K průvodcování se Kateřina Vršanská dostala náhodou. „Díky mému nadšení a znalosti mě oslovila turistická agentura Chernobylwel sama s tím, zda bych neměla zájem se k nim připojit," vyprávěla. Taková nabídka se podle ní pochopitelně nedala odmítnout.

O zóně, tragédii a všem okolo věděla na začátku tolik, že zkrátka potřebovala své vědomosti srovnat se skutečností. V mnohých ohledech pak byly její představy absolutně překonány. „Třeba v tom, že člověk, který tam nikdy nebyl, ale vnímá to jako tragedii, dojde na místě ke zjištění, že ta tragédie je mnohem hlubší a deprese z toho vyplývající je bezbřehá," řekla.

Návštěvníci reagují různě 

Na otázku, co události podle ní předcházelo nebo se v určité chvíli mělo řešit jinak, ale s jistotou odpovědět nelze. Navíc se k tomu necítí ani plně kompetentní. „Ale logicky vzato, kdyby se tehdy dodržel technologický postup a strategický plán testu, nemuselo k tomu dojit," říká. Typ reaktoru měl nedostatek ve své stabilitě. Při poklesu vody se přehříval, ale i tak, když se podle ní precizně dodrží jeho provozní podmínky, je bezpečný.

Pripjať. Místo, kde se zastavil čas

Důkazem je i to, že tento typ reaktoru byl po černobylské havárii modernizován a vyrábí energii na několika jaderných elektrárnách ve světě ještě dnes. „Co se vyřešení nastalé situace týče, podceněná byla pouze informovanost obyvatel a jejich pozdní evakuace," tvrdí. Odklizeni katastrofy a zakonzervování reaktoru bylo pak jediné možné řešení.

Návštěvníci na tamní prostředí reagují různě. „Tady většinou zvědavost předčí pud sebezáchovy a vážnost situace lidem dochází, až když stojí na vstupní bráně zóny Dytiatky a prochází pasovou kontrolou," popisuje. 

V místě panují přísná pravidla 

Situaci ulehčí tím, že jim zapůjčí dozimetr a oni tak po celý svůj pobyt v zóně vidí, kolik záření získávají. Nakonec to odpovídá rentgenu zlomené nohy. I během zaoceánského letu obdržíte údajně víc než za dva dny v zóně. „Každopádně není vůbec od věci dodržet přísná bezpečnostní pravidla," upozorňuje.

To podle průvodkyně znamená nic nesbírat, nejíst, nesedat si na zem nebo lavičky, nechodit mechem a do míst, která jsou vyloženě nebezpečná, pro svůj havarijní stav. Co od výletu do zóny lidé očekávají a proč se na místo chtějí jet podívat, je hodně individuální.

Kateřina Vršanská víc moc dobře, jak se tamní prostředí za ta léta změnilo. „V zóně je hlavně vidět síla přírody a vůle přežít. Je mylné si myslet, že je to kus mrtvé země," řekla Deníku již před třemi lety Vršanovská.

Život tam byl podle ní vždy těžký a po nehodě se na čas zastavil, ale to už je pryč. O čem vsak nemůže být zatím řeč je, že by se zóna otevřela běžnému životu. Pro vstup do ní stále potřebujete povolení a minimální věk osmnáct let.

Nádherná příroda

Jakmile se Kateřina někde zmíní, co dělá za práci, objevuje se často u lidí zděšený výraz ve tváři. Považují ji za šílence, a to nejen lidé v České republice, ale i mnozí Ukrajinci, pro které je Černobyl jakési stigma.

Na druhou stranu ale mnoho lidí zajímá, jak to v Černobylu a v okolí elektrárny vypadá dnes. „Na přednáškách se na současnou situaci ptá každý. Nevěří, že to není zóna mutantů," říká. V očích veřejnosti je podle jejích slov díky neznalosti situace a zkresleným informacím mnoha médií spousta předsudků.

Jak by se tedy měli lidé na celou situaci dívat? „Měli bychom na tyto lidi myslet jako na oběti a hrdiny. Ne to brát jako senzaci nebo naopak k tomu přistupovat zcela lhostejně," míní. I proto, že nehoda zasáhla spoustu lidí, hlavně děti, a další tisíce a tisíce mužů se podílelo na odklízení těžce radioaktivního materiálu kolem elektrárny.

Bylo už zmíněno, že okolí se ptá nejvíce na to, jak oblast Černobylu a elektrárny vypadá dnes. „Od první chvíle, kdy jsem se do zóny dostala, vzalo mě toto místo za srdce. Příroda je tam jednoduše nádherná," směje se.

Život starousedlíků

Lesy i voda jsou tam plné života. Žijí tam ve velkém společenství zvířata, která jsou jinde v červené knize ohrožených druhů. Vysvětlení je podle průvodkyně jednoduché. „Nežije tu jejich jediný hlavní nepřítel, člověk," upozorňuje.

Ačkoli v nejširší zóně někteří obyvatelé žijí dodnes. „Co se týče samousedlíků, tedy lidí, kteří před nehodou v zóně žili a v roce 1988 se do ní začali vracet, těch tam v současnosti žije několik desítek," vzpomíná.

Vrátili se proto, že si nedokázali najít domov jinde. Jejich kořeny byly za plotem zóny a oni se i přes zákaz ve velkém množství vraceli. Stát to v tichosti začal tolerovat, ale pouze těm, kteří pocházeli z obcí v nejširší zóně.

Pripjať a obce kolem elektrárny jsou prázdné. „Až staří lidé zemřou, budou znovuosídlené obce skutečně prázdné," dodává Kateřina Vršanská, průvodkyně v Černobylu pro české návštěvníky.

Deník si povídal s Kateřinou Vršanskou před třemi lety.

Elektrárna Černobyl
Jaderná elektrárna na severu Ukrajiny. 26. dubna 1986, zde došlo k nejhorší jaderné havárii v historii. Příčin havárie bylo zřejmě více. Patřila mezi ně údajně i nedostatečná kompetentnost pracovníků elektrárny. Při výbuchu se do ovzduší dostaly radioaktivní látky a došlo ke kontaminaci okolního prostředí. To je dodnes považováno za zakázanou zónu. Město Pripjať i okolí elektrárny jsou prázdné. Radioaktivní prvky se tam nacházejí v takovém množství, že už město nelze vyčistit. Pouze v nejširší zóně žije několik desítek starších obyvatel, takzvaných samousedlíků, kteří zde žili před havárií a jinde si nezvykli.