, kdy tu železo těžil kmen Bójů. Vědci našli jejich pícky na zpracování rudy a různé předměty z keltského období.

„Nechci tvrdit, že ten důl je nejstarší na světě, určitě bylo takových dolů víc, ale je jedním z nejstarších na našem území. Ložisko železné rudy bylo těženo velmi dávno a je tak jedním z nejstarších těžených ložisek u nás,“ říká průvodce Igor Gajdušek. Dále přiblížil, že dále o dolu není moc informací. Dalším doloženým obdobím je středověk, v kronice v Dobříši se našly velmi kusé zápisy o tom, že z dolu na Skalce byla převážena ruda, ale to je vše, víc tam není.

Uvedl, že nejpřesnější zprávy jsou z období Marie Terezie, z roku 1747 existuje dodnes mapa. Z tohoto období se dochovaly inspekční zprávy z tehdejšího Báňského hejtmanství, ve kterých stojí, jak byl důl velký, kolik tam pracovalo lidí a další informace.

„Marie Terezie v dole zavedla moderní přístup, jednak určité zásady bezpečnosti práce, za druhé zásady vydobytí ložiska, protože už tehdy se dbalo na to, aby bylo vytěženo efektivně. Zákony, které fungovaly tehdy, platí dodnes,“ doplňuje průvodce.

Intenzivní těžba ve válečném období

Po Marii Terezii důlní práva získal rod Colloredo-Mannsfeldů z Dobříše. Ti zde těžili po nejdelší dobu, až do období První republiky. V roce 1935 jim byl důl znárodněn, protože stát si potřeboval pohlídat strategické zdroje surovin. Očekával se světový konflikt, protože od roku 1933 byl v Německu u moci Hitler.

„Na každou válku je třeba železo. Každé zintenzivnění těžby na dole Skalka zapříčinila buďto válka, příprava na válku, nebo období těsně po válce, kdy železa bylo málo, protože se spotřebovalo,“ podotýká Igor Gajdušek k tématu.

Za první republiky se hodně investovalo do příprav, zpřístupňovala se spodní patra, a to pokračovalo i během 2. světové války. Pro Němce železo mělo obrovskou cenu. Důl se stále rozvíjel a zvětšoval. Po roce 1948 důl přebrali komunisté a založili státní podnik. Stal se dolem s největším objemem těžby u nás, právě díky investicím do rozvoje v předchozích obdobích.

Nečekaný konec těžby

Po 2. světové válce přišel nečekaný konec. Postavily se Kovohutě, jen si stavitelé neuvědomili, že investice do podniku budou obrovské a návratnost velmi dlouhá. Ve světě spadla cena železa, protože se po válce trh nasytil a zjistili, že ta ruda je tak chudá, že těžba nemá cenu. V roce 1967 byly veškeré práce ukončeny.

„Od té doby byl důl opuštěný až do roku 2004, kdy jsme ho od Ministerstva životního prostředí převzali my a začali jsme ho dávat postupně dohromady. Je to běh na dlouhou trať, tady se dá dělat pořád něco,“ doplňuje k postupné záchraně dolu průvodce Igor Gajdušek.

Vypočítává, co všechno při převzetí nefungovalo: „Byl nefunkční vodní a větrací režim, nebyla tady elektřina, některá místa byla zavalená. V přístupné části se muselo vykopat a odvozit asi 1500 tun bahna. Obnovit větrací systém, roury, udělat větrací vrt. Potom se dělala elektřina a vyštěrkovaly pochozí cesty.“

Existence dolu a hlavně jeho chátrání po uzavření mělo také svou stinnou stránku. Začal se propadat kostelík na Skalce. V 80. letech společnost Kovohutě zafinancovala větší část opravy kostela. Zajištění trvalo dlouho, dosud není úplně dokončeno, stále pokračuje. Podle průvodce je vnější část kostela hotová, stavba je zajištěna, ale interiér není zrekonstruovaný.