Prosadil se jako schopný lovec a obchodník s kožešinami, rozvážel se psím spřežením i poštu. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa na severu Ruska až po severní Kanadu. Jeho životním krédem bylo: „Prondu – prondu, neprondu – neprondu“. Dobrodružné putování mrazivými pustinami je dnes známé díky několika knihám, které vznikly na základě Welzlova vyprávění pro návratu do Evropy v roce 1927.

Neklidný duch

Na dlouhou pouť se Welzl z rodného Zábřehu vydal v roce 1893. Důvody nikdy později nechtěl komentovat, „…protože potom nikomu ničeho není, povím jenom tolik, že můj duch byl tak neklidný,“ uvedl později v knize Eskymo Welzl – Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, kterou podle Welzlových zápisků a vyprávění připravil pro tisk Rudolf Těsnohlídek.

Přes Janov, USA a Austrálii se dostává až do východoruského Vladivostoku. Tam se tehdy staví Transsibiřská magistrála a vyučený zámečník nachází práci na stavbě mostů. Když vydělá dost peněz, ze stavby odchází. Láká ho svobodný život v neprobádaných oblastech Sibiře. V Irkutsku si koupí koníka, malý povoz, zásoby, zbraně a střelivo a vydává se do nehostinných pustin.

Jak uvádí ve své knize pamětí, putuje 47 dní oblastmi, kde „se křižují tisíce stezek, kde člověk má dojem, jako by odcházel na onen svět“. Popisuje, jak postupně nachází hromady kostí vlků, kterými se živili jeho předchůdci při svém putování, pak kosti koní a nakonec jen lidské ostatky a pozůstatky povozů. Přes všechny obtíže se mu podařilo dorazit opět mezi lidi – domorodce v osadě Kačuga.

Pojídač medvědů

Na dálném severu tráví dlouhá léta. Při svých obchodních výpravách se dostává až na sever Ameriky. Poznává také domorodé Inuity na Aljašce a v severní Kanadě, kteří ho nazývali Pojídačem medvědů. Během svých dalších cest se plaví po řece Yukon až do zlatonosných oblastí kolem Dawson City.

A právě na Aljašce se ve 20. letech minulého století dostal do problémů poté, co ztroskotala loď Seven Sisters, na které se plavil. Americké úřady dobrodruha z už neexistujícího Rakouska-Uherska považovali za špiona a vyhostili ho. Loď ho dopravila do Hamburku a na čas se pak vrátil do své domoviny. Svým vyprávěním zaujal pracovníky československého velvyslanectví a začal si dopisovat s Rudolfem Těsnohlídkem, díky němuž se nám osudy moravského polárníka uchovaly dodnes. K audienci ho přijal dokonce i prezident Masaryk.

Další texty k tématu najdete ZDE

Vrací se také do rodného Zábřeha, kde navštěvuje známé z dětství a na potkání vypráví své příběhy z dalekých krajů. Doma ho ale nic nedrží. Po osmi měsících odjíždí za peníze, které získal díky svým knihám, opět do Arktidy. Ve svých šedesáti letech ho pohodlí neláká, musí opět na sever.

Při odjezdu se loučí s přáteli: „Sbohem, už se nikdy neuvidíme“. Má pravdu. Jeho dlouhá cesta končí v aljašském Dawson City, vymírajícím městě z dob zlaté horečky, kde strávil posledních dvacet let svého života. Zemřel v osmdesáti letech a pochován je na místním hřbitově. Přesné místo jeho posledního odpočinku už dnes nejde dohledat. Aktivní příznivci Welzlova odkazu ale v Dawson City vybrali místo na katolickém hřbitově, označili ho křížem a nápisem, že zde odpočívá Jan Eskymo Welzl. Na náhrobní desce pak stojí epitaf: „Kde domov můj, kde domov můj…“

Svoboda pod bodem mrazu

Po stopách Jana Eskymo Welzla se vydal zábřežský filmař a dokumentarista Martin Strouhal. Welzlově odkazu zasvětil mnoho let svého života. Výsledkem jeho pátrání je kniha Svoboda pod bodem mrazu i dokument, který uvedla Česká televize. Na své sibiřské expedici, která se v roce 2012 dostala až na dohled ústí řeky Jany do moře, získal filmař od místních Jakutů informaci, že asi do roku 1915 na ostrovech opravdu působila americká obchodní stanice, která vykupovala kožešiny a odvážela je na Aljašku.

Martinu Strouhalovi se také podařilo objevit neznámé artefakty z Welzlova života. Do jeho e-mailu dorazila z amerického Ohia Welzlova vlastnoruční kresba a jeho rukou popsaná fotografie zároveň s časopisem, který o Welzlovi v 70. letech otiskl článek. Fotografie zachycuje Welzla u makety mamuta a s obří kostí v ruce při jeho návštěvě Národního muzea v Brně v roce 1929. Rub snímku popsal Welzl německy svým typickým úhledným rukopisem. Mimo jiné uvádí, že kost, kterou drží, byla kdysi součástí velrybího ocasu. „Tyto artefakty nejsou v mém vlastnictví, ale ilustrují, co vše jsem nacházel při svých cestách Sibiří," stojí na rubu fotky.

Někteří mu nevěří

Mnoho lidí pochybovalo o tom, že Welzl skutečně prožil to, o čem vyprávěl. Řadu jeho svědectví považovali za nevěrohodná a Welzla pak za prostoduchého strejce, který to neměl v hlavě úplně v pořádku.

„Myslím, že mnoho nedorozumění vznikalo způsobem jeho mluvy a také přepisem vyprávění. Zajímavé je, že postupně se potvrzuje řada jeho údajů, o kterých se dřív pochybovalo. Například to, že na Novosibiřských ostrovech obchodoval s Američany nebo že tam byly na povrchu velké zásoby uhlí. Potvrzuje se i reálnost jeho popisu krajiny na ostrovech a na březích řeky Jany," říká Martin Strouhal.

Právě on byl u zrodu myšlenky osadit u hrobu Jana Eskymo Welzla v Dawson City pamětní desku. Před třinácti lety ji na Aljašku dopravil poté, co s ní absolvoval sedmnáct tisíc kilometrů dlouhou pouť. Na slavnostní odhalení desky přišli lidé z místního muzea včetně jeho bývalého ředitele Johna Goudy, který Welzla znal.

Zábřeh je Welzlovo město

Že jsou na svého rodáka v Zábřeze náležitě hrdí, poznáte hned při příjezdu do města. Pokud přijedete vlakem, bude vás Welzlova socha vítat přímo na nádraží u prvního nástupiště. Původně přitom stála ve Školní ulici, kde nahradila mohutnou plastiku Stalina. A místní si svého bývalého spoluobčana váží. Zkamenělému Welzlovi tak na zimu dávají na krk šátek či šálu, a když přišel covid, neváhali mu nasadit roušku.

Slavného polárníka v Zábřehu potkáte doslova na každém rohu. Od nádraží do města vede Welzlova naučná stezka, která vám přiblíží všechny zdejší pamětihodnosti. V místním muzeu, které sídlí ve starobylém Domě Pod Podloubím u horního náměstí, navíc najdete od loňského podzimu zbrusu novou expozici o Janu Eskymo Welzlovi. Na své si přijdou také milovníci pěnivého moku. Welzlovo jméno nesou produkty z místního minipivovaru, které stojí zato ochutnat.

Setkání Welzla s Cimrmanem


Slavný polárník nebyl jen světoběžníkem, ale snažil se také vynalézat. Pokoušel se například sestrojit perpetuum mobile. S Cimrmanem se měl Welzl setkat ve chvíli, když se ze Zábřeha vydal na svou dobrodružnou cestu a ještě před odjezdem se chtěl pokochat pohledem na město od hradební branky. „Setkali se v roce 1893 v okamžiku, kdy Welzl opouštěl Zábřeh. Jeho maminka byla po smrti, k městu neměl žádná pouta, navíc byl docela rozčarován ze zdejších poměrů. Nám se podařilo prokázat, že dalším podnětem, který ho přiměl odcestovat, byl Jára Cimrman,“ vysvětluje Zdeněk David, který se osobností Jana Welzla dlouhodobě zabývá.

Welzl údajně Járu Cimrmana pohostil doutníkem, slivovicí a špekem, ten mu na oplátku věnoval čtyři krejcary. Mince Welzl prý nikdy neutratil.

Na počest slavného rodáka v Zábřehu patnáct let pořádali festival dobrodruhů, recesistů a cestovatelů nazvaný Welzlování. Oblíbená akce zahrnovala třeba běh do zámecké brány, závody čtyřspřeží na hlavním náměstí nebo Welzlův kufr, při němž museli účastníci zdolat po vzoru svého předchůdce danou trasu s kufrem v ruce. Po cestě na ně čekaly nástrahy v podobě slivovice, špeku a tvarůžků. Tato tradice už bohužel skončila, zůstala ale další akce spjatá se slavným dobrodruhem – Mezinárodní mistrovství ČR v extrémním kvadriatlonu nazvané Welzlův kvadriatlon.