Známá secesní stavba Grandhotelu Evropa stojí na pražském Václavském náměstí. Ještě před tím, než zde byl hotel v roce 1872 podle projektu architekta Josefa Schulze postaven, stával na jeho místě Bindrův zájezdní hostinec. Hotel byl původně zbudován v novorenesančním slohu a svou současnou secesní podobu získal až v letech 1903 až 1905, kdy byl přestavěn.

Svou nejslavnější éru ovšem zažil díky restauratérovi Karlu Šroubkovi, který hotel koupil v roce 1924 a přejmenoval jej na Grandhotel Šroubek. Ten se stal známým nejen u nás, ale i ve světě, jednak díky secesní výzdobě, a také prvotřídním službám a vyhlášené kuchyni. Jeho majitel totiž hodně cestoval a recepty, které na svých cestách posbíral, vylepšoval menu hotelové restaurace. Spolu s manželkou vydal i knihu receptů nazvanou Jak se vaří u Šroubka. Zaváděl i odkoukané vybrané způsoby stolování.

Karel Šroubek, který se narodil v roce 1880 v Nučicích u Prahy, byl vůbec zdatným inovátorem tehdejšího hoteliérství. K novinkám patřilo například hotelové logo, vlajka, veřejně přístupné ceníky, doplňkový prodej skla, porcelánu nebo šperků. Ne nadarmo se v té době vžilo rčení: „Dlíti v Praze a nenavštíviti Grandhotel Šroubek, znamená nebýti v Praze vůbec.“

Radomír Kočí, autor knihy Prázdné domy, ve své publikaci uvádí: „Před válkou tu sídlil britský obchodník Nicholas Winton, který zde řídil záchranu židovských dětí před nacismem. V kavárně jste mohli potkat hereckou elitu Národního divadla. Vlasta Burian se přátelil s hotelovým šéfkuchařem, Franz Kafka tu měl své jediné autorské čtení. Mezi VIP hosty patřili také Tomáš Garrigue Masaryk nebo Adina Mandlová.“

Stopy Jurije Gagarina i Toma Cruise

Epocha slávy a věhlasu vzala za své v roce 1951, kdy byl hotel znárodněn. Děti Karla Šroubka emigrovaly do Kanady. Po znárodnění zařízení opět přejmenované na Grandhotel Evropa ještě nějakou dobu těžilo ze své pověsti. Navštívil ho například Jurij Gagarin nebo poslední perský šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Do hotelu se ale za minulého režimu vůbec neinvestovalo, chátral a jeho kvalita klesla až na podprůměrnou úroveň.

Po revoluci v roce 1989 byl restituován, prodán a mnoho let zůstal prázdný. Toho využili filmaři. Secesní interiéry si zahrály v americkém akčním thrilleru Mission Impossible nebo v české komedii Muži v naději. Také inspirovaly tvůrce filmové restaurace ve filmu Titanic.

V současnosti je Grandhotel Evropa v rekonstrukci, přičemž by si podle plánu měl zachovat autentický charakter ze začátku minulého století. V budoucnu by ho měl provozovat celosvětový řetězec Marriot pod novou značkou W.

Mafiáni si tu podávali dveře

Libeňský Discoland Sylvie se nemohl pochlubit zajímavou architekturou ani krásou svých interiérů. „Proslul divokými večírky, hostil celebrity, politiky i mafiány. Jeho majitel Ivan Jonák zase proslul projížďkami kabrioletem ve společnosti nahých žen po Praze, ale i tím, že strávil 18 let za mřížemi za objednávku vraždy své manželky,“ stojí v knize Prázdné domy z nakladatelství Grada.

Budova se začala stavět v roce 1992 za peníze německého investora Helmuta Hugera. Spolumajitelé Ivan a Ludvika Jonákovi v té době luxusní klub pojmenovali po jedné ze svých dcer, Sylvii. V Discolandu se setkávali členové Berdychova gangu, David Berdych tu pracoval jako vyhazovač, a další živly z podsvětí. Provozního tu dělal Albert Žirovnický, který byl později odsouzen za vraždu.

Objevili se tu ovšem také v té době mnohem známější hosté, včetně Karla Gotta, Lucie Bílé či skupiny Guns N’ Roses. Podnik manželům Jonákovým vynášel velké peníze. Ivanu Jonákovi bohatství a moc stouply do hlavy. Jeho záliba v extravaganci se projevovala například tím, že choval medvěda, krokodýla a rád se chlubil rozsáhlou sbírkou zbraní.

Jak rychle Ivan Jonák svůj majetek a slávu nabyl, tak rychle je i pozbyl. Jeho osud zpečetila zbraň, která do jeho sbírky nepatřila a kterou byla v roce 1994 zastřelena jeho manželka Ludvika. Policejní vyšetřovatelé Jonáka obvinili, že si vraždu své ženy objednal, protože ho chtěla připravit o podíl v Discolandu. Jonák také údajně připravoval vraždu manželčina milence. V roce 2001 poslal soud Ivana Jonáka na 18 let do vězení.

Objekt bývalého luxusního klubu pak zůstal bez využití a ztrácelo se z něj vybavení. Labutí píseň diskotékového ráje se odehrála po Jonákově propuštění z pankrácké věznice v roce 2014, kdy tu jeho majitel zorganizoval velkolepý večírek pro přátele. O dva roky později zadlužený Jonák umírá. V současné době je budova Discolandu v rukou soukromé osoby a její budoucnost je nejasná.