Nepál je jedna z nejchudších zemí na světě a jejich životní styl je tomu přizpůsobený. Všichni jsou živi hlavně z turistického ruchu, ten je zde největší v období od října do prosince a od únoru do června. V létě jsou zde monzuny a v zimě zima.

Nejnavštěvovanější je hlavně díky Himalájím, které pokrývají víc jak polovinu Nepálu, a také je na nepálském území Mount Everest, největší hora světa. Komukoli jsem řekla, že sem jedu, hned se zajímal, zda na trek. To ale nebyl účel mojí cesty.

Ve všech chudších státech funguje alespoň jedna asociace, či společnost, která sdružuje dobrovolníky, ať z vlastní země tak i odkudkoli ze světa.

Být užitečné…

Míša, moje kamarádka, je veterinářka a mimo to, že má vlastní ordinaci, cestuje jako dobrovolnice po veterinárních centrech různě po světě. Nyní si vyhlídla Káthmándú Animal Treatment centre (dále jen KAT centre). Problémem Nepálu jsou přemnožení psi. Kočky také, ale díky hladovým psům je tohle „přírodně regulované". KAT se stará o nemocné a nějak zraněné psy i kočky. A funguje právě díky dobrovolníkům. My jsme se sem vydali přesně z tohoto důvodu. Být nějak užitečné, Míša hlavně pro nasbírání zkušeností, a také jsme tu pro to cestovat a poznat odlišnou stranu světa i života.

Pro mě je KAT velkou lekcí a pro Míšu „jak by smet". Dnes a denně se tu děje něco nám neznámého a samotné město nás neustále překvapuje. Jak krásou, tak špínou a i lidmi samotnými. Být tu jen na týden by byl hřích, my jsme tu 16 dní a i to je málo.

1. den: Krátké postřehy z cesty

Let do Bruselu byl tak rychlý, že jsem si ho snad ani nevšimla. Přesun od jednoho terminálu k dalšímu byl zase tak dlouhý, až to vypadalo nekonečně. Šly jsme z jednoho konce letištní budovy na druhý a úplně překvapené jsme se nechaly znovu „prošacovat". Tentokrát trochu méně důkladně než v Praze nemusely jsme vyzouvat boty.

Jen nevím, který „chytrák" mi pověděl o tom, že Bruselské letiště je velké asi jako to Pardubické. Je to pěkná blbost, spíš bych řekla, že je dvakrát větší než to pražské. Vstup do dalšího letadla byla hnusná zpocená a „vydejchaná" facka. Ta se naštěstí brzy změnila, pustili na nás čerstvý vzduch s krásnou vůní citrónové trávy. Chtěla jsem můj domov vyfotit z nějakých 11000 km, ale vyfotila bych tak akorát jedno velké bílé nic. To až když jsme opouštěli náš vzdušný prostor, objevilo se za oknem cosi jako mozaika políček jedno vedle druhého.

Po přistání a půlhodině bloudění na letišti v Bombaji a nemožnosti načíst místní fikaně zabezpečené free wifi jsem pronesla, že už tam nikdy nechci čekat přes noc. Ráno před vstupem do letadla nás opět šacovali, tentokrát ale dámy měly přednostní odbavení, takže jsme v letadle seděly mezi prvními.

V Káthmándú (dále jen KTM) jsme si vystály frontu na víza, nechaly se odvézt do hotelu. Jezdí se tu sice vlevo a bliká se při zatáčení, ale praxe je taková, že pokud nestojí uprostřed silnice policajt, který řídí dopravu, tak se jede prostě tam, kde je místo, tedy všichni všude a s neustálým troubením. Rachot, mazec a pro nás turisty zážitek…

2. den: Chitwan

Po příletu jsme šly zaplatit a zjistit podrobnosti rezervovaného výletu do Chitwanu. Cesta byla krátká, ale těmi nejrušnějšími uličkami Thamelu (nejnavštěvovanější obchodní a ubytovací část města pro turisty). Za prvním rohem první překážka. Silnice, jestli se ovšem to zaprášené s tak rozbitým asfaltem, že už tam ani není, a s valící se vodou z nějakého prasklého potrubí, které nikdo neopravuje, dá nazývat silnicí. Jedno auto za druhým, mezi nimi projíždějící motorky a další auta. Tím opravdu nejde projít bez újmy na zdraví. Po záhadném proběhnutí za někým místním na několika místech netuším kudy, ale už se zalehnutýma ušima od neustálého troubení, to najednou jde projít.. A po ušlém kilometru si do toho silničního zmatku troufáme vlézt i samy.

V turistickém centru jsme ze začátku dost opatrné na to se nechat zlákat prodejci, ale po tom, co jsme „vysolily" za Chitwan, nám ty peníze v ruce asi dělají dobře. Daly jsme si šíleně ostrou, ale famózní večeři a donesly na hotel pár suvenýrů, které jsme původně nechtěly, ale koupit musely a teď se tu nad nimi rozplýváme. Ono je to smlouvání tak snadný! A průšvih je, že jak se tu řekne něco ve smyslu, kolik to stojí?, tak už se z toho nedá vykroutit a musí se to koupit.

3. den: Seznámení

Od rána jsme v KAT centre a musím říct, že to není nic příjemného na psychiku. Jsou tu jen psi a pár koček, nic víc. Několik psů je separovaných z různých důvodů a ten zbytek spí, hraje si spolu nebo na sebe vrčí a perou se. A když to náhodou začne blízko mě, tak mám docela nahnáno. Jinak jsou milí, přátelští a chtějí se pořád mazlit. Míša, moje kamarádka veterinářka, kulí oči na umění těch zdejších lékařů, kteří snadno, rychle a pečlivě operují s maximálně třetinovými řeznými ranami, než je zvykem u nás.

Já zase fotím a fotím a fotím, protože fotografa prý potřebují jako sůl. Jenže pokaždé, když si k tomu dřepnu, jsem v obležení místních mazlíčků. Je tam pár psů, co se snaží mít nadvládu nad ostatními, a pak je tam pár jiných, kteří se snaží v tichosti proklouznout a nechat se někde za zády tajně podrbat a jsou za to pak neskutečně vděční.

Třeba jeden německý ovčák. Je to hafan, co se našel na ulici zpolámaný a vyhublý na kost. Doslova. Jsou to jen kosti obalené kůží. Když ke mně poprvé přišel, dřív jsem cítila v ruce jeho kosti, než jsem ho uviděla. Zvedlo mě to ze země, jak jsem se lekla. Místní se mi začali smát. Pak jsem se ho bála i dotknout, abych mu neublížila. Chvíli mi trvalo si na to pohlazení zvyknout, ale ten jeho kukuč byl mocnější. Aby bez zdravotních problémů přibral, asistuje při přípravě krmení a dostává jednotlivá sousta po kouskách. Kdyby dostal normální psí porci naráz, zabilo by ho to. No povezu si domů spoustu zážitků a spoustu vrácené lásky od nich.

Zpět na hotel jsme jely busem, ono je to teda spíš asi šestnáctimístné auto, do kterého nacpalo tak 30 lidí. Nasednout je taky umění. Sice tu mají něco jako zastávky, ale funguje to tak, že když kolemjdoucí projeví zájem o bus, tak z něj někdo vykoukne a na nás je houknout na něj název části města, kam chceme jet a buď tam jede a vezme nás, nebo tam nejede a my musíme stejně houknout na jiný. Výstup je podobný, v místě, kde chceme vystoupit, musíme houknout, že chceme ven. I když jsme věděly, kam chceme jet, kdybych si nevšimla jedné cedule, tak dojedeme kamsi na úplně druhý konec města. Vystoupily jsme hned jak to šlo a šly nakonec pěkný kus zpátky. Zítra si to musíme líp hlídat.

Oběd i večeře byly opět úplně skvělý, už těm ostrým jídlům přicházím na chuť. Taštičky momo, což je plněné nějaké chuťově nevýrazné těsto, je tu skoro národním jídlem.

Jsou plněné podobně jako italské tortellini, a to kde čím, na sladko, slano, masové, vegetariánské.. A pak se taky liší způsobem přípravy, nejčastěji jsou vařené ve vodě, v páře anebo smažené.

Já jsem dnes ochutnala banánové s medem. Horký měkký banán v těstíčku máčený v medu je fakt dobrá záležitost.

Po dnešní hlavně psychicky náročné dni se docela těším do postele. A i na zítřek.

Nashledanou u dalšího deníku !

ŽANETA ŠVEJDOVÁ

Pokračování příště.