Autorem cest je Karel Bělina, česká horolezecká ikona, která má za sebou více než 5 tisíc prvovýstupů, což je nejvíce v České republice i v celé Evropě. Bělina je ve svých šedesáti osmi letech stále lezecky aktivní. Zda vůbec odpočívá, kde bere elán, zda se bojí ve skalách a jak vznikají ferratové cesty o tom všem je následující rozhovor.
Ferrata v Děčíně vznikala od roku 2012, dokončená byla v loňském roce. Jak dlouho trvalo, než se od plánu přistoupilo k samotné realizaci?
S nápadem přišel Jindra Hudeček. Když jsem se tam poněkolikáté přijel podívat a viděl to zarostlé, říkal jsem si: Hrůza! Nelíbilo se mi to, fakt se mi to nelíbilo, tak jsem odjel. Ale potom mi to nedalo, vyjel jsem nahoru a pověsil tam lano a slanil se do toho. Já jsem každý směr udělal z lezecké pozice, že jsem lezl a vždycky jsem si sprejem udělal malinkou tečku, kde by mohl být hák a potom jsem třeba narazil na nějaké ty volné kameny, tak jsem se tomu musel pochopitelně vyhnout.
Na začátku bylo pět tras, nyní jich je 12. Připravována je další cesta. Co vše je ještě v plánu?
První verze byla, že se udělají dva směry, já jsem to rozšířil na pět, Jindra (pozn.: Hudeček) říká: „Karle, ty jedeš! Ty přijdeš pod skálu a už to tam mydlíš jak Baťa cvičky!" Když jsem přišel pod skálu, prvovýstup jsem dělal zprava doleva a skončil jsem zase až za rohem. Potom mi to nestačilo, říkal jsem si, že ještě něco přidělám. Já jsem se prostě do toho dal, tak to musím udělat. A já do toho lezení vkládám fakt všechno, já to mám rád…
Kolik plánuješ celkem cest?
Já teď dodělám tyhle dva směry, což je 14. Na jednom směru už mám kramle. Ten druhý směr je otečkovaný zeleně, takže tyhle dva směry chci dokončit (pozn.: tyto dva směry jsou již dokončené, jedná se o Via Ferrata Rock Empire a Via Ferrata Memento HTW) .
A pak ještě nějaké další trasy?
Pak uvidíme, v levoboku jsou ještě takové převisy, tak to bych tam udělal nějaký lepší směr. Ono by to šlo, že by se lezlo po hákách do kopce, jištěno lanem.
Podle čeho cesty dostávají jméno? Původ Karlova mostu je zřejmý, ale jak se zrodí třeba Spolčení hlupců, Tichá tolerance nebo Hladový poutník?
Spolčení hlupců je jednoduché, zrovna tak jako ta via ferrata Cesta do Nebíčka nebo Tichá tolerance. Via ferrata Do Nebíčka vymyslel úřad, Tichou toleranci já, Spolčení hlupců je kniha od Johna Kennedy Toole, ale to s tím nemá nic společného. Mně se hlavně líbil ten název Hladový poutník to jsem tam takhle jednou lezl a už jsem měl hlad jako blbec a říkal jsem si, že už opravdu musím někam něco jít sníst.
Nová je i cesta Karlův most, je zhruba v šedesátimetrové výšce a údajně na ni může pouze jeden. Je vhodná i pro děti?
Určitě je vhodná i pro děti. Háky na nohy jsou dané do chemické kotvy a zabudované půl metru ve zdi. Cesta samozřejmě prošla testovacími zkouškami, mimo jiné přijel i bagr, ten táhl čtyři tuny. Jsou tam dvě lana pro ruce a pro sety, pochopitelně, a ten člověk jde a takhle kráčí po tom laně. Je to bezpečný.
A co ostatní cesty, jaké máš doporučení ohledně bezpečnosti?
Já třeba potkávám lidi, kteří tam lezou a vynechávají některé úseky. Jdou a ani si ten set nezapnou, což je průšvih, protože můžeš spadnout třeba i na schodech, uklouznout. I na každém úřadu máš zábradlí. To tam musí být. Lano je tam proto, že zaprvé je to majetek úřadu, zadruhé, kdyby na těch schodech někdo sklouzl, tak spadne až na zem před stůl. Terasa je široká, ale člověk by to měl mít cvaklé a prostě si popojít na ten konec a tam se přecvaknout do dalšího směru.
Karle, lezeš už víc jak půl století, jaký spatřuješ rozdíl mezi odlišnými lezeckými generacemi?
Dneska se leze úplně jinak, dříve se třeba dobíralo u kruhu nebo na štandech, teď lidi mají 80 metrů dlouhé lano a lezou pořád, dokud to jde. Dneska to lezení jde hodně kupředu, takže, když vidíš na stěně, co tam ti kluci vyvádějí, tak to je úplně něco jiného, to dřív vůbec nebylo.
Máš ještě při lezení strach?
Strach mám třeba v horách, když začne bouřka, to je velmi nebezpečné a hlavně, když jsi na ferratě, tak vůbec! To prostě musíš někam zdrhnout, někam se schovat. Tam jsou ta železná lana a to je opravdu nebezpečné i pro horolezce, kteří jdou s batohem, tam máš plno „vercajku", hlavně kovového. Tak mám strach z bouřky, to je dost nebezpečné. Jinak z lezení ne, tam si nějak poradíš, tam to nějak vyřešíš…
Odpočíváš vůbec někdy?
Taky odpočívám. Mě to prostě strašně baví a mám z toho radost. Když teď vytvořím směr a najednou vidím lidi, že tam lezou, že jdou třeba i děti… Tak z toho mám takovou radost, to mě potěší a moc se mi líbí, že tam lidi prostě jdou a pak ti to i pochválí. Nebo třeba napíšou do knihy. Posledně jsem přilezl na ferratu a tam se objevila deska DĚKUJEME, KARLE, tak jsem pátral, kdo to sem dal. Nevypátral jsem to. Až snad za půl roku jsem to zjistil, byl jsem překvapený, říkal si, to je výborný, prostě paráda! Dal to tam Karel Martínek.
Co tvoje paní, má vždy pro tvoje výlety pochopení?
Ona leze se mnou, jezdíme spolu do Dolomit. Teď jedeme zase do Brenty, já se tam znám s chatařem, on nám vyveze věci nahoru. Budeme asi ve stanu pod chatou, protože to je tam povolený, jedno místo na stan. Ale tam málokdo stanuje, protože ty lidi spí na chatě, každý tady má prkeni-ci a ty tam vláčíš konzervy a všechno možný. A s chata- řem vždycky mu vezu Bechera…
Jak je to s tvým přístupem k lidem? Ve skalách se musíš na parťáka spolehnout. Jak to máš v běžném životě?
Je dobré mít parťáka, na kterého je spolehnutí, to je důležitá věc v horách, protože tam to bez toho nejde.
A jak v běžném životě?
Na Mílu (manželka, pozn.) se můžu spolehnout, ta mě vždycky podporovala ve všem, i v té ferratě. Taky mi kolikrát vynadala, že je to hrozné, že tam jsem pořád. A já říkám, co mám jiného dělat, když jsem v důchodu? Já už nemusím do práce…
Máš nějaká nesplněná přání? Čeho bys chtěl ještě dosáhnout?
Já si vždycky něco naplánuji už v zimě, přijedu tam a to přání se mi vždycky splní, protože to mám promyšlené, prostudované. Mám doma řadu nakoupených průvodců, knih. A pokud to nezhatí počasí třeba úplně tak, že se nedá lézt, vždycky se mi to nějak splní.
Jaké byly tvoje lezecké začátky? Na kterou cestu nikdy nezapomeneš?
Já si lezecké začátky pamatuji, třeba že jsem v roce 63 24. srpna jel do Roklice a tam si pamatuji všechny výstupy, které jsme lezli. Dál si to člověk nepamatuje, ale ten začátek ano. Potom jsem byl přidělený Jardovi Budínovi a bratřím Kolínkovým, dá se říct, že to byli takoví moji učitelé, instruktoři.
Na kterou cestu, místo nezapomeneš?
Já hlavně na ty prvovýstupy, těch mám pět tisíc. Němci hodnotili, kdo má nejvíc prvovýstupů, tak jsem prý na prvním místě i v Evropě.